A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola třicátá třetí.

Londýnský románek

Policejní ředitel vtrhnul do hotelu jako vichr. Bengta našel v hale.
-Přece se nebudu nadnášet,dívat se pořád do zrcadla a nepřetržitě žvýkat žvýkačku abych voněl po lékořici jako nevykleštěný býček!-
Tón jeho hlasu nepřipustil žádné otázky.
Sullivan usedl za starobylý stůl a Bengt si nasupeně pomyslel : -A já nejsem nic?-
Policejní ředitel si zapálil cigaretu.V okapech se s hlomozem prali rozčepýření vrabci.Krámský gramofon s oprýskaným zeleným trychtýřem vřískal huhňavým hlasem opilého idiána obehranou merengunu. Byla to rozverná písnička nakažlivého rytmu,zpívalo se v ní o válce ve čtrnáctém roce,o Tlusté Bertě, o Císaři. Mimochodem, ve verších na konci popěvku se s Císařem nezacházelo právě šetrně.
-Kulhavý Davídek…-pomyslel si Bengt a sevřel ruce v pěst.
-A teď,nadešel okamžik pravdy.-prohlásil Sullivan a odhalil sněhobílý chrup v širokém úsměvu.
Dva číšníci oblečení jako ze škatulky a v bílých vázankách postávali na vzdálenějším konci haly a čekali až se Bengt a Sullivan zvednou, aby mohli zavřít.
-A vakcína?-
-Máme tady tři kabarety,hotely, spoustu výčepů,tři kohoutí zápasiště,benzínovou pumpu a zastoupení vozů Chevrolet.-poučoval Sullivan.
Bengt byl ve střehu jako boxer po zaznění gongu na začátku kola.
-A Davídek nikde. -pokračoval Sullivan.- Tvrdíte,že jste prohledali všechno. Nádraží letiště přístav trosky slumy.Davídek nikde! Ptám se! Kde je?-

Ta slova neměla být znepokojující otázkou.

Jednalo se totiž o šokující odpověď.

-Je u Vás doma!!!!!!-vypadlo z Bengta.
-Ano.Je to tak.-
Policejní komisař Sullivan téměř neznatelně pohnul hlavou,bylo to jako by se mu propadla dolů,směrem k peklu.
-Je to tak. Zazvonil u mých dveří a když jsem otevřel,začal mne líbat. Vzápětí mne sevřel v náručí,objímal mne a zase mne líbal,čímž mne přivedl do extáze a pak, pak se se mnou začal milovat. V tomto směru je to jedinečný umělec, v posteli byl zcela nenasytný a dokázal celou noc plnit všechna má nejtajnější přání.Obestřel mne fantaziemi takového kalibru,že jsem mu zcela podlehnul.Když začalo svítat,předčítal mi své básně a poté se se mnou znovu pomiloval. Bylo to úžasné,nikdy na to nezapomenu!-
Odmlčel se na chvíli a pak dodal.-Okamžitě odhalí,co na něj chystáte!-
Edward Bengt se chytil oběma rukama za hlavu a tlumeně zaklel- Oh! God!- Zdvihl zaťatou pěst připomínající kladivo.
Rozhostilo se nevlídné ticho.
-Kdo si myslíte,že jste!!!!-ječel vztekle Bengt.
-To záleží na tom,kdo jste vy?-laškoval policejní komisař Sullivan.
-Jestli si se mnou budete zahrávat, komisaři,dám Vás zpráskat a pošlu Vás do Palenque.na to vemte jed.-vyl Bengt.
Sullivan vypadal nevinný a bezbranný jako dítě.Vyjímku tvořili oči,skalnaté a nepřístupné.Ale zrovna tak mohl být někde úplně jinde.
Bengta popadl běs. Vřítil se do hotelových chodeb,pokojů a ložnic a rozházel po celém okolí okna dveře vany kachličky i celá hotelová jádra. Skončil a oba vyšli ven.
V tu chvíli vběhlo na náměstí několik bojechtivých kluků. Někam utíkali,křičeli,oháněli se opravdovskými dřevěnými šavlemi a opravdovskými plechovými pistolkami.Vypadalo to jako by Londýn přepadli ukrutní lupiči.
Byli to samí muži….a měli zbraně.

Konec kapitoly třicet tři.