Román pro Tebe, kapitola 54.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola padesátá čtvrtá

Mistři rizika- dokončení.

Někdy se mu zdálo, že všechno špatné skončilo v těch špatných časech, které už minuly. Ale stane-li se něco, co ho vzruší a oddělí od nenávratné minulosti, pak se život znovu zaskví závratnými barvami jako onen karneval, který utichnul na prahu zralosti.


-Ale nechci lhát. Ano. Život se se mnou pořádně vláčel po Aljašce.-
-Co jste tam dělal ?-
-Věřte mi , dělal jsem si co jsem chtěl.-
-Člověk by si myslel,že jste byl na Klondiku v době,kdy tam řádila zlatá horečka.-
Tata Iwi odpovídal ochotně.-Klondike…ten snad ani nestojí za dobré slovo. Tam bylo mnohem snažší narýžovat bednu zlata než zbohatnout a nezkápnout přitom. Pušku jsme nedali z rukou ani na okamžik. Když někdo zaklepal na dveře naší chatrče po západu slunce,začal jsem nejdřív střílet a teprve pak jsem se ptal kdo je tam. To nebyla zlatá horečka…spíše krvavá. Nedovedete si představit jak surový může být kulturní člověk, když ho omámí touha po mamonu.-
-Promiň, já nerada,miláčku.-řekla Suzanne a zakroutila mu ručníkem nosík.
-Nemyslel jsem na to co dělám.- William mlčel.
Ta stará,známá, sladce drsná vůně, kterou jsem ucítil,když jsem se přiblížil k jejímu stínu v domu.
-Proč jsme vlastně tady ? -napadlo mne najednou. -Plop!!!!-vyplnil se najednou vzduch okolo nás.
-Ještě k tomu stěhování.-řekl Kapitán. -Mám hromadu desek a dost velký gramofon. Ale mohli bychom si vzít taxi.-
-Můžu to zařídit. Seženu auto.-řekl Tata Iwi.
-No to je báječné. Přátelé… ?-
-Ano-řekl všichni najednou.
Kapitán se usmál.
Z temnoty se vynořila ruka a zatahala Tatu za ucho.
-Hej babi!-zvolal nečekaně přísným hlasem Kapitán.-Měla by jste s sebou mít mačetu,pobíháte po pralese jen tak naboso, co kdyby se objevil had…?-
Nebylo slyšet vlastního slova. Vítr najednou sílil a sílil.
Babka mlékařka ječela a ječela a ječela a Tata Iwi skučel bolestí a Kapitán se smál. William na nic nečekal a jednou ranou Babku mlékařku skolil.


Ležela v tratolišti krve, naboso, a chrčela:- Má koza…má vnučka..zachrání svého parašutistu ? Williame…Willia…- a vydechla naposledy.
-Dem domu !- křikl široký belfastký přízvuk.
William zastrčil revolver do pouzdra.
-Předstoupil jakýsi muž.
-Bylo to to takhle pane Komisaři . Nemohl jsem přijít na opravu dřív, protože šéf…zkrátka materiál ještě nepřišel.-
-Mluvte k věci !-
-Že ta paní odcestovala jsem nemohl vědět. Když si někdo objedná řemeslníka,tak by měl aspoň nechat vzkaz u souseda.-
A docela nahoře nad džunglí jsou postavy v kombinézách. Stoupají stále výš a výš k obloze a táhnou nad džunglí tenké drátky.

Konec kapitoly 54.

Román pro Tebe , k ranní nedělní kávě, kapitola 53.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

kapitola padesátá třetí.

Milovníci rizika.

Zaparkovali před vysokým úzkým domem, okna v přízemí byla zatažena zašlými síťovanými záclonami. Cihlová zeď otlučená, z rozbitého okapu stékala stružka vody a zanechávala na předních schodech slizkou zelenou skvrnu.
Byl to dvoupatrový dům a horní zlomené trámy čněly nad větvemi stromů jako podivné kýly ztroskotaných lodí. Mrtvý dům mezi tisíci mrtvými domy, šeptající poselství dávno zašlých dob.
Všechno se chýlí ke konci.


