Román pro Tebe, kapitola třicátá šestá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.


Kapitola třicátá šestá.

Osamělými, ráznými kroky německého filozofa.

Každý den cestovat časem,usmívat se a pronášet slova a William je osamělý,jde ráznými kroky šíleného německého filozofa,má na sobě vietnamské evropské kalhoty a košili s kapsama,rybářský klobouk a v ruce svírá stopu dlouhý vystřelovací nůž -v jednom temným koutě ho přepadne banda ostnavců.
Cvakne tou starou věcičkou a povídá- Tak poďte, vy parchanti- a ostnavci odpálí do nicoty bezbřehých londýnských uliček…
William si poté elegantně zapálí .
Když se objeví nábřeží,vytáhne dalekohled a hledí k mořím.
Nic než prázdno se klene až za obzor.


William se zamyslel.- Na londýnských prostitutech je úžasný jak si sundávají přes nos závoj a pak tu dlouhou biblickou řízu a najednou jsou to jen smilný děvky s chlípným úsměvem a nic víc.-
Usmál se.
Později když se pokoušel prohlédnout skrzevá čas a najít mě,oči pátraly,obracely se v prach a povstávaly až mě našel, zahleděl se na mě a zeptal se -Kde to jsi?Kde jsi?-
Ale já slyšel jen ševelení rtů a spojení se přerušilo,když se éterem nesl vysoký,falický hlas-Vysíláme mimořádnou zprávu….vysíláme mimořádnou zprávu…Občané Země pozor…vysíláme mimořádnou zprávu…-


Viděl jsem srny úsvitu jak vyrážejí vpřed ,ale kde jsem byl v této chvíli když tříštivé chvění ostatních světů pulsovalo a vrhalo se v nekonečných vesmírech jako na běžícím páse-byl jsem to já?
Rudá vodstva uvnitř států…jsi se mnou.


Konec kapitoly třicet šest.

Román pro Tebe , kapitola třicet pět.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomir Tomik

Kapitola třicátá pátá.

Komisař Sullivan má pocit.

-Můžu Vás pozvat na skleničku, pane Komisaři?- zeptal se drze Gejka.
-Dnes nemám na pití ani pomyšlení. Mám před sebou těžké rozhodnutí…a měl bych si zachovat jasnou mysl. Je to hanebné,co se tady děje.-
-A prosím Vás, co je tohle?-
Kolem nich se prohnal kočár tažený jedním unaveným koněm, pohazujícím přistřiženým ocasem a cvakajícím podkovami po kočičích hlavách.-Cvak dup cvak dup cvak dup cvak dup-
Spřežení zmizelo v neskutečnu.
Gejka si hned vzpomněl na podobný případ,na pravdivou událost ze svého dětství. Tehdy našla jedna holčička na pláži velkou mušli, která se třpytila perletí a poněvadž se holčičce zdálo ,že z ní vychází nějaký zvuk, přiložila si ji k uchu. Na všechno najednou zapomněla. Ta mušle zpívala a zpívala, holčička zapomněla na svou maminku a tatínka, mušle zpívala a zpívala,holčička zapomněla i na svou sestřičku a bratříčka a ta mušle pořád zpívala a zpívala a tak si holčička vzala tatínkův revolver a prostřelila si hlavu. Tatínek byl bělogvardějec. Tajga, byla nedaleko.
Komisař Sullivan vytáhnul zápisník a chtěl si Gejkův příběh zapsat.
Náhle svým duševním zrakem spatřil jak na zatuchlé a tmavé půdě nad nimi probíhalo chvění . Ach, ty jeho skalnaté oči. Něco se dělo.
Ten pocit ho obklopoval ze všech stran.

