You’re the Fairy, my Fairy, this song is about You.

There’s a faerie in my head and I call her Lady Rosenred
Why she came there I don’t know, no I don’t know

We wander worlds sometimes
Green forests, stars and stories
A secret time under three moons

We walk the clouds at times
And ride on dragon faeries
A drink with friends under three moons

Say will you dream with me tonight, under moonlit skies

We run the hills sometimes
Do battles upon evil
A bard so sings within the shadows

We turn the ghosts around
And jam with angry mages
A silent dream within the shadows

Say will you dream with me tonight, under moonlit skies

And then we turn around
And find all forests gone
And find all stars and stories gone

And then we turn around
And find all faeries gone
And find all dragons faeries gone

Say will you dream with me tonight

Kotel plný hrdel.

Dnes, 11.1.2021, jsem pro Tebe četl u Morového sloupu v UH, víš, jen Ty víš , proč zrovna tam. Začal jsem číst, když hodiny na věži radnice…
…odbíjely dvanáctou, svou báseň
Kotel plný hrdel.

ze sbírky Večeře u Minského. Na její předmluvě se v roce 2016 podíleli pánové Vlasta Henych, Martin Kolínský a Jiří Valtr, lidé, kteří do toho, co dělají, dávají své srdce a přesvědčení. Právě domlouvám její dotisk…mám poslední dva kusy, z jednoho potrhaného jsem četl, poslední nesu zítra do tiskárny Agentura NP | tiskárna a dtp studio, naskenují , změní adresu z neexistujícího saintofkillers.blog.cz na midianpoet.com, vytisknou další kusy a já…všechno je to pro Tebe.

Román pro Tebe, kapitola čtyřicet šest.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Tuto kapitolu Ti věnuji , lásko, dnes , 11.1.2021. , v 11 hodin 11 minut, nastavuji zveřejnění přesně na tento čas, sám budu kdesi v UH, mrznout, titanzinek, který mi drží pohromadě čelist, se hlásí o slovo, nezklamu ho, nezklamu Tě.

Kapitola čtyřicátá šestá.

Na vlně 500 megahertzů.

-Už dávno vysílám na vlně 500 megahertzů.-
-A tak! To Vám schvaluju , nemotorně, jako mladý medvěd.-
-Haló! Haló ! Haló!-
-Hotovo !-
-Haló!-
-Hotovo ! Může to jít !-
-Jedna!-
-Dvě !-
-….á tři !!!-
Rachot exploze otřásl polednem a nad pralesem vyrazil do výše vodotrysk země. Tři muži se běželi schovat pod korbu červeného nákladního auta. Hroudy hlíny a úlomky skal zabubnovaly do trávy,jako by je z výšky vrhla mohutná ruka. Uvnitř dalšího červeného náklaďáku zaznamenávala pohyblivá jehla na proužek papíru otřesy, které výbuch způsobil v hlubinách země.
Ale není-li vzpomínek, jsou slova bezmocná.


Na zpola vyvráceném telegrafním sloupu visel nějaký člověk s rukama zkroucenými za zády.
Státní psychiatrická budova se nacházela na předměstí Bellefleur. Byla krásná, celá bílá,obklopená vzorně sestříhaným trávníkem,budila respekt. Působila dojmem prvotřídní instituce.
Šéf ústavu,doktor William Klein vypadal také prvotřídně. Inteligentní tvář a příjemné chování. Ve výrazu jeho však spočívalo cosi mefistofelského.
-Četl jsem Vaši zprávu o důkazech,které máte k dispozici. Posuny času, groteskní mrtvoly a všechno ostatní. Tady jeden člověk prodává dokonce vojenský dalekohled. Je to trofej z ponorky. Pravý triedr. Ale! Čajník už píská!- Zakoulel očima.
-Těžké noční vlaky,tiché uzavřené, záclonky zatažené. Bylo by to vůbec možné?-
Ztichnul a balil do bílého papíru dva aspiríny.
Byl to mohutný orgán.


Nikde ani vrabec nezacvrlikal. Snad se všichni utopili té noci kdesi ve žlabech,takový vrabec mnoho nepotřebuje a je pro něj štěstím,že to s ním moc dlouho netrvá. Naplahočí se dost,než urve nějaké to sousto z koňského trusu.
Člověk se někdy musí potopit,klesnout ke dnu jako lovec mořských hub. Vzpomínky,jsou tu, celé keře,celé kolonie,některé pichlavé jako mořští ježci, některé něžné, jako mořské okurky.
-Takže zbývá minulost?-
-Zatím ne, je v přetlakové komoře.-odpověděl Klein. Stočil přitom hlavu jako kudlanka nábožná.
-Vždycky bude existovat násilí,dokud budou existovat lidé,kteří ho používají.To si zapamatujte.Zapamatujte si to velmi dobře.-
V té chvíli vyletěla první světlice.Klikatě zasvítila do výšky,nahoře zaprskala a rozsypala se do rudého hroznu. Za ní druhá, třetí.
Doktor Klein si vzal sako a za moment už zvonil ve čtrnáctém patře,kde bydlel policista Otakar Vlček. Oblé křivky, klid a zkušenost.


