Román pro Tebe , kapitola dvacet devět.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou-kapitola dvacátá devátá

Lubomír Tomik


Kapitola dvacátá devátá

Dopis určený kapitánu Alexandrovi Jegoroviči Šlipenbachovi.

V troskách Madridu,
24.XI
Pozdě večer, v rozhořelé,vášnivě se třpytící,kouzelné noci.

Dopis ode Tebe….po věčnosti mrtvého Ticha. Díky! Díky, že jsi mi nevzal mé poslední přesvědčení, poslední víru, o niž jsem se v tomto světě opíral.
Jakou radost jsem měl z Tvého dopisu-radost nezištnou! Není v něm sice jediné novinky, ani nemohlo být. Nikdo nemůže odjet z města.
Prozkoumal jsem a posoudil vše, co bylo napsáno ve Tvém dopise a shledal jsem, že vše je marnost. Já jsem nezažil nic, co by mi přineslo uspokojení, poznal jsem, jaká nesmírná propast je mezi prázdnotou mého srdce a požitky lidského života, netoužil jsem po radovánkách, chtěl jsem poznávat, doufat a milovat…Ona.
Takže Ty, Ty jsi pracoval, cestoval a trpěl. Z prvního a druhého mám radost. Třetí mne neudivuje. A věř mi. Básníci ve věcech citů nikdy neklamou.
Ano, věřil jsem v Tebe, ve Tvé srdce, v Tvou poctivost, jenže Tvé mlčení mne přesvědčilo ,že nestojíš za víc, než ostatní muži, že Tvé srdce je jako mnoho jiných, Tvá poctivost nesahá ani tak daleko aby jsi mi do očí dokázal říct-Už pro mne nejsi ničím!- a to mne velice mrzelo! Věř mi!
Lpíme tak houževnatě na iluzích, když nám jich zbývá už jen tak málo!!!
Myslíš ,že inteligence je nějaký lék proti citu?
Já vím, vím jaký byl Londýn před dvěma lety. Nedostatek potravin, málo příležitostí k lovu a sběru ovoce, nebezpečný hmyz, špinavá voda, hadi a především neobydlené, zarostlé ,neproniknutelné celé městské čtvrti.
To vše vím.
Představi si, Alexandře,kdyby jsi měl klidnou,kvetoucí ženu, se kterou by jsi měl děti, a ráno, ráno by Ti nosila kávu do postele. Velkou,vřelou a krásnou. Nebylo by to nádherné?
Možná, možná že ano.
Když jsem si to představil já, zmocnil se mne šílený strach.
Vidíš, že nemyslím na lásku. Pro mne je mládí to tam, příteli.
A z jeho posledních iluzí mi zůstává jen hluboká a hořká vzpomínka a nezhojitelná jizva jež označuje zraněné místo tak jako náhrobní kámen hrob….
Ach ,ach ano. hrob. Toto přirovnání je sice smutné, ale pravdivé. Mé srdce je ten hrob, v němž ztuhlé a studené leží všechny naděje na štěstí.
Přiznám se Ti, že nevím, zda Tě miluji ,vím však ,že Tě mám raději než všechny muže, které znám, a že Tvou náklonnost potřebuji.

Adiós,můj poklade

Post scriptum: Přečetl jsem si tento dopis a mám tisíc chutí ho spálit.Mám Ti ho vůbec poslat? Nevím, asi ne.
Nevím tedy co dělat. schovám ho, a pak ho spálím, nebo Ti ho dám, v tom poslechnu hlas svého srdce,až Tě opět spatřím a až pak se spálím sám.
Dobrou noc, má lásko, mám strašlivou migrénu.

Poznámka pod čarou.
Ohořelý list papíru ,na kterém byl dopis napsán,byl nalezen mezi zásobami potravin dodaných z Madridu na palubu Příboje několika posledních dní před odletem.

Astronautka V.R.Petersová
Lodní deník,čas….. nečitelné.

Konec kapitoly dvacet devět.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s