Román pro Tebe , kapitola třicet.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola dvacátá devátá

Dopis určený kapitánu Alexandrovi Jegoroviči Šlipenbachovi

V troskách Madridu
24.XI
Pozdě večer, v rozhořelé,vášnivě se třpytící,kouzelné noci

Dopis ode Tebe….po věčnosti mrtvého Ticha. Díky! Díky,že jsi mi nevzal mé poslední přesvědčení,poslední víru, o niž jsem se v tomto světě opíral.
Jakou radost jsem měl z Tvého dopisu-radost nezištnou! Není v něm sice jediné novinky, ani nemohlo být. Nikdo nemůže odjet z města.
Prozkoumal jsem a posoudil vše,co bylo napsáno ve Tvém dopise a shledal jsem, že vše je marnost. Já jsem nezažil nic, co by mi přineslo uspokojení,poznal jsem,jaká nesmírná propast je mezi prázdnotou mého srdce a požitky lidského života,netoužil jsem po radovánkách,chtěl jsem poznávat,doufat a milovat…
Takže Ty, Ty jsi pracoval, cestoval a trpěl. Z prvního a druhého mám radost.Třetí mne neudivuje. A věř mi. Básníci ve věcech citů nikdy neklamou.
Ano, věřil jsem v Tebe, ve Tvé srdce,v Tvou poctivost,jenže Tvé mlčení mne přesvědčilo,že nestojíš za víc, než ostatní muži,že Tvé srdce je jako mnoho jiných,že Tvá poctivost nesahá ani tak daleko aby jsi mi do očí dokázal říct-Už pro mne nejsi ničím!- a to mne velice mrzelo! Věř mi!
Lpíme tak houževnatě na iluzích,když nám jich zbývá už jen tak málo!!!
Myslíš ,že inteligence je nějaký lék proti citu?
Já vím, vím jaký byl Londýn před dvěma lety.Nedostatek potravin,málo příležitostí k lovu a sběru ovoce,nebezpečný hmyz,špinavá voda,hadi a především neobydlené,zarostlé ,neproniknutelné celé městské čtvrti.
To vše vím.
Představi si, Alexandře,kdyby jsi měl klidnou,kvetoucí ženu, se kterou by jsi měl děti, a ráno, ráno by Ti nosila kávu do postele.Velkou,vřelou a krásnou.Nebylo by to nádherné?
Možná,možná že ano.
Když jsem si to představil já, zmocnil se mne šílený strach.
Vidíš,že nemyslím na lásku. Pro mne je mládí to tam,příteli.
A z jeho posledních iluzí mi zůstává jen hluboká a hořká vzpomínka a nezhojitelná jizva jež označuje zraněné místo tak jako náhrobní kámen hrob….
Ach ,ach ano. hrob. Toto přirovnání je sice smutné,ale pravdivé. Mé srdce je ten hrob, v němž ztuhlé a studené leží všechny naděje na štěstí.
Přiznám se Ti,že nevím, zda Tě miluji,vím však,že Tě mám raději než všechny muže,které znám, a že Tvou náklonnost potřebuji.

Adiós,můj poklade

Post scriptum: Přečetl jsem si tento dopis a mám tisíc chutí ho spálit.Mám Ti ho vůbec poslat? Nevím, asi ne.
Nevím tedy co dělat. schovám ho, a pak ho spálím, nebo Ti ho dám, v tom poslechnu hlas svého srdce,až Tě opět spatřím.
Dobrou noc, má lásko, mám strašlivou migrénu.

Poznámka pod čarou.
Ohořelý list papíru ,na kterém byl dopis napsán,byl nalezen mezi zásobami potravin dodaných z Madridu na palubu Příboje několika posledních dní před odletem.

