Restaurant in Paris.
Lubomír Tomik
when all the guests left,
we locked and
sat opposite each other
at a small wooden table in the corner
eager for all those specialties,
was enough
that we hold our hands
and through the interpretation across the path behind the railing
the Seine flowed lazily
engraved a smile on Your face,
the wind blows on its surface orange and
yellow fallen leaves
to our hunger.
Restaurace v Paříži.
Lubomír Tomik
až všichni hosté odešli,
zamkli jsme a
seděli naproti sobě
u malého dřevěného stolku v rohu
dychtiví po všech těch specialitách,
úplně stačilo,
že se držíme za ruce
a skrze výklad přes cestu za zábradlím
tekla líně Seina
její proud vyryl do našich tváří úsměv,
vítr sfoukává na hladinu oranžové a
žluté popadané listy,
na náš hlad.
Midian Poet 