Román pro Tebe, kapitola třicet osm.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

kapitola třicátá osmá

A nač vysílat kouřové signály ?

Na dvanácté míli se něco přihodilo. Vozidla druhého a třetího pruhu zpomalují a policisté je směřují do zbývajících pruhů. Zezadu se prodírají ambulance,před nimi jedou policisté na mohutných modrých motocyklech značky Harley Davidson Flh 1200 Electra Glide.Sirény vyjí, antény se chvějí,světla blikají.
Přilétá hlídkový vrtulník. V širokém okruhu oblétá místo nehody a posléze zavěšen v neviditelném bodě víří horký vzduch.
Mrtvý muž s dítětem leží napříč vozovky a vypadají jako když spí. Z bizarních trosek se tu a tam zvedají proužky modrého dýmu.
Ambulance se pohupují a za chvíli odjíždějí. Policisté čekají vyšetřovací tým a pohřební vůz.
Z kolemjedoucích automobilů se vyklánějí hnusné zvědavé lidské obličeje schopné rychle proniknout do podstaty lidského utrpení.
Z policejních reproduktorů zazní sladká hudba:- Havaj, má rodná Havaj…-
Mnozí z projíždějících čumilů si najednou vybavují moře, modré nebe, žhnoucí slunce a krásné dívky s rozvlněnými boky. Policejní opatření: zapomenou tak na masakr a z jejích myslí zmizí navždy co viděli.
Všude jsou známky původního života-vlčí lebka, zbytky kostry horského jelena, stopy obrovitého grizzlyho.
Především pak po vypnutí policejních reproduktorů zavládne v okolí havárie naprosté ticho.
Jen vysílačky tiše praskají, stupnice a zelené kontrolky bdí.
A v tomto tichu pořádá agent typu ,, Redford “ zběsilé honičky s ozbrojenými lupiči po dvanáctiproudých dálnicích ,rozbahněných jezerech, stezkách v horách, vybetonovaných vodních nádrží i ocelových konstrukcích, lešení, které se v bouřlivých nocích mění v ocelové pasti. Střílí v podřepu z velkorážního revolveru s krátkou hlavní, brodí se ve stokách, kde teče odpad smíchaný s lidskou krví, zakopává o zohavené mrtvoly polité hustě sytým červeným kečupem, rozdává smrtonosné karatové údery, po nichž zasažení létají vzduchem jako hadrové panenky.
Copak lidský pokrok není jedna krvavá řeka?
Lékař konstatuje- Zánět mozku jako bič!-
A pokračuje- Během několika hodin exitus!-
Mstiví kouzelníci, jejich nádherná pozadí září jako hořící mrakodrapy.
Policista se podívá na hodinky, nasadí si sluchátka a zapne vysílačku.
Teče krev. Domorodci pomalovaní hlinkami a ozdobení kajčím peřím po obličeji i po těle, tančí a zpívají, přitom rozechvívají tětivy svých luků, řítí se vpřed i vzad, dupou mlaskají a mručí a syčí ve stále zběsilejším rytmu.
Později večer všichni upadají do extáze.
A dým táborových ohňů?


Vrtulník oblétá velký olověný mrak a z chraplavého policistova sluchátka se ozývá zvuk nevyladěných tranzistorů.
-Jsem kouzelník, umím rozmlouvat s duchy předků, mé jméno je Tata Iwi….-
Policista otevírá brašnu, aby uvedl do pohotovosti nahrávací zařízení, najednou jeho bělma zrudnou a padne k zemi.


Nač vysílat kouřové signály?

Klíží se mi oči.

Dnes,6.1.21 jsem četl na hradě Malenovice , se svolením místního kastelána, při cestě domů jsem si chtěl hrad vyfotit. Zaparkoval u zrušeného koupaliště, začala houkat siréna. Vytáhnul jsem z kapsy diktafon a zpaměti zarecitoval Klíží se mi oči, jednu z prvních básní, kterou jsem napsal, napadlo mne, že by zvuk sirény dodal básni pro Tebe správnou atmosféru…když bylo řečeno poslední slovo -,, umírajícího. „- stala se zvláštní věc….viz video…nahoře na silnici, za koupalištěm se pak ozval zvuk projíždějících aut….všechno je to tady, aspoň takhle Ti můžu neobvyklý zážitek přiblížit.

Román pro Tebe, kapitola třicet sedm.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola třicet sedm.

Krásná dvorní dáma a Helene Blehárová.

Když jsem vyšel ven z koupelny, s překvapením jsem zjistil, že se slečna Blehárová pustila do balení fraku a ostatních věcí na cestu.
Vzhledem k tomu, že podle všeho zřejmě vzala rozum do hrsti, pokusil jsem se jí přátelským poplácáním naznačit, že jsem jí už odpustil.
Já:-Nikdo neumí balit tak pěkně jako Vy, slečno Blehárová.–
Slečna Blehárová:- Tak ?-
Já:- Mrzoutko stará!-
Velmi mne rozzlobilo, že neodpověděla. Ten poslední výraz nebyl pochopitelně nejšťastnější, ale slečna Blehárová dokáže být tak strašně mrzutá, že by zpěnila krev i samotnému Svatému duchu.
Na dně každého poháru nutně bývá kapka žluči.
Spáchali jsme několikrát smrtelný hřích s nejmenovanou řeholnicí, přiznali jsme se na mučení a museli jsme jít nazí ulicemi Londýna, horliví a loajální věřící nás kamenovali a plivali na nás plni upřímné ošklivosti a než jsme vypustili duše na hranici, přiznali jsme se pak spolu ke všem dalším strašným hanebnostem a lidé křičeli a plakali.
To bylo dřív.
Těla pokrytá pestrými šupinami novin a časopisů, duhové záclony tropického deště dopadají na Londýn.
Přemítání přehlušuje zvuk melodického gongu.
Tísňový signál. Mexický smog.
Vrhnou se na sebe a za chvíli je po všem.
Vrhnu se za sebe, do všeho.
Máme tu indiánské léto.
Krásná dvorní dáma vdechuje vlahý noční vzduch a pozoruje nebe,hvězdy skládající souhvězdí, Jižní kříž,Kentaur,trojúhelník a trochu vpravo Oltář. Jeho večerní sklíčenost se pozvolna rozplývá ve velebnosti vesmíru,který se v jednom okamžiku přiblížil na dosah jeho prstů, hodí laso a stáhne Měsíc k sobě.
V posledním požáru večerního slunce se vše rozrůstá do hrdinských rozměrů. Hory jsou vyšší a majestátnější, lesy hustější a tajemnější.
Asi dvacet kilometrů severozápadněji vybuchly poslední garanáty naplněné plynem.
Pije litry černé kávy.
Obchází jej dokola ,hladí jej a čuchá k němu, rýpe do něj nehtem. Obrátí se a prohodí.-Mysli na něco pěkného Sullivane.Mysli třeba na mne.-
Fíkovníky škrtiče se spouštějí v dlouhých spirálách, dlouhých a ušlechtilých.
Sullivan je omámen pachem jejího těla, myslí na ni jak ji viděl včera se džbánkem na mlíko, cítí laminární proudění sterilního vzduchu, rty se mu pohybují a chraplavým hlasem něco řekne.
Ticho je tíživé a lepkavé. Vždycky všechno končí tichem.

Konec kapitoly třicet sedm , románu pro Tebe- A za ruku jsem držel astronautku Petersovou…. jsi to samozřejmě Ty.