An endless pool of burning asphalt.

Lubomír Tomik

bit by bit they took from us,
roads,
distances,
horizons,
dreams,


everyone just nods, from the news on the net and TV,
the bodies of the dead fall out,
crashes from mobile apps,
as if the crematoria had turned into retirement home,


older people receive more and more punches,

as if normal,
that someone locked the cage,
the keys are a dissapeared  and we are not surprised,

otherwise I would sit
over the shadows of centuries-old pines,
waiting to arrive 
ferry to Westerplatte,

one of the first places
where I wanted to look after returning from the shores of Death,

concrete debris in a forest,

just like us
I would suddenly see them with different eyes,
than once years ago,
before I knew You.







Nekonečná tůň hořícího asfaltu.

Lubomír Tomik

kousek po kousku nám vzali,
cesty,
dálky,
obzory,
sny,


všichni jen přikyvují, 
ze zpráv na netu a  TV,
vypadávají těla mrtvých,
hroutí se z mobilních aplikací,
jako by se krematoria změnila v útulky pro seniory,
jako by bylo běžné,
že někdo zamknul klec,
klíče nejsou a my se tomu nedivíme

jinak bych seděl
nad stíny staletých borovic,
v chladném příboji očekával příjezd
trajektu do Westerplatte,

jedno z prvních míst,
kam jsem se chtěl podívat po návratu od pobřeží Smrti,

betonové trosky v chvojí,

tak jako my,
viděl bych je najednou jinýma očima,
než kdysi před lety,
než jsem poznal Tebe.