Astronautka R.S.Petersová
Lodní deník,čas T plus 2

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou-kapitola třicátá

Kapitola třicátá: Slečna Růžena a William

Na vývěsním štítu nad vchodem bylo napsáno: Růžena Rybízová-Obchod se smíšeným zbožím.. Pod tím stálo: Použijte desinfekční rohožku.
-Co to znamená?-ptá se William. Stojí před výkladní skříní jako rozhněvaný anděl, vlasy nádherně blond.
Žádný závan větru neporušil ticho.
Sirý chlad se dotknul nohou obou mužů.
Londýnské ulice byli neustále prázdné a dnes se zdály mnohem širší než obvykle. K Big Benu se pomalu snášel balon protiletecké obrany. Jeho boky se stříbřitě třpytily . Vypadalo to jako když se na dno obrovského akvária spouští velká ryba.
-Ach ,noci,-pomyslel jsem si-proč jsi dnes tak vlahá? Proč nedovolíš smrtelníkům,aby se vrhli do Tvého bezedného náručí? A vy hvězdy, výspy oceánu noci,kdo je unaven? Komu se chce spát?-
Tisíc bílých slepic se hrabáním unavilo.
Tento den prosakoval po kapkách mým mozkem. Nejdřív ten výstup v bordelu, nádherná děvka.
Žhnuly mi oči, když jsem vyšel z jejího pokoje a vrátil se zpět pro Williama.Vytáhnul jsem ho z náručí a znovu jsme pronikali Londýnem a teď jsme stáli tady, před tímto krámem .Pomalu jsem všechny ty události ,které se přes nás přelévaly jako vlna za vlnou přestával sledovat. vedle nás narůstá skutečnost, která až dozraje, tak nás zděsí.
Růžena Rybízová na chvíli zhasla všechna světla v obchodě a pak zase rozsvítila.
-To je chytré,-řekl William.-Pojďme dovnitř.-
-Dej mi bouchačku,Bille,-řekl jsem.
-Cože?!-zahořel William vztekem.
-Klid,hned ti to vysvětlím, nejdřív mi dej tu bouchačku.-
Podal mi ji.
Schoval jsem ji do ruksaku a hodil si ho zpět na záda.
Ukázal jsem na obchod. -Tak je konec, rozumíš.-
William se rozáří-Ale budu se nudit!-
Vejdeme a zvonek nade dveřmi se rozcinká.-Cililink.Cililink.-
Růžena Rybízová za pultem,ramena nahá jako královna se odvrátí a zavře oči.
-Čokoláda. čokoláda není?- zeptá se William.
-Čokoláda?-vydechla Růžena Rybízová se zbožnou bázní.-Leckde už došli brambory a petrolej, a vy ,vy chcete čokoládu?-
William je zticha,nic neřekne.
-Venku už je tma..-řeknu já.
-Stejně už to ani nerozeznám-řekne William.-Večer nebo den, tma nebo světlo, dobro nebo zlo,pro mě je to stejné.Sto let. Tisíc let,čas se dávno zastavil.-
Slečna Růžena nevěděla rozpaky co říct,nevěděla co dělat,po pět týdnů dělila svůj čas blaženě v samé štěbetání mezi zelené mýdlo,smetanové řezy,exportní pivo a svou milovanou čokoládu- a najednou není nic.
A pak se objevíme my dva.
Navíc.
Punčochy a kalhoty schnou na šňůře,přidržovány rachistickými kolíčky na prádlo. Kdo vlastně jsi?
Kukuřice a pšenice ve velkých bednách.
-Prosím slečno, opravdu nemáte čokoládu?- ozvu se já.
Neodpoví a ještě víc se zachumlá do svého kostkovaného vlňáku, který před chvílí ani neměla na sobě!
-Sním o Milánské směsi.-pomalu řekne William.
Slečna Růžena se najednou otočí a obličej jí září jako úplněk, jen místo očí nemá meteoritické krátery.
-Williame ,jak jsi to probůh dokázal-, pomyslím si.
Slečna Růžena odběhne a za chvíli se vrátí s papírovou krabicí. Je plná Milánské směsi.
Nedá mi to.
-Pistácie?- zeptám se.
Usmála se, zmizela v uličce mezi prázdnými regály a kostřičkami ryb a náhle se vynoří na druhé straně pultu. V rukou sáček pistácií.
William se na mě podívá, pak řekne- A co takhle Vás?-
Slečna Růžena bez rozpaků odpoví-Tak dobře nejdřív půjdu s Vámi- a bere Williama za ruku a odchází spolu někam dozadu. Použije závěs ale nedotáhne ho a tak vidím jak ho svléká, cpu se pistáciemi,zatímco slečna Růžena projíždí prsty Williamovu ochlupenou hruď.Laská ho.
Slyším nějaké bručení, popojdu blíž :-Vodopády ,žebříky a chcíplé kočky-jak tohle skončí?!-Představím si trhané záškuby orgasmu,vybuchující ticho.
Pak se ozve hlas slečny Růženy.Zpočátku se zdráhá ,ale pak opakuje nahlas to, co jí William šeptá do ucha-
A vejce zvenčí jsou tak nějak lepší
Ke stromu kde prýští čas
Ke svatému dřevu
Ke kořenu Ygdrassilu
Pod zelenými trsy muškátů
Doběla ohlodaná kostra našeho života

-Už nechci -šeptá slečna Růžena.
-Pojď už-křiknu na Billa.

Když pak stojíme před obchodem,řekne Bill.-Asi tak. Nemůžu pomoct sám sobě,vždyť to vidíš. Potřebuje Tebe.-
Mlčím, protože my, my muži chlapi kluci si nedokážeme říct nic od srdce.
-Slyšel jsi o Tata Iwovi?Nějaký místní šaman. Indiáni o něm tvrdí,že má nadpozemskou moc… Musíme se za ním vydat. Do Iporé.-
-Nic by se tím nezměnilo.-řeknu krátce a úsečně,protože jsem na něj trochu naštvaný.
Uháníme po betonové ulici pryč.

Konec kapitoly třicet.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s