A za ruku jsem držel astronautku Petersovovou.

Kapitola třicátá druhá

Které džípy sem kdy proniknou?

Sladká je láska,ale pro mne je ještě sladší být s Tebou,s Tebou ve chvíli kdy se vzdáváš,kdy se chvějí nervy na Tvém krku,ve chvíli kdy se ve mě ztrácíš a já ovládám Tvé ztrácení,všechna ta rozbouřená moře a příboje,pobřeží na nichž zpívají ptáčkové s červenými drápky,Ty a já, mír.
Je tu naprosto odporný smrad z rozkládajích se těl. Na zemi leží tři mrtvoly ,pravděpodobně lidské, a čekají až je nekromant oživí.
Tata Iwi.
Neduživá,podvyživená tkáň,krev změněná malaritickým parazitem ve vodu a otrávená jedem ankylostomů,bezbranná pokožka vydaná na milost a nemilost mikrobům,jemné ranky ,škrábance nebo pohmoždění se měnila v mokvající páchnoucí bolák nebo odpornou rosolovitou jizvu.
Asi před deseti roky vykonal obřadný Tanec Slunce,vyvolávající prorocká vidění. Babylónská vidění kurev. Změnil se.
Jeli vedle něj na bělouších, vranících,ryzácích,strakáčích,grošácích,na světlých či tmavých mulách, šli pěšky. Nesli pušky, karabiny ,pistole,revolvery, staré brokovnice, lovecké kulovnice,kopí,mačety,dýky,bodáky,prapory. Se zpěvem postupovali savanami.
Trocha drog, trocha iluzí.
Které džípy sem kdy proniknou? Z ořechového dřeva?
Jako někde…v biografu? Na karnevalu v Benátkách ,na náměstí Sv.Marka ,kde jsem nevěřícně zíral k nebesům?
A nocí poletovali větrní ptáci,vyli v ní větrní psi,řvali větrní býci.
Silný a mrazivý vítr div nezasil světlo měsíce svým dechem.
jeho tělo bylo tvrdé jako diamant.
Začínal si to uvědomovat.
Ještě si nezačal klást znepokojující otázky, stále , stále Tě miloval.

Konec kapitoly třicet dva.