In the palace.

In the palace.

 Lubomír Tomik

 She came home,
 she came back,
 satisfied, unlimited,
she was a goddess.

 Sky above  the palace is clear,
 the clouds have already withdrawn.

 Looking at your photo is like waking up every morning
 with eyes blindfolded,
 in front of the execution squad,
 every morning,
 you will condemn me to life again,
  without you.

 Without you,
 she came home and left again,
in the palace.

Román pro Tebe, kapitola 55.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou .

Lubomír Tomik

Kapitola padesátá pátá.

Otakar .

Seděl v motorovém člunu naloženém šesti muži a deseti brokovnicemi a třemi tisícovkami amerických dvanáctikalibrových černých střel, který prskavě plul kanálem, který klidně mohl být Baťův kanál tady u nás doma, jen v jiném čase.
Přemýšlel jak se jen dá Kleinovi vysvětlit,že skutečnou budoucnost jeho generace předpověděla skupina moderních básníků,které Klein v životě nečetl a nikdy číst nebude ?
Věděli, že všechno je ztracené.
-Věci se rozpadají, jen anarchie zaplavila svět…-
Stovky netopýrů ! Zřídkakdy se odvážili dál než do výšky mostu. Nad bahnem zaneseným korytem kanálu bylo asi hodně hmyzu,protože netopýři poletovali v divokém a tichém mihotání v celých hejnech,ba, ve stovkách kusů přímo nad nimi, mezi nimi.
Většinu času muži chodili v džungli a hlídkovali,jak ve dne , tak v noci,průběžně zastavují, dělají přestávky na jídlo a spánek a vždy polovina mužů hlídá, a to náhodně, jak se veliteli chce a jak se mu to hodí.
Pokud proniknou do pralesa měli jen nepatrnou šanci na přežití. Člověk by byl bloud, kdyby se chtěl i jen jediným výstřelem z pistole v zadním traktu domu v Římě připojit ke smečce explozemi posedlých pyromanů.
Blížili se k nám . Tata Iwi nás sledoval.
Rozestavili jsme se po obou stranách řeky.
Otakar Vlček a jeho kumpáni pluli přímo do křížové palby.

Hleděl do tmy před sebou.
Jen občas se na břehu mihlo ubohé tábořiště Korjaků se začouzenými jurtami,ještě vzácněji zasvítila v džungli světla vesnic.Když člověk přistane na břehu,vrhnou se na něj psi,přiběhnou lidé.
V předním prostoru na přídi člunu se uvelebili staří vysloužilci a mastili karty. Serjoža Blinov dostal mořskou nemoc. Ispolatov se podíval do mladíkova zeleného obličeje a rozvláčně řekl- Ty vypadáš…Serjožo!-
Byli neskonale zákeřní, útočili jako někteří jedovatí hadi, bez zachřestění,bez zasyčení. Student si přihnul z láhve.
Donekonečna ubíhá říční proud.
Ryby v něm , mají chladnou krev ,ale jejich láska je žhavá.
-Už nepatřím do starého železa, dnes je jeden z nejkrásnějších dní mého života!!!-pomyslí si Otakar.
První kulka mu hvízdla u ramene a vyrazila mu chomáč srsti z oděvu.
Po hmatu bleskurychle uvolnil brokovnici.
Bylo pozdě.
Kulky křižovaly noc a výkřiky zasažených mužů rvaly temnotu na kusy. William pálil salvu za salvou a v odpověď se ozýval řev bolesti.
Serjoža Blimov padl do vln. Ispolatovo tělo leželo přes zábradlí jako nepotřebný kus mokrého hadru. Student,Rozumek a Upejpavý miláček byli bojem nasyceni a zmizeli v křovinatém loubí,kde po nich zůstal nažluklý zápach.
Člun plul bezmocně dál. Otakar se posilnil lokem z benzínové pumpy aby se zásobil močí onoho pekelného psa,který poháněl jeho amokem posedlý mozek.
Obloha se naplnila řevem. Obloha se naplnila hromových výbuchem.Příboj vstoupil do atmosféry.Brzdící manévry se astronautce Petersové nepodařilo zvládnout díky lsti ostnavců a tak když jsem zvedl oči ke hvězdám, žádné tam už nebylï.
Temná silueta Příboje zakryla všechno.
Nebyl kam utéci.
Antény Příboje mířili přímo na Otakara . Obrovitý hvězdolet se s burácením snášel k zemi. Jako převrácený osmipatrový dort se řítil na toho nešťastníka.
Na druhé straně jsem je všechny spatřil. William, Bobby, Suzanne.
Bobby se tiskla k Williamovi.
Zavřel jsem oči vteřinu poté,co jsem uviděl Otakara Vlčka,který se právě s ohromeným,nevěřícným výrazem stal na chvíli nejpodivnějším motýlem ve sbírkách světa.Antény Příboje ho na kratičký okamžik proklály skrz naskrz.
Má mysl se pustila do vytváření klíčů k časoprostorovým dveřím,neurony putovaly po informačních dálnicích,bělmo se mi vetřelo do zavřených očí.
Poslední vjem.


Exploze Příboje a tlaková vlna která mi pomohla otevřít jednu z časoprostorových západek .
Za ruku jsem držel astronautku Petersovou.
Zachránili jsme se.

Konec kapitoly 55.