Kdesi na předměstí Londýna spustí někdo gramofonovou desku a v tichu k nám dolehl tichý,hluboký a chraptivý hlas zpěvačky Varji Paninové:- Má milá, je to čistě ženské hledisko-

,,Zkus mě zastavit, udělej zázrak
Na světě není nic tak velkolepého
Aby to velká bomba
Nemohla vyhodit do povětří
Zvenčí mě někdo volá, teď nechci být sama“

-Říká, ve skutečnosti říká, že má zlou krev.- pronesla Bobby.
Usmál jsem se. Kráčeli jsme tichem, poté co píseň dozněla.
Svět dospělých se liší od dětského jen minimálně. Je to svět ,kde násilníci jsou na tom nejlíp, kde výmluvy neuspokojí nikoho,nejméně člověka samotného, kde zbabělství rozleptává duši a je ti z toho nanic.
-O tomhle je ta píseň.-řekla Suzannne.
Hřmí a prší. Větev stromu se prudce komíhá před kalným světlem pouliční lampy a vrhá groteskní stíny na lesknoucí se chodník.
Minuli jsme dětské hřiště. Opuštěné.Kráčeli jsme mlčky.
Od hřiště jsme šli k cenote dagrado-posvátné studni, není nic divného,že Mayové,kteří se klaněli bohu deště,považovali studnu za posvátnou.Nablízku nejsou řeky. Pokud někdo vůbec věděl,že se podzemní řeka objevuje a zase ztrácí v podzemní džungli,pak to museli být jen lidé vyvolení. A náhle se v místě,kde voda nikde nebyla,propadla dvacet metrů silná vrstva vápencové horniny a objevila se- voda. V propadlině zmizely pod vodou keře a stromy a bílé stěny uprostřed bujné zeleně pralesa si žádaly oběti jako zuby velkých úst boha deště.Podle legendy házeli do studny nejkrásnější dívky. Bohatě je oblékli,ozdobili drahými šperky a pod bílými přehozy je vodili ke studni. Avšak zvláštní skupina,která prozkoumala dno studny v roce 1974,dokázala, že do studny nebyly shazovány dívky. Všechny kostry které byli nalezeny v hloubce třinácti metrů, patřily mužům.
Tata Iwi v anachronickém vlaštovčím úboru a s pokleslými koleny se mlčky uklonil až k zemi. Mělo to úspěch. Všichni se smáli.
Rty má sinalé a oči se mu nebezpečně lesknou.-Tohle tedy chcete ?-
Jeho mysl se okamžitě pustila do vytváření představ a obchodnice Růžena Rybízová otevřela oděna do pestrého lesklého županu a udiveně zamžikala.
Cáry mraků se honí kolem bledého měsíce, který právě mizí za černou stěnou deště.
Bobby vyprskla smíchy.
Tata Iwi se zdánlivě přísnou tváří ohlašuje,že si musí něco obstarat v obchodě se smíšeným zbožím slečny Rybízové.
Vztek mě zbavil soudnosti a připravil mne o opatrnost.
-Stvůro! Dej Pozor,aby z tebe nevyrazil tvou mizernou duši !-
V našem světě se zprávy šíří rychlostí světla. Vždy to tak však nebude. Tata mě probodnul pohledem.
-Podívej! Žijeme s bacily kolem sebe a když proti nim začneme být imunní, může nám být jedno, že existují. Ano, jsem rád, že to vím. Jsem rád, že docela přesně vím, kdo si o mne otírá hubu. Z kterého kouta po mě házejí blátem. Dříve…dříve…,když jsem byl mladý.Uvědomuješ si,že se utíkáš k pohanským pověrám,aby jsi odvrátil boží hněv ? Což svědčí o tom,jaký zmatek máš v otázce náboženství.-
Mluvil bezchybnou němčinou, unaveně a huhlavě alá Graf Zeppelin a zakončoval své věty násilným, imblecilním smíchem,přecházejícím až do násilně a nesnesitelně bryskních tónů. Hlavu pokrývala čepice s našitýma ušima ze starého vlka. Trčely do stran , vždy nastražené, jako by tušily nebezpečí.

Konec první části.

Konec padesáté třetí části.