Otakar Vlček nikdy nepracoval za peníze,jen za jídlo, nebo za šaty. Chodil k Temži pro vodu,když mu dali oběd, za pár konopných střevíců vypomohl v malé venkovské usedlosti .
Když pil, většinou už měl dost po třetí skleničce a pak mluvil cizími jazyky, které ve skutečnosti neznal,jež však dovedl instinktivně napodobovat.
-I lůking for som ram!-převaloval v ústech svou problematickou angličtinu. Nebo také – Si vu plé,kes ke sé, le mesié , kom si liguére!-
Dveře se najednou otevřely.
Otakar Vlček stál jako vosková figurína z panorámy,trochu jako nepodařená malba císaře bez kozí bradky.
-Tisíc hromů ! Nebo baterka tříbuřtovka! Jeden pán , v zimě, na horách,když měl baterku pětibuřtovku,tak…ale ta byla panečku! Velká jako dělo!-
-Víčka se zanítí-pomyslel si Klein.
Zase se setkali, bezvousí laboranti,beze stop vlastní minulosti.
Oheň mezitím zesílil.
-Chcete aby Vaše žena byla v pořádku ?-upřel na něj doktor Klein svůj čertovský pohled.
-Pane! Když uzdravíte mou ženu, dám Vám…pět vepřů!-
Klein pohlédne na Vlčka. -Pět vepřů! Takové bohatství!-Myslí to ovšem ironicky.
-Otakare Vlčku! Najděte a zabte Williama Sewarda Burroughse,muže odnikud,který zapomněl na své poslání a Vaše žena bude uzdravena! Ale než ho pošlete na onen svět, zjistíte mi co pohledával u Taty Iwiho. Ta malá bakelitová škatulka je německý magnetofon,který jsem s Vaším dovolením připojil k Vašemu tělu, energii si bere z Vás.. Natáčení je nepřetržité,zaznamená všechno až do chvíle kdy splníte svůj úkol.-
-Zajímalo by mne,jestli by se dalo natočit, jak želva jí.-napadlo Vlčka.
Řekl to jako by se nechumelilo.
Kleinovy oči byli najednou jako hlava krahujce.
-Pacient se nehýbá! Pacient se nehýbá! Nevidím mu do obličeje. Bude to asi žena ! -parodoval Klein najednou sám sebe.
Vlček strnul. Chtělo se mu výt a skučet.
-Těch co poroučejí je pár, tucet, sto. Ale nás, co snášíme rány šavlí a skláníme hlavu,nás jsou miliony.Tvrdím, že se dá něco dělat. Vím, že se dá něco dělat.-řekl nasupeně Vlček.
Klein jenom odkráčel a trhal v prstech květ pepřovníku.
Otakar Vlček za sebou zavřel dveře bytu ve čtrnáctém patře.
Prošel pokojem ,otevřel skříň a vytáhnul z ní pistoli. Zapnul gramofon a sednul si do křesla.
Byla to vánoční písnička Rolničky, a zpíval ji pes,štěkající rytmicky do zvuků hudby.- Haf haf haf, haf haf haf haf ,haf haf haf haf haf!-
Ale nakonec se Otakar Vlček přeci jenom ocitnul v motorovém člunu naloženém šesti muži a deseti brokovnicemi a třemi tisícovkami amerických dvanáctikalibrových střel. Noc byla teplá a vlhká. Otakar Vlček ve skutečnosti střílel moc dobře a teď si to chtěl pořádně užít.

Konec kapitoly čtyřicet šet.

Jsi úžasná.

Doporučeno

In the shadows by Paul Speckmann.

Cíl je……666 shlédnutí.

Chci Ti udělat radost, vykouzlit Ti úsměv na tváři.

Read by Paul Speckmann. https://speckmetal.net/ Written by Lubomír Tomik. Lyrics : https://midianpoet.com/2020/12/25/ve-… Recorded in Staré Město, November 2020. Thanks to Paul for reading from my upcoming collection of poems Map of the Continent of Your Heart. Pro Tebe.

Román pro Tebe,kapitola čtyřicet pět.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou .

Lubomír Tomik

Kapitola čtyřicátá pátá.

Nebo hvězdný prach ?

