Román pro Tebe , kapitola třicet tři.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.


Kapitola třicátá třetí.

Londýnský románek

Policejní ředitel vtrhnul do hotelu jako vichr. Bengta našel v hale.
-Přece se nebudu nadnášet,dívat se pořád do zrcadla a nepřetržitě žvýkat žvýkačku abych voněl po lékořici jako nevykleštěný býček!-
Tón jeho hlasu nepřipustil žádné otázky.
Sullivan usedl za starobylý stůl a Bengt si nasupeně pomyslel : -A já nejsem nic?-
Policejní ředitel si zapálil cigaretu.V okapech se s hlomozem prali rozčepýření vrabci.Krámský gramofon s oprýskaným zeleným trychtýřem vřískal huhňavým hlasem opilého idiána obehranou merengunu. Byla to rozverná písnička nakažlivého rytmu,zpívalo se v ní o válce ve čtrnáctém roce,o Tlusté Bertě, o Císaři. Mimochodem, ve verších na konci popěvku se s Císařem nezacházelo právě šetrně.
-Kulhavý Davídek…-pomyslel si Bengt a sevřel ruce v pěst.
-A teď,nadešel okamžik pravdy.-prohlásil Sullivan a odhalil sněhobílý chrup v širokém úsměvu.
Dva číšníci oblečení jako ze škatulky a v bílých vázankách postávali na vzdálenějším konci haly a čekali až se Bengt a Sullivan zvednou, aby mohli zavřít.
-A vakcína?-
-Máme tady tři kabarety,hotely, spoustu výčepů,tři kohoutí zápasiště,benzínovou pumpu a zastoupení vozů Chevrolet.-poučoval Sullivan.
Bengt byl ve střehu jako boxer po zaznění gongu na začátku kola.
-A Davídek nikde. -pokračoval Sullivan.- Tvrdíte,že jste prohledali všechno. Nádraží letiště přístav trosky slumy.Davídek nikde! Ptám se! Kde je?-

Ta slova neměla být znepokojující otázkou.

Jednalo se totiž o šokující odpověď.

-Je u Vás doma!!!!!!-vypadlo z Bengta.
-Ano.Je to tak.-
Policejní komisař Sullivan téměř neznatelně pohnul hlavou,bylo to jako by se mu propadla dolů,směrem k peklu.
-Je to tak. Zazvonil u mých dveří a když jsem otevřel,začal mne líbat. Vzápětí mne sevřel v náručí,objímal mne a zase mne líbal,čímž mne přivedl do extáze a pak, pak se se mnou začal milovat. V tomto směru je to jedinečný umělec, v posteli byl zcela nenasytný a dokázal celou noc plnit všechna má nejtajnější přání.Obestřel mne fantaziemi takového kalibru,že jsem mu zcela podlehnul.Když začalo svítat,předčítal mi své básně a poté se se mnou znovu pomiloval. Bylo to úžasné,nikdy na to nezapomenu!-
Odmlčel se na chvíli a pak dodal.-Okamžitě odhalí,co na něj chystáte!-
Edward Bengt se chytil oběma rukama za hlavu a tlumeně zaklel- Oh! God!- Zdvihl zaťatou pěst připomínající kladivo.
Rozhostilo se nevlídné ticho.
-Kdo si myslíte,že jste!!!!-ječel vztekle Bengt.
-To záleží na tom,kdo jste vy?-laškoval policejní komisař Sullivan.
-Jestli si se mnou budete zahrávat, komisaři,dám Vás zpráskat a pošlu Vás do Palenque.na to vemte jed.-vyl Bengt.
Sullivan vypadal nevinný a bezbranný jako dítě.Vyjímku tvořili oči,skalnaté a nepřístupné.Ale zrovna tak mohl být někde úplně jinde.
Bengta popadl běs. Vřítil se do hotelových chodeb,pokojů a ložnic a rozházel po celém okolí okna dveře vany kachličky i celá hotelová jádra. Skončil a oba vyšli ven.
V tu chvíli vběhlo na náměstí několik bojechtivých kluků. Někam utíkali,křičeli,oháněli se opravdovskými dřevěnými šavlemi a opravdovskými plechovými pistolkami.Vypadalo to jako by Londýn přepadli ukrutní lupiči.
Byli to samí muži….a měli zbraně.

Konec kapitoly třicet tři.

Román pro Tebe, kapitola třicet dva.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovovou.


Kapitola třicátá druhá

Které džípy sem kdy proniknou?

Sladká je láska,ale pro mne je ještě sladší být s Tebou,s Tebou ve chvíli kdy se vzdáváš,kdy se chvějí nervy na Tvém krku,ve chvíli kdy se ve mě ztrácíš a já ovládám Tvé ztrácení,všechna ta rozbouřená moře a příboje,pobřeží na nichž zpívají ptáčkové s červenými drápky,Ty a já, mír.
Je tu naprosto odporný smrad z rozkládajích se těl. Na zemi leží tři mrtvoly ,pravděpodobně lidské, a čekají až je nekromant oživí.
Tata Iwi.
Neduživá,podvyživená tkáň,krev změněná malaritickým parazitem ve vodu a otrávená jedem ankylostomů,bezbranná pokožka vydaná na milost a nemilost mikrobům,jemné ranky ,škrábance nebo pohmoždění se měnila v mokvající páchnoucí bolák nebo odpornou rosolovitou jizvu.
Asi před deseti roky vykonal obřadný Tanec Slunce,vyvolávající prorocká vidění. Babylónská vidění kurev. Změnil se.
Jeli vedle něj na bělouších, vranících,ryzácích,strakáčích,grošácích,na světlých či tmavých mulách, šli pěšky. Nesli pušky, karabiny ,pistole,revolvery, staré brokovnice, lovecké kulovnice,kopí,mačety,dýky,bodáky,prapory. Se zpěvem postupovali savanami.
Trocha drog, trocha iluzí.
Které džípy sem kdy proniknou? Z ořechového dřeva?
Jako někde…v biografu? Na karnevalu v Benátkách ,na náměstí Sv.Marka ,kde jsem nevěřícně zíral k nebesům?
A nocí poletovali větrní ptáci,vyli v ní větrní psi,řvali větrní býci.
Silný a mrazivý vítr div nezasil světlo měsíce svým dechem.
jeho tělo bylo tvrdé jako diamant.
Začínal si to uvědomovat.
Ještě si nezačal klást znepokojující otázky, stále , stále Tě miloval.

Konec kapitoly třicet dva.

Byla jsi se mnou…

…dnes od půl páté ráno…znovu budu chodit, liješ na mne živou vodu. V srpnu 2019 mi lékařka řekla, abych si zvykal, že nebudu moci chodit, na túry ať raději zapomenu, konec sportování, když jsem invalidním vozíkem ucpal pokladnu v supermarketu, říkal jsem si…nikdy…nikdy……nemohla vědět, že jsem poznal Tebe.

Ve zdech Kadeše.

Ve zdech Kadeše.

Lubomír Tomik

My se skryli ve zdech Kadeše,
dusot faraonových vojáků se přehnal pod námi,
úkryt v mracích,
úkryt v mracích,
zdánlivě ve víru exhumací,
v portrétech světců s obříma očima,
a má, má soukromá
Hirošima.

Záblesk je jen předzvěstí tlakové vlny,
pohled do