Román pro Tebe, kapitola 56.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola padesátá šestá.

Je libo nějakou tajemnou výpravu, nebo něco podobného ?

-Je čas.- Rozhodným pohybem odstrčil Tata Iwi nedopitou sklenici svého pralesního dryjáku.
No to je vesnice. Nikdy jsem takovou neviděl a ani jsem neměl tušení, že takové vesnice můžou být.
Okrouhlé zčernalé domy bez oken trčí na kůlech a pod nimi je všechno možné: jakési obrovité hrnce,koryta, rezavé kotle,dřevěné hrábě,lopatky…mezi domy je udusaná hlína, tak ztvrdlá,že se až leskne. A kam se podíváš- sítě. Suché. Co se do těch sítí loví, to nevím. Napravo je bažina, nalevo je bažina a moře ? Moře smrdí jako žumpa,jako by hnilo tisíce let. Sever. Divočina. A obyvatelé, to se ví, nikde.
Jasné bylo jen jedno. Vpředu číhala smrt.


Najděte mi nějaký román který jsem nečetl! Poručte doktoru Mayovi,aby vzkřísil Vinnetoua, podlá kulka Siouxů ho srazila a Buffalo Bill zestárnul. Duch prérie letí, letí a ani se nedotýkají kopyty koní stepní trávy a laso syčí ve vzduchu. Uff. Uff.
Proč se jen říká -listopad?
Stromy jsou již dávno holé a nezní pád kaštanů.


Tata Iwi se procházel ulicemi zdemolovaného Londýna. Nevěděl o tom. Pro něj to byla jen další vesnice. Další trosky, jizvy na tváři světa, které se brzy zahojí, až je skryje vegetace…
Spěchám.
Napsal jsem slovo spěchám.
Nějakou tajemnou výpravu ? Dejte mi s tím pokoj.
Náhle ho příkře zamrzelo, že odmítl pomeranče.
Začala pracovat termonukleární vrtačka.

-Zavři ty dveře!!!-zaječela Bobby. Neozvala se žádná odpověď. Otevřela děsivým klíčem. -A tam…-blondýnka si přitiskla ruce k hrudi a její vlasy vlály a pak udělala efektní pauzu. Američan si otevřel novou láhev Coca -coly a vypil ji aniž ji odtrhnul od úst. Anýz.
-A tam…. tam…-pokračovala blondýnka.
-Mon-mon -monsieur?-
Třeštil oči do zdi,jako by čekal až se rozestoupí. Došel jsem k němu a položil mu ruku na rameno. Rychle se přestal třást. Nechal se pokorně odvést. Zděšení z něj vyprchalo a do lišáckých očiček se vkrádala mazanost. Chvilku mě zkoumal a pak opatrně začal fistulovým hláskem:- Že nevíte kdo jsem, monsieur?-
Tvářil jsem se povzbudivě.-Nikdo to neví.- Páchnul zastaralou špínou ,nedostatkem péče a spiklenecky mrkal levým okem.
Bzukot počítaček splynul v jediný souvislý zvuk,připomínající zvuk cirkulárky, která řeže suché dříví.
V reproduktoru náhle zapraskalo, ozval se smích.
Na obrazovkách lokátorů houstnul soumrak.
Přistoupil k pultu a zmáčknul knoflík. Na věžích v rozích startovní plochy se zapnula červená výstražná světla a rozhoukala se startovní siréna.

Konec kapitoly 56.