Černý pes Kaňka běžel se štěkáním za bílou záchrankou. Auto se hnalo ulicemi jako blesk.Raněný chlapec rozhazoval rukama a pořád křičel pirátským hlasem- Já nechci do nemocnice ! Já jsem pirát!-
-Ti ti patří vousáči-chechtal se zdravotník.-jen si lež v posteli a pij si ricínový olejíček!-
Blonďák k němu přistoupil. -Žádný drogy!- Nuceně se usmál.
-Jenom krev.-


Cesta končila v přístavu. Posádka záchranky vyložila svůj náklad a začala přenášet těžké bedny s nápisy Made in Poland, Made in Holland,které místní úředník počítal a zapisoval.
Nečekal jsem až skončí,ale vyklouzl jsem ven a vydal se do města.
Doktor Klein se smutně usmál.-Lidé tady jsou velice podezíraví,co se týče psychiatrie.Okamžitě jsou v plné zbroji,jakmile bych se pokusil o něco takového,proto musím postupovat co možná nejobvykleji. Asi to není ta nejlepší cesta,ale i obyčejná náplast je lepší než nic.-

Položil krosnu na pult,nakroutil si mohutné černé kníry a řekl s přemrštěným klaněním- Dobrý večer!-
Nebyl ještě deset dopoledne.
Zaplatil piva, kapesníkem velkým jako ubrus si setřel z krku pot a dodal- Kolonizace se bude provádět metodou minulého století,jen s tím rozdílem,že vojáky vystřídají policisté a soumary vrtulníky.-
-Vy víte,jak hodlají postupovat ?-zeptal se barman.
Zavrtěl hlavou.-Leteckým výsadkem.-
Mávnul rukou.
-Piloti vyhledají vhodné místo k přistání a policisté už vědí co je čeká.-dodal. Potom vzal do ruky pohozený oběžník,otevřel jej a četl červeně zatržené řádky.
-Navázat kontakt s domorodci nestačí.je třeba vybudovat policejní stanici. Dochází ke střetům, teče krev. Ztráty jsou na obou stranách a domorodým policistům hořkne myšlenka civilizovat lidojedy.je stále méně těch, kteří jsou ochotni tuhle práci udělat.-
-Takže jim ani nepodáme zprávu rádiem? Máte vysílačku?-řekl jsem.
-Raději ani neposlouchám.-řekl ohromeně.

Chytil jsem ho za rameno.- Ty skrčku! Do jakého jsi mne to zatáhnul kabaretu? Vždyť je to tady samej chlap!-
-To máš pravdu kamaráde,ale já jsem taky nevěděl jak to tady vypadá.
Vykřičené domy,vykázané Sullivanem do savany vytvořili čtvrť ,které se říkalo Mucholapka.
Ulice centra zůstávaly dál spletitým,nemožným řešením bludiště. Zdlouhavě ,líně plynul čas, jako bláto .
Proč jsem se musel tak zoufale pídit po dalších podrobnostech?

Podlaha pokoje byla čistě umyta a pokryta červeným, prošlapaným již,ale důkladně vyprášeným kobercem starého vzoru. Na postelích skvěly se čisté povlaky,stůl byl prostřen květovaným ubrusem jenž dosahoval až k podlaze,byla na něm starodávná váza v níž trčela velká kytice.
Kolem stolu bylo rozestavěno pět nejlepších židlí.
-Co tu děláte s pěti ženskými?- zeptal se Matyáš Kometa.
Pan Marek se zatvářil jako když se svléká had.
Zčervenal jako pivoňka.
Nasládlé pachy. Poslouchal jak v něm burácí život.Napadaly ho splašené myšlenky.V dětství často snil o tom,jak fantasticky asi musí chutnat fazole se slaninou,které ráno i k večeru pojídali hrdinové jeho klukovských let,kovbojové,když sesedli z koní a rozdělali na prérii malý ohýnek.V tom okamžiku cítil jak jej obestírá podivný klam.
Smrákalo se kvapem.
A z bludiště temných myšlenek vystupovalo náhle něco jako hrozné,černé strašidlo natahující po něm ruku.
Stál tam Kapitán, hluboce předkloněný,až to vypadalo, že se buď přelomí,nebo se vyzvrací.
-Ještě můžeš zemřít hrdinskou smrtí.-řekl panu Markovi. Jenže to slyšely pouze staré fíkovníky.Bylo to jako návrat do měst Tvého mládí-už na okrajích je znát,jak se všechno změnilo za dobu Tvé nepřítomnosti.
-Co tedy zbývá ?-řekl pan Marek.
-Ztratím se po anglicku.-řekl Kapitán.
Začínala nekonečná plavba nocí.

Konec kapitoly čtyřicet pět.