                                            Konec kapitoly třicet pět.                                                      

Román pro Tebe. Kapitola třicátá čtvrtá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola třicátá čtvrtá

Mlha se zvedá

Obloha podivně zbělela. Mlha se zrodila jakoby na vrcholku, houstla do chuchvalců bílé vaty a padala dolů zlověstně ,skoro až neskutečně.
Z mlhy cosi vystupuje, stíny, hlasy.
Lidé.
-Podkolenky?-
-Zelenožlutočervené ,proužkované, ty podkolenky.-
-Nechci-řekl pilot Olsen.
Nevypadá ani trochu jako pirát. Spíše jako pěstitel mexické kávy, holínky úzké ,podpatky zešikmené. Košili pískové barvy, přes ni koženou vestu, v rozepnutém límci volně uvázaný barevný šátek. Tak si tam klidně jde, v rukou drží klobouk jako kolo od vozu, zrovna nový.
Vůbec netoužil po nějakém apoštolském údělu.
-Vidět Tě, nevidím.-
-Ani trochu?-zeptá se Olsen.
-Ani trochu.-
-A moře ? -zeptá se podruhé Olsen.
-Taky nevidím.-
-Takže jsi slepý?-
-Nejsem slepý, vidím jen dovnitř.-
-To je ale mlha!-
-Říkám Ti ,že stejně nevidím!-
-Baže! Na Jana ,když mlha sedne, jaro s sebou dlouho nehne!-řekl Olsen.
Nasadí si obrovský klobouk na hlavu a přiloží k němu dva prsty, ukazováček a prostředníček, lícuje krempu-teď je to tedy teprve paráda!
-Povídá se, že toho hodně víš?- zeptá se zase Olsen.
A tak muž vypráví o válečné lodi Carevna Marie, na které sloužil za poslední světové války. Byl to největší obrněnec černomořské flotily. Byl spuštěn na vodu začátkem století a po pěti letech vyletěl do povětří v londýnském přístavu. Půl míle od břehu.
-Je to doposud nevysvětlená událost-řekne muž.-Nevyhodila ji do vzduchu ani mina,ani torpédo,ale vypadalo to jakoby se zničila sama! Nejdříve vybuchlo skladiště v první věži, kde bylo tři tisíce pudů střelného prachu. A tím to začalo. Za hodinu už byla loď pod vodou. Z celé posádky se zachránilo jen pár mužů…a mezi nimi i já. Viděli jsme jak se zadní dělová věž rozlétla na kusy a jak z ní vyrazili dvě obludy jako z apokalypsy. Pak už si na nic nevzpomínám, k sobě jsem přišel až v nemocnici.-
Z mlhy se za muži vynoří paní s pinčlem a povídá- Ti muži za to přece nemohli, bylo to jejich zaměstnání!-
Druhá paní se zjeví vedle ní. Také vede na vodítku malého rafánka.-Ne,ne.každý sám si přece volí zaměstnání.-
Jedna z žen je starší, s květovaným šátkem na hlavě, druhá spíše mladší, v růžové šatové zástěře, pod níž dole koukají modré kalhoty. Olsen zatnul zuby .
Když obě míří Olsena a jeho klobouk,vypadá to,že by obě dámy něco rády řekly,obě otočí hlavy,ale nakonec nic.
Olsen zase zapadne do mlhy. Vzdušná vata se za ním nehlučně zavře, zapadne.
Tu se najednou objeví řada křížů, železných křížů,které vypadají jako ruské písmeno ž. Jsou svařeny z krátkých kusů kolejnic. Železná písmena se táhnou až k obzoru.
-To jsou protitankové překážky z devadesátého sedmého roku.-řekne Olsen.-Ještě je neodstranili,ale už to moc dlouho trvat nebude. Dochází všechno. Bude potřeba i tohle železo.
Viděl je v přítmí laboratoře na rentgenových snímcích,kosti bez masa,které pulsují podle policejního řádu,srdce tlukoucí v rytmu služebního telefonu,nepravidelně, jako Budha vlnící stovkou paží.
Devítiocasá kočka.
Kdosi Olsenovi zakryje oči, dvě ruce zezadu. Nic neslyšel. Ani krůček,ani zašustění podrážky na vlhké, mlhou zmáčené ulici. Teď musí hádat!
Ozval se hlas.
-Tam nad mlhou tančí dívky a svítí slunce, jsou z ostrovů…-
-Jaké dívky, ksakru? Jaké ostrovy!-mumlá Olsen.
-Z ostrovů ve větru. Palmy až k nebi,modré laguny. Kdybychom se tam dostali. Chtěla bych to!-
Olsen se prudce otočí,když ucítí, že dlaně ujíždějí dozadu, chce vědět s kým to mluví, ale je pozdě, tmavé obrysy postavy už pohltila mlha.
V pološeru mlhy se cosi pohybovalo.
Policejní plíseň hlodala po zdech.


Konec kapitoly třicet čtyři.