Román pro Tebe, kapitola třicet jedna.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola třicátá první

Tohle je cesta do Palenque.

Ve žlutavém džípu,ujíždějícím po blátivých cestách se nemluvilo o vlastním neštěstí, ale o pokračujícím zániku Londýna a jeho obyvatel. Sotva se poslední zříceniny ztratily z dohledu, zvolal jeden z nás- Děsivé město! Žijí v něm už jen přízraky.-
A Bobby se přidala – A co domy? Mě je líto domů, člověk by řekl, že to město vyplenila horda vojáků!-
-Horda komárů! To město zničila malárie!-pokračovala Suzanne.
William s čertovskými ohýnky v očích řekl-Chudáci lidi. A je vidět, že jsou hodní. Vypadají, jako by spatřili ten temný děs duše…-

  • A co teď dodat? Plurima mortis Imago.-podotknul jsem nesměle. Tajemství uzamykalo naše rty,děsné a hrozné tajemství.Zatím byl klid.
    -Ne-řekne William-to už nevím.-
    Připomínal kočku, která právě spolkla pár kanárků.
    Londýn zůstal za námi.
    Líbat se mezi ostny mohutných kaktusů. A jeden z nich ,když se o jeden z nich píchneš ,je to pak Osud?
    Proč se z moří nevyleje voda,když se Země otáčí?
    Řekněte sami-kolikrát se můžete ve skutečném životě postavit tváří v tvář netvoru? Opravdovému zlu? Kouzelníku? Tatu Iwovi?
    Tenkrát v noci bůhvíproč nesvítila světla. Byla tma jako v ranci. Za takových temných nocí se vždy něco přihodí.
    Mládí ztroskotalo v otupělých pohledech,ve vráskách kolem očí.
    William si u volantu začal prozpěvovat :- After Johnny drinks my rum-

a v rychlostní skříni to protivně zaskřípalo jako když železný hák škrábe po jiném kovu. Džíp se rozhoupaně přehoupl přes výmol.


-After Johnny eats my foods-

William zařadil rychlost a jeho levička zamávala na pozdrav.

-After Johnny wears my clothes-

Vůz se teď vymanil z bahna džungle a prudce se rozjel po planině ztvrdlé žárem.

William zesílil hlas.


-Johnny comes back and take my wife.-

Nebezpečí se zdálo tak daleko…

-Bavil jsi se na moři ,Williame? špitne Bobby.
-Bavil,to ano.-řekne William.-Boje, vítěztsví,kořist,to mě bavilo moc- a když na to pomyslím, děvčata na všech pobřežích mne moc milovala.Nevíte,že čas nejde ani zpomalit,ani zrychlit,jen ho zastavit? Tam kam jedeme,vedou do hor stezky a to konkrétně tři. Po jedné z nich scházejí do údolí nemrtví,po druhé plynou kouzelníkovi zájmy co se drog týče a po té třetí, po té třetí pojedeme my.-
William byl najednou zoufale a neosobně upřímný a zářil jako čerstvě vypraná blankytná košile.
-Jen si jdi, dítě,do pralesa,na naftová pole,třeba do sedmého kruhu pekla,

jenom nezůstávej tady.Co na tom,že tam kam míříme mluví muži hrubě,před tebou třeba mluvit nebudou. Co na tom, že jsou tam zkažené ženy, začnou se jinak chovat až se na ně podíváš.-
Ale Bobby přísahala, že mne neopustí a Williama se nebála.
Okamžitě chápala postavení rozhodčího, když odpíská penaltu proti domácímu týmu.
William zíral ven. Necelé dva metry před ním mizela silnice ve tmě.
Zasavill.
Vystřídal jsem ho a jeli jsme dál.
William zívnul na celé kolo, sundal si košili a kalhoty, nakreslil na dveřích vedle sedadla hřebík, pověsil si na něj svléknuté věci, natáhnul se a usnul jako dudek.
Teprve když džíp uhnul z cesty k moři a zabočil do pralesa, vytušili, jaký osud je čeká.
Někdo řekl-Tohle je cesta do Palenque.-
Ostatní pochopili a zmlkli. Nárazy kol ve vyjetých kolejích, dýchavičné otřesy motoru a tlukot srdcí zněly dlouhou ozvěnou těchto slov….Tohle je cesta do Palenque….tohle je cesta k Tobě.

Konec kapitoly třicet jedna.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s