Román pro Tebe, kapitola třicet sedm.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola třicet sedm.

Krásná dvorní dáma a Helene Blehárová.

Když jsem vyšel ven z koupelny, s překvapením jsem zjistil, že se slečna Blehárová pustila do balení fraku a ostatních věcí na cestu.
Vzhledem k tomu, že podle všeho zřejmě vzala rozum do hrsti, pokusil jsem se jí přátelským poplácáním naznačit, že jsem jí už odpustil.
Já:-Nikdo neumí balit tak pěkně jako Vy, slečno Blehárová.–
Slečna Blehárová:- Tak ?-
Já:- Mrzoutko stará!-
Velmi mne rozzlobilo, že neodpověděla. Ten poslední výraz nebyl pochopitelně nejšťastnější, ale slečna Blehárová dokáže být tak strašně mrzutá, že by zpěnila krev i samotnému Svatému duchu.
Na dně každého poháru nutně bývá kapka žluči.
Spáchali jsme několikrát smrtelný hřích s nejmenovanou řeholnicí, přiznali jsme se na mučení a museli jsme jít nazí ulicemi Londýna, horliví a loajální věřící nás kamenovali a plivali na nás plni upřímné ošklivosti a než jsme vypustili duše na hranici, přiznali jsme se pak spolu ke všem dalším strašným hanebnostem a lidé křičeli a plakali.
To bylo dřív.
Těla pokrytá pestrými šupinami novin a časopisů, duhové záclony tropického deště dopadají na Londýn.
Přemítání přehlušuje zvuk melodického gongu.
Tísňový signál. Mexický smog.
Vrhnou se na sebe a za chvíli je po všem.
Vrhnu se za sebe, do všeho.
Máme tu indiánské léto.
Krásná dvorní dáma vdechuje vlahý noční vzduch a pozoruje nebe,hvězdy skládající souhvězdí, Jižní kříž,Kentaur,trojúhelník a trochu vpravo Oltář. Jeho večerní sklíčenost se pozvolna rozplývá ve velebnosti vesmíru,který se v jednom okamžiku přiblížil na dosah jeho prstů, hodí laso a stáhne Měsíc k sobě.
V posledním požáru večerního slunce se vše rozrůstá do hrdinských rozměrů. Hory jsou vyšší a majestátnější, lesy hustější a tajemnější.
Asi dvacet kilometrů severozápadněji vybuchly poslední garanáty naplněné plynem.
Pije litry černé kávy.
Obchází jej dokola ,hladí jej a čuchá k němu, rýpe do něj nehtem. Obrátí se a prohodí.-Mysli na něco pěkného Sullivane.Mysli třeba na mne.-
Fíkovníky škrtiče se spouštějí v dlouhých spirálách, dlouhých a ušlechtilých.
Sullivan je omámen pachem jejího těla, myslí na ni jak ji viděl včera se džbánkem na mlíko, cítí laminární proudění sterilního vzduchu, rty se mu pohybují a chraplavým hlasem něco řekne.
Ticho je tíživé a lepkavé. Vždycky všechno končí tichem.

Konec kapitoly třicet sedm , románu pro Tebe- A za ruku jsem držel astronautku Petersovou…. jsi to samozřejmě Ty.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s