Numidští lukostřelci.

 Numidští lukostřelci.

 /pro Tebe/

 Lubomír Tomik

 Numidští lukostřelci zaťaly svaly a napjaly tětivy,
 nohy vrostlé do země , již kypřena krví,

 slova jsou šípy touhy,
 slova jsou šípy touhy,
 šípy touhy,

 vkládáné do úst,
 mířící na jedno srdce,
                                         nejúžasnější terč ve tmě
 a pálení v hrdle,
                                        až padne soumrak,
 sejdeme se, 
v katakombách,
v katakombách za hradbami.

Půlnoční premiéra :Permanentní olejomalba Tahiti pro Tebe, ze zbrojnice hradu.

Nahráno 6.1.21 ve zbrojnici hradu Malenovice, se svolením .
Čtu báseň ze své připravované sbírky Mapa kontinentu Tvého srdce.
Nejsem vlastníkem autorských práv k fotografiím.
Pro Tebe, když Tě nemůžu pozvat do kina, zvu Tě na takovou premiéru.

Mávnutí křídel ve sklepení na hradě Malenovice, pro Tebe.

Když projdeš jednou těmi dveřmi, ocitneš se ve sklepení, v současné době jej využívají jako galerii…
…u výklenku, u sochy Bohorodičky,,,jsem pro TEBE četl ….
Mávnutí křídel.

Z připravované sbírky Mapa kontinentu Tvého srdce čtu svou báseň Mávnutí křídel.

Napsal jsem ji po jedné z vzácných chvil s Tebou, při cestě zpět mi ve voze hrála Anathema…celý ten moment…moment v čase, byl tak neskutečný….je to pro Tebe…nejsou tohle vzácné chvilky, které jsi mi věnovala, za což Ti nikdy nemůžu dostatečně poděkovat? Momenty v čase ?

Ano.

Jsou.

Momenty v čase i když bez Tebe……přesto, s Tebou.

Román pro Tebe, kapitola čtyřicet jedna.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola čtyřicátá první

Jak se kdo má a co kdo s kým dělá.

Daleký Západ, oblast nestvůr a příšer- ovšem prakticky přibývá spíše milovníků krytých bazénů.
-Au! – vykřikne Bobby.- Co je zase ?-
Uprostřed noci, v domku už všichni dávno spali, uprostřed noci to tedy zarumplovalo na dveře a rozčilený hlas volal- To jsem já ! Růžena Rybízová!-
Kolem nahých kotníků se prosmýkl chlad a zakousl se do nich vlhký pach starého tlejícího dřeva, plesnivého šatstva, připáleného jídla, pach starých lidí, oprýskaných omítek a pavučin, vos v rozích jako potrhané plachty na lodi která proplula kolem Hornova mysu.
Těžké damaškové závěsy v pracovně byly zatažené, takže mžoural na ze tmy vystupující rozplizlé opovržení černochů. Rád by si vysloužil lásku a obdiv celého Londýna.
Kroužil jsem uličkami stále znechucenější a podrážděnější. Náhodou jsem narazil na uličku řezníků, což mě dorazilo. Maso mělo podle pachu zřejmě něco společného s rybami. Navíc na mne všichni řezníci pohlíželi velice nepřátelsky. Jeden mi hrozil sekyrou, druhý po mě hodil kost, třetí si vykasal rukávy a vyrazil ke mně se zřejmým úmyslem zvalchovat mi hřbet.
Nesmírně udiven jsem odtud urychleně zmizel.

-Vás mi poslalo samo nebe, Calvine.- řekla a vstala od stolu.- S vaší pomocí a s pomocí kotle horké kávy to snad dnes přežiju….-
Růžena Rybízová a Calvin Mc Doohan a vedle nich na palmových listech leží misionář, domorodý učitel a obchodník z Hong Kongu.
-Nenávidím ho. řekla Růžena prostě.- Nenávidím.-
Nesl se štíhlý pták,plula stříbrná ryba.

-A jak vypadá Tvoje tvář?-
Tentokrát si dá William na čas, září a září, a nakonec řekne:-Moji tvář už nelze najít.Před mým vnitřním pohledem je prázdná skvrna.-
-Máte-li dlouho chvíli, zapněte si přijímač.-radím mu. Jsme stále ještě v dosahu vysílání.-
Cesta zpět už nepřipadala v úvahu.
Podal fonendoskop Suzanne. Chvíli naslouchala. Svým vzhledem připomínala miniaturní slunce.
Ozval se sporadický potlesk a vzápětí ustal. Prudce sevřel víčka, až do ostré bolesti.
Při návratu ze země Kurupuri jsem se zastavil v osadě Aligina, kde jsem chtěl několik dní odpočívat.Při této příležitosti jsem natočil filmový a fonetický záznam svatebního obřadu. Ale všechno dopadlo jinak. Nakonec jsem byl svědkem štvanice na kouzelníka.-
-Co prostitutky ? -zeptala se Suzanne.-Hovořili jsme s jedním mužem, který se tam seznámil s prostitutkou!-
-Williame?-řekne Bobby.- Slyšíš mne?-
-Slyším Tě.-
-Můžu se na něco zeptat?-
-Ano.-
-Nešlo by, nešlo by aby jsi byl zase takový jako dřív ? Jako jsi byl kdysi?-
-Ach-řekne William.-jak jsi na tohle přišla?-
-Nešlo by to ?-
-Myslím že už ne-řekne William.-Myslím, že by to už nešlo. Všichni se měníme.-
Milá holka. Pomyslí si. Ne, nesbalil ji na ulici, pracovala v hotelu. Opět se usmál.
-Co podle Vás způsobilo tu nemoc?-zeptá se Mc Doohan.
-Slečna Růžena na něj křičí ve zvedajícím se větru- Nevím…možná někdo něco….sněd…

Pro mnohé ještě večer nekončí. Když se večer chýlí k půlnoci, vstupuje jistý muž. Jeho bosé nohy se noří do sypkého písku, zní činely, tiché, avšak vyvolávající mrazení v zádech. Jsou to kroky tajemného, bezejmenného muže. Rytmické a přímé. Neviditelnost ve vlnových délkách viditelného spektra.
Snad jsou to všechno výmysly snílků. Snad nikdo takový není. Sekáč.
-Viděl jsem jak najednou zmizel, zanechal jenom díru ve vzduchu a všechny molekuly se do ní vrhly jako do propasti.-

-Se Sheilou.-řekne William.
Kosmické sondy budou křižovat galaxií a vysílat nevídané informace. Jejich čidla budou ohmatávat planety a tady už dávno budou všichni mrtví. Nebude kdo by zachytil signály.

Utábořili se na okraji řídkého lesa. Hory nabývají ostrých obrysů .Hlasy zvířat a ptáků se prokousávají do našich tváří. Našli si cestu.
-Ne.- odpovídá Bobby.
Udělal jsem smutné psí oči.
-Ale proč ne?- ptám se .
-Museli bychom zahubit všechny moskyty rodu Anopheles, všechny krysy a morové blechy.-

Opět se mu zdá ten sen. Hyperprostor, kouřící čaj, sušenky a Kapitán. Svítí tisíce svíček, občas se mezi nimi vynoří úzká ploutev černého žraloka pronásledujícího hejno létajících rybek.
Dvě půlky jejího zadečku spolu hráli roztomilou hru.

Konec kapitoly čtyřicet jedna.

Román pro Tebe, kapitola čtyřicet !

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou .Kapitola čtyřicátá!

Kapitola čtyřicátá!

Pro tuto chvíli naše výprava….

Zklamané zašumění v obrovském vesmíru plném myriád galaxiíí.
-Pořád na Západ. Pořád tím směrem. Tata Iwi.-řeknu.
William,Bobby a Suzanne přikývnou.
-Teď je ta správná chvíle.Iluze nezraňuje. Zraňuje pouze víra v ni.-
William nás předešel a s pocitem zapomenutého mužíčka kdesi dole na nás mává a volá- Hola hou !!!!-
Pobledla i bývalá letuška.


Na úsvitu věků byl celý svět prázdný…první jitro stvoření napsalo,co si úsvit posledního dne přečte.
Mraky letí rychle,ale dosud je vidět alifatické uhlovodíky ohňů v dálce.
Ze tmy šumí moře.
Před rokem pololežím na plátěném lehátku, čtu si a temné moře posílá vlny k mým nohám, přede mnou plechovka dvanáctistupňového piva, zvedá se vítr a od moře se blíží bouře,písek víří kolem, v dálce je temnota protkávána vidlicemi blesků,chci tento okamžik zmrazit,uchovat jej v paměti. Lovecraft na temném italském pobřeží za bouře.


Bobby okusuje hamburger kolem dokola a zachytává jazykem kečup a hořčici vždycky o zlomek vteřiny dřív než jí přistane na kravatě.To je ale mrštný jazýček. Ten by dokázal věcí!

Něco mě najednou uchopilo a byl jsem vržen do časoprostorových vírů.Prolétal jsem dějinami,řítil jsem se oblohou ve staccatu blesků a dole pode mnou krvácely civilizace.
Byl jsem zde. Tváře ošlehané časem,Imaginární ručnici namířenou přímo na pana Marka,lehce rozkročen,nohy přibité k zemi, abych zachytil zpětný ráz výstřelu.
-Ha- řekl pan Marek.
Na nic jsem nečekal a lehce zmáčknul spoušť.
Minul jsem.
Blondýna se svezla k zemi. Oběma rukama si držela levý bok a zvuk který prorval ozvěnu výstřelu zněl chraplavě.
Ztratil jsem několik vteřin pohledem na blondýnu válející se v bolesti po zemi. Nemohl jsem jinak. Cosi v jejích očích…
Cosi v nich mi nedalo spát.
Upírala je ke mě.
Koutkem oka jsem zachytil pohyb-pan Marek utíkající,prchající a znovu a znovu mi unikající-ale zapomněl jsem na něj.Pro jednu vteřinu, pro něco v očích té ženy.
Něco tam bylo.
-Kaaa…gaaa.-vydralo se jí z hrdla. Najednou jsem měl deja-vu.
Blížil jsem se k ní. Opatrně.
-Kaaaa….-pokusila se znovu promluvit.
Z úst jí po krku stékala stružka krve. Sehnul jsem se k ni a hledal v jejích očích to co přicházelo.
-Kaaa….jsi to Ty? / Může umírající osoba rozlišovat mezi tykáním a vykáním,mám na mysli velká písmena, tohle je přece fantazie,tohle není skutečné,nebo ano?/Vššš….echno jsem to dě….lala…- a chroptění se najednou změnilo v jekot!
-Íííííííí- tepal z jejího hrdla zvuk o tak nízké frekvenci že jsem si musel zacpat uši.Ručnici jsem pustil na zem. Tiše dopadla do trávy.
Kůže na krku se jí začala natahovat.Napínala se neznámou silou,praskaly jí žíly, vlásečnice,svaly,hlava se začínala oddělovat od těla.
Až se konečně vznesla do výše.
-Kate -Kate!!!-vykřikl jsem.
Vznášela se asi dva metry nade mnou. Popadl jsem Imaginární ručnici a zamířil do všech budoucností.
Kate-Kate stála na místě a šklebila se.
-Skřípot rzi a palečnice.-řeklo to.
Vystřelil jsem ,kulka vylétla z hlavně,cylindrický tvar mířil přímo do obličeje té podivnosti.
Najednou se ústa Kate -Kate rozšířila po celém obličeji,otevřela se a projektil zmizel uvnitř.
Kate-Kate odlétla směrem kterým prchal pan Marek.
Viděl jsem rudě. Znovu.

Ve svém krámku slečna Růžena Rybízová hleděla strnule na plotnu. Pozorovaná voda se nevaří.Ležela tiše a mrtvě na dně hrnce.
Rychlé kroky pana Marka.
Přerývaný dech.
Atmosférické poruchy.
-Vysíláme mimořádnou zprávu.Občané Země! vysíláme mimořádnou…-
Praskání v éteru.
-…právu. Objevili se mimořádné sny! ….Občané Země! Občané Země! Tady je….-
Vydal jsem se za ním.

Konec kapitoly čtyřicet.