Román pro Tebe, kapitola čtyřicet jedna.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola čtyřicátá první

Jak se kdo má a co kdo s kým dělá.

Daleký Západ, oblast nestvůr a příšer- ovšem prakticky přibývá spíše milovníků krytých bazénů.
-Au! – vykřikne Bobby.- Co je zase ?-
Uprostřed noci, v domku už všichni dávno spali, uprostřed noci to tedy zarumplovalo na dveře a rozčilený hlas volal- To jsem já ! Růžena Rybízová!-
Kolem nahých kotníků se prosmýkl chlad a zakousl se do nich vlhký pach starého tlejícího dřeva, plesnivého šatstva, připáleného jídla, pach starých lidí, oprýskaných omítek a pavučin, vos v rozích jako potrhané plachty na lodi která proplula kolem Hornova mysu.
Těžké damaškové závěsy v pracovně byly zatažené, takže mžoural na ze tmy vystupující rozplizlé opovržení černochů. Rád by si vysloužil lásku a obdiv celého Londýna.
Kroužil jsem uličkami stále znechucenější a podrážděnější. Náhodou jsem narazil na uličku řezníků, což mě dorazilo. Maso mělo podle pachu zřejmě něco společného s rybami. Navíc na mne všichni řezníci pohlíželi velice nepřátelsky. Jeden mi hrozil sekyrou, druhý po mě hodil kost, třetí si vykasal rukávy a vyrazil ke mně se zřejmým úmyslem zvalchovat mi hřbet.
Nesmírně udiven jsem odtud urychleně zmizel.

-Vás mi poslalo samo nebe, Calvine.- řekla a vstala od stolu.- S vaší pomocí a s pomocí kotle horké kávy to snad dnes přežiju….-
Růžena Rybízová a Calvin Mc Doohan a vedle nich na palmových listech leží misionář, domorodý učitel a obchodník z Hong Kongu.
-Nenávidím ho. řekla Růžena prostě.- Nenávidím.-
Nesl se štíhlý pták,plula stříbrná ryba.

-A jak vypadá Tvoje tvář?-
Tentokrát si dá William na čas, září a září, a nakonec řekne:-Moji tvář už nelze najít.Před mým vnitřním pohledem je prázdná skvrna.-
-Máte-li dlouho chvíli, zapněte si přijímač.-radím mu. Jsme stále ještě v dosahu vysílání.-
Cesta zpět už nepřipadala v úvahu.
Podal fonendoskop Suzanne. Chvíli naslouchala. Svým vzhledem připomínala miniaturní slunce.
Ozval se sporadický potlesk a vzápětí ustal. Prudce sevřel víčka, až do ostré bolesti.
Při návratu ze země Kurupuri jsem se zastavil v osadě Aligina, kde jsem chtěl několik dní odpočívat.Při této příležitosti jsem natočil filmový a fonetický záznam svatebního obřadu. Ale všechno dopadlo jinak. Nakonec jsem byl svědkem štvanice na kouzelníka.-
-Co prostitutky ? -zeptala se Suzanne.-Hovořili jsme s jedním mužem, který se tam seznámil s prostitutkou!-
-Williame?-řekne Bobby.- Slyšíš mne?-
-Slyším Tě.-
-Můžu se na něco zeptat?-
-Ano.-
-Nešlo by, nešlo by aby jsi byl zase takový jako dřív ? Jako jsi byl kdysi?-
-Ach-řekne William.-jak jsi na tohle přišla?-
-Nešlo by to ?-
-Myslím že už ne-řekne William.-Myslím, že by to už nešlo. Všichni se měníme.-
Milá holka. Pomyslí si. Ne, nesbalil ji na ulici, pracovala v hotelu. Opět se usmál.
-Co podle Vás způsobilo tu nemoc?-zeptá se Mc Doohan.
-Slečna Růžena na něj křičí ve zvedajícím se větru- Nevím…možná někdo něco….sněd…

Pro mnohé ještě večer nekončí. Když se večer chýlí k půlnoci, vstupuje jistý muž. Jeho bosé nohy se noří do sypkého písku, zní činely, tiché, avšak vyvolávající mrazení v zádech. Jsou to kroky tajemného, bezejmenného muže. Rytmické a přímé. Neviditelnost ve vlnových délkách viditelného spektra.
Snad jsou to všechno výmysly snílků. Snad nikdo takový není. Sekáč.
-Viděl jsem jak najednou zmizel, zanechal jenom díru ve vzduchu a všechny molekuly se do ní vrhly jako do propasti.-

-Se Sheilou.-řekne William.
Kosmické sondy budou křižovat galaxií a vysílat nevídané informace. Jejich čidla budou ohmatávat planety a tady už dávno budou všichni mrtví. Nebude kdo by zachytil signály.

Utábořili se na okraji řídkého lesa. Hory nabývají ostrých obrysů .Hlasy zvířat a ptáků se prokousávají do našich tváří. Našli si cestu.
-Ne.- odpovídá Bobby.
Udělal jsem smutné psí oči.
-Ale proč ne?- ptám se .
-Museli bychom zahubit všechny moskyty rodu Anopheles, všechny krysy a morové blechy.-

Opět se mu zdá ten sen. Hyperprostor, kouřící čaj, sušenky a Kapitán. Svítí tisíce svíček, občas se mezi nimi vynoří úzká ploutev černého žraloka pronásledujícího hejno létajících rybek.
Dvě půlky jejího zadečku spolu hráli roztomilou hru.

Konec kapitoly čtyřicet jedna.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s