A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola třicátá šestá.

Osamělými, ráznými kroky německého filozofa.

Každý den cestovat časem,usmívat se a pronášet slova a William je osamělý,jde ráznými kroky šíleného německého filozofa,má na sobě vietnamské evropské kalhoty a košili s kapsama,rybářský klobouk a v ruce svírá stopu dlouhý vystřelovací nůž -v jednom temným koutě ho přepadne banda ostnavců.
Cvakne tou starou věcičkou a povídá- Tak poďte, vy parchanti- a ostnavci odpálí do nicoty bezbřehých londýnských uliček…
William si poté elegantně zapálí .
Když se objeví nábřeží,vytáhne dalekohled a hledí k mořím.
Nic než prázdno se klene až za obzor.

William se zamyslel.- Na londýnských prostitutech je úžasný jak si sundávají přes nos závoj a pak tu dlouhou biblickou řízu a najednou jsou to jen smilný děvky s chlípným úsměvem a nic víc.-
Usmál se.
Později když se pokoušel prohlédnout skrzevá čas a najít mě,oči pátraly,obracely se v prach a povstávaly až mě našel, zahleděl se na mě a zeptal se -Kde to jsi?Kde jsi?-
Ale já slyšel jen ševelení rtů a spojení se přerušilo,když se éterem nesl vysoký,falický hlas-Vysíláme mimořádnou zprávu….vysíláme mimořádnou zprávu…Občané Země pozor…vysíláme mimořádnou zprávu…-

Viděl jsem srny úsvitu jak vyrážejí vpřed ,ale kde jsem byl v této chvíli když tříštivé chvění ostatních světů pulsovalo a vrhalo se v nekonečných vesmírech jako na běžícím páse-byl jsem to já?
Rudá vodstva uvnitř států…jsi se mnou.

Konec kapitoly třicet šest.