Ještě k Románu pro Tebe…

…já se od Tebe naučil psát tři tečky, jako …odmlku, pauzu, abych se Ti mohl vždy krátce podívat do očí. Ještě tedy k Románu pro Tebe. Publikované kapitoly přepisuji ze skoro osm let starého originálu.Jedna se o román ,,střihový“ …opravdu jsem fyzicky ,,vystříhal“ náhodné věty slova odstavce z náhodných knih. Kniha se vždy objevila , odložená, vyhozená, článek v novinách, pak jsem vystříhané náhodně zamíchal , slepil do sešitu a přepsal do pc . Začal se rýsovat příběh o pirátech, kouzelnících a pilotce hvězdoletu Příboj, astronautce Petersové, najednou tady byl, najednou je pro Tebe, je to to nejmenší co Ti můžu věnovat.

Když se objeví gramatické a pravopisné chyby, je to proto, že takhle bylo vystřiženo a…zůstává.

Román pro Tebe, kapitola 52.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola padesátá druhá.

Ještě ke stěhování.

Andrej Petrovič Slomin, redaktor, začal den tím, že vynadal svému tokijskému dopisovateli Pucynovi, který před časem působil v Londýně jako falešný hráč.
-Přestaň mi cpát do každého čísla ty svoje článečky o úspěších výstavy rybářského průmyslu v Ósace. Má to smysl, vychvalovat zdokonalování rybářského náčiní,když všichni naši lososi končí v japonských nebo amerických sítích?-
Když to ale vyslovil, blesklo mu hlavou,že třeba pokouší osud.
Pucyn s úsměvem potvrzuje.- Splnil se mi můj sen. Vždycky jsem se chtěl objevit na titulní straně jako model.-


Ratatata se vzdalovalo. Z čím dál větší dálky se rachocení ozývalo, tím nápadněji se podobalo noční střelbě z kulometu na Sierra Guadarrama.


Solomin posílá po nosičích několik dopisů,jež mají odevzdat na policejní stanici. V jednom z nich se píše:- Optimisté jsou nadšeni, pesimistům se jedna z obávaných nočních můr mění ve skutečnost. Nejsme ve vesmíru sami. Ze snímků které zhotovila astronautka Petersová je zřejmé, že povrch Jupiterova měsíce Europa je pokryt silnou vrstvou ledu. Pod ním se nachází voda v tekutém stavu. Je tam skutečně život ? Vládne tam Namor ?-
Noc se snesla rázem. Pampa mlčí. Malé městečko se spokojeně protahuje ve vlahém vzduchu. Ostré světlo reflektorů pomalu jedoucího auta sklouzne po velkém, křiklavém poutači : DO ŘÍMA ŽÁDNÁ CESTA NEVEDE.-


Všechny vedou k Tobě.

Konec kapitoly 52.

Román pro Tebe, kapitola 51.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou .

Lubomír Tomik


Kapitola padesátá první.

-Ďáble !- řekl.

Kapitán si zamračeně prohlížel dlouhé stoly. Bylo tu všechno : whisky,rum,líh, odporné japonské saké a také bílá vodka ze Smirnovova závodu.
V tu chvíli se rozezněly zvony. Bylo to klekání, ale Carmen Rosa sebou polekaně trhla, protože si neuvědomila jak čas letí, ani si nevšimla , že nadchází soumrak.
V otevřených dveřích, spojujících krám s domovní chodbou se objevila silueta doni Carmelity.
-Anděl Páně zvěstoval Marii…-řekla.
A Carmen Rosa odpověděla, stejně jako každý večer- A ona počala z Ducha Svatého.-
-Pojďme se napít- navrhla pak.- Mám chuť tuhle náladu utopit.-
O půl hodiny později ve stinném koutku malého baru s novou odvahou pozvedla skleničku.
-Na nás dva. Dokud budeme jeden druhého chtít, je všechno v pořádku. Co nám mohou udělat. Není přece jenom Alžír. Pořád jde o to, získat čas. V nejhorším odjedeme spolu,kam budeš chtít. Po lekci, jakou jsem dostala tady, se už nebojím ničeho. Musím jen vědět, že mne chceš.-
V ruce držela vařený artyčok, v půli oloupaný. Neměl jsem už pro její věčné stesky uši. Vypovídala poněkud pateticky a s gestikulací rukou, u hezké ženy obvyklou. Dveře byli pootevřené a přece, ve večením dusnu vykřikla posledně a jedovatě -Pakáž!-
Nad Kamčatkou zapadalo všechno, v čele s nadějí.
-Nechal jsem si album fotografií-řekl jsem Carmen Rose. -Kdyby Vás to zajímalo, všechno vám ukáži. Ale varuji Vás, některé obrázky jsou dost dramatické.-


-Lodní jatky.-ušklíbnul se Kapitán.-Krásný hřbitov mrtvých lodí. Doopravdy existují.Často jsem cítil něco jako sevření u srdce,když jsem objevil rozlomený, třeba napůl potopený vrak,napadený rzí a škeblemi.-
-Ďáble!-
Jakýsi mužský hlas z hloubi ulice vykřikl to slovo tak hlasitě,že proniklo zavřeným oknem.
-Máš v hlavě seno ?-
Naléhal brunátný a žíznivý Tony Roberts. A zatleskal, jako by byl v baru někde v Dallasu, nebo Houstonu.
-Třikrát brandy, ty macatá,ale pohni pozadím, máš moc velkou zátěž! -ozvalo se z mračen houstnoucího dýmu.
Servírka pustila z ruky špinavou utěrku a bez dalšího ptaní nalila do dvou podezřelých skleniček trochu čirého likéru z láhve. Doplnila sklenice vodou. Tekutina se okamžitě mléčně zakalila a zavoněla anýzem. Přistčila skleničky před nás.
-Aspoň tohle je štěstí.-pomyslel jsem si. – Díky Bohu, že nejsem otrok chlastu.- Bylo mi Kapitána líto. Smutný případ.
Pod sinalým světlem zářivek.


Oba obsluhující indiáni běhaly horlivě sem a tam se smaltovanými podnosy v rukou. Zrovna tak se namáhal Tiburcio i tlustá Kubánka.
-No spaghetti ?-zvolala žena s mramorovým poprsím do jásavého halekání v hale.
-No spaghetti , no macaroni ,no ravioli, no meat, a -u -n- l -y vegetable for indians.-vyvolával krákoravě malý postarší Brit s pletí jako vydělaná kůže. -Six indians!- a roztáhnul pět prstů,pak nechal vztyčený jenom palec a šermoval jím, když stále týmž žoviálně jarmarečním tónem komandoval stádo kolem sebe.
Zaznívala hudba, neznámá a nikterak konejšivá. Smyčce, bubny, flátny.Linula se z gramofonu za mužem v uniformě obchodního námořnictva,který tančil na koberci,důstojný, vážný, osamělý. Měl olivovou pleť a černý knír,na konci zakroucený jako pirát v pantomimě. V Kapitánově ruce se vznášela sklenice piva a pohupovala se rytmicky podle hudby. Z kuchyně vyšla Lili, v ruce tác s dalším pivem a láhví Vat 69.
Vlhký , dusný podvečer, těhotný francouzským benzínem ho narkotizoval právě tak jako pernod.
-Půl kila zrnkové kávy,doňo Lili. -zavřískal dětský hlásek a Carmen Rosa poznala hlas Niacora, ministranta, který na pohřbech říkal :-Ámen.-
Film našeho ztroskotání stále nekončil.
Kapitán vstal a zamířil si to ke dveřím. Stiskl rty tak silně, že jeho ústa vypadala jako čára. Zachytil atomicky minimální ozvěnu hektického sférického pískání,když černou oblohu probleskne ohnivá čára.
Vzpomněl si jak za mrtvých odpolední sedával ve strážním koši a hleděl vzhůru za dávno zmizelými svazy bombardérů které rozsévaly smrt někde nad Čínou.
Pak ho pohltila mokrá noc. A znovu zmizel v mlčenlivých údolích.
Od nádraží se ozvalo srdceryvné zavřeštění lokomotivy, to vyjel z tajgy expres směr na Londýn.
Připadalo mu to jako dobré znamení a naplnilo ho to radostí.

Konec kapitola 51.