Román pro Tebe, kapitola čtyřicet šest.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Tuto kapitolu Ti věnuji , lásko, dnes , 11.1.2021. , v 11 hodin 11 minut, nastavuji zveřejnění přesně na tento čas, sám budu kdesi v UH, mrznout, titanzinek, který mi drží pohromadě čelist, se hlásí o slovo, nezklamu ho, nezklamu Tě.

Kapitola čtyřicátá šestá.

Na vlně 500 megahertzů.

-Už dávno vysílám na vlně 500 megahertzů.-
-A tak! To Vám schvaluju , nemotorně, jako mladý medvěd.-
-Haló! Haló ! Haló!-
-Hotovo !-
-Haló!-
-Hotovo ! Může to jít !-
-Jedna!-
-Dvě !-
-….á tři !!!-
Rachot exploze otřásl polednem a nad pralesem vyrazil do výše vodotrysk země. Tři muži se běželi schovat pod korbu červeného nákladního auta. Hroudy hlíny a úlomky skal zabubnovaly do trávy,jako by je z výšky vrhla mohutná ruka. Uvnitř dalšího červeného náklaďáku zaznamenávala pohyblivá jehla na proužek papíru otřesy, které výbuch způsobil v hlubinách země.
Ale není-li vzpomínek, jsou slova bezmocná.


Na zpola vyvráceném telegrafním sloupu visel nějaký člověk s rukama zkroucenými za zády.
Státní psychiatrická budova se nacházela na předměstí Bellefleur. Byla krásná, celá bílá,obklopená vzorně sestříhaným trávníkem,budila respekt. Působila dojmem prvotřídní instituce.
Šéf ústavu,doktor William Klein vypadal také prvotřídně. Inteligentní tvář a příjemné chování. Ve výrazu jeho však spočívalo cosi mefistofelského.
-Četl jsem Vaši zprávu o důkazech,které máte k dispozici. Posuny času, groteskní mrtvoly a všechno ostatní. Tady jeden člověk prodává dokonce vojenský dalekohled. Je to trofej z ponorky. Pravý triedr. Ale! Čajník už píská!- Zakoulel očima.
-Těžké noční vlaky,tiché uzavřené, záclonky zatažené. Bylo by to vůbec možné?-
Ztichnul a balil do bílého papíru dva aspiríny.
Byl to mohutný orgán.


Nikde ani vrabec nezacvrlikal. Snad se všichni utopili té noci kdesi ve žlabech,takový vrabec mnoho nepotřebuje a je pro něj štěstím,že to s ním moc dlouho netrvá. Naplahočí se dost,než urve nějaké to sousto z koňského trusu.
Člověk se někdy musí potopit,klesnout ke dnu jako lovec mořských hub. Vzpomínky,jsou tu, celé keře,celé kolonie,některé pichlavé jako mořští ježci, některé něžné, jako mořské okurky.
-Takže zbývá minulost?-
-Zatím ne, je v přetlakové komoře.-odpověděl Klein. Stočil přitom hlavu jako kudlanka nábožná.
-Vždycky bude existovat násilí,dokud budou existovat lidé,kteří ho používají.To si zapamatujte.Zapamatujte si to velmi dobře.-
V té chvíli vyletěla první světlice.Klikatě zasvítila do výšky,nahoře zaprskala a rozsypala se do rudého hroznu. Za ní druhá, třetí.
Doktor Klein si vzal sako a za moment už zvonil ve čtrnáctém patře,kde bydlel policista Otakar Vlček. Oblé křivky, klid a zkušenost.


Otakar Vlček nikdy nepracoval za peníze,jen za jídlo, nebo za šaty. Chodil k Temži pro vodu,když mu dali oběd, za pár konopných střevíců vypomohl v malé venkovské usedlosti .
Když pil, většinou už měl dost po třetí skleničce a pak mluvil cizími jazyky, které ve skutečnosti neznal,jež však dovedl instinktivně napodobovat.
-I lůking for som ram!-převaloval v ústech svou problematickou angličtinu. Nebo také – Si vu plé,kes ke sé, le mesié , kom si liguére!-
Dveře se najednou otevřely.
Otakar Vlček stál jako vosková figurína z panorámy,trochu jako nepodařená malba císaře bez kozí bradky.
-Tisíc hromů ! Nebo baterka tříbuřtovka! Jeden pán , v zimě, na horách,když měl baterku pětibuřtovku,tak…ale ta byla panečku! Velká jako dělo!-
-Víčka se zanítí-pomyslel si Klein.
Zase se setkali, bezvousí laboranti,beze stop vlastní minulosti.
Oheň mezitím zesílil.
-Chcete aby Vaše žena byla v pořádku ?-upřel na něj doktor Klein svůj čertovský pohled.
-Pane! Když uzdravíte mou ženu, dám Vám…pět vepřů!-
Klein pohlédne na Vlčka. -Pět vepřů! Takové bohatství!-Myslí to ovšem ironicky.
-Otakare Vlčku! Najděte a zabte Williama Sewarda Burroughse,muže odnikud,který zapomněl na své poslání a Vaše žena bude uzdravena! Ale než ho pošlete na onen svět, zjistíte mi co pohledával u Taty Iwiho. Ta malá bakelitová škatulka je německý magnetofon,který jsem s Vaším dovolením připojil k Vašemu tělu, energii si bere z Vás.. Natáčení je nepřetržité,zaznamená všechno až do chvíle kdy splníte svůj úkol.-
-Zajímalo by mne,jestli by se dalo natočit, jak želva jí.-napadlo Vlčka.
Řekl to jako by se nechumelilo.
Kleinovy oči byli najednou jako hlava krahujce.
-Pacient se nehýbá! Pacient se nehýbá! Nevidím mu do obličeje. Bude to asi žena ! -parodoval Klein najednou sám sebe.
Vlček strnul. Chtělo se mu výt a skučet.
-Těch co poroučejí je pár, tucet, sto. Ale nás, co snášíme rány šavlí a skláníme hlavu,nás jsou miliony.Tvrdím, že se dá něco dělat. Vím, že se dá něco dělat.-řekl nasupeně Vlček.
Klein jenom odkráčel a trhal v prstech květ pepřovníku.
Otakar Vlček za sebou zavřel dveře bytu ve čtrnáctém patře.
Prošel pokojem ,otevřel skříň a vytáhnul z ní pistoli. Zapnul gramofon a sednul si do křesla.
Byla to vánoční písnička Rolničky, a zpíval ji pes,štěkající rytmicky do zvuků hudby.- Haf haf haf, haf haf haf haf ,haf haf haf haf haf!-
Ale nakonec se Otakar Vlček přeci jenom ocitnul v motorovém člunu naloženém šesti muži a deseti brokovnicemi a třemi tisícovkami amerických dvanáctikalibrových střel. Noc byla teplá a vlhká. Otakar Vlček ve skutečnosti střílel moc dobře a teď si to chtěl pořádně užít.

Konec kapitoly čtyřicet šet.

Jsi úžasná.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s