I'm so sorry. / For You /

Lubomír Tomik

I'm so sorry
that I didn't reach the Moon,
and could not pour a handful of dust from the Sea of Calm into your palm,

from distant coasts,
from distant coasts,
the streets of Paris,
the streets of Paris,
from distant coasts
from distant coasts,

where a hundred Turkish day laborers dug up Troy,

the plains around,
 glowed with heat and Your beauty.

I'm so sorry I coughed in the silence of the night,
cough at height,
inside the Trojan Horse,

the patrol on the galleries made a noise

and when flames whipped from below,
they licked the belly of a horse filled with the sword and destruction,
I remembered the future

Wicker man!
Wicker man!
Wicker man!

in the morning we rubbed with chilled fat from human bodies,
 went through the ranks of drummers with human bones,

are you dancing
are you dancing
are you dancing?

as I remember forever?

Your maid Helen of Troy lowered  eyes and said with exaggeration, "My Queen."

You smiled
you were the Source,
you were the Source of the Stream.

I'm so sorry
that I didn't drink from You.

The weight of time is the moment when at the end of the day You say,
 just tomorrow , tomorrow,
perhaps.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Moc mne mrzí. / Pro Tebe /

Lubomír Tomik

Moc mne mrzí,
že jsem nedosáhl až na Měsíc,
a nemohl Ti vsypat hrst prachu z Moře Klidu do dlaně,

ze vzdálených pobřeží,
ze vzdálených pobřeží,
ulic Paříže,
ulic Paříže,

ze vzdálených pobřeží
ze vzdálených pobřeží,

kde sto tureckých nádeníků vykopalo Tróju,
pláně kolem žhnuly horkem a Tvou krásou.

Moc mne mrzí,
 že jsem v nočním tichu zakašlal,
zakašlal ve výšce, 
uvnitř Trojského koně,

hlídka na ochozech spustila povyk

a když zespodu šlehaly plameny,
olizovaly břicho koně nadité k prasknutí meči a zkázou,
vzpomněl jsem si na budoucnost.

Proutěný muž!
Proutěný muž!
Proutěný muž!

Ráno potřeli jsme se schládlým tukem z lidských těl,
procházeli řadami bubeníků s  lidskými kostmi,

tančíš,
tančíš,
tančíš?

Tak jako si to navždy pamatuji?

Tvá služka Helena Trójská sklonila oči a řekla s přemáháním : ,,Má královno ".

Pousmála jsi se,
byla jsi Zdroj,
byla jsi Zdroj Pramene.

Moc mne mrzí,
                         že jsem se z něj nenapil.

Váha času je moment na konci dne kdy řekneš sama sobě,
zítra, tedy zítra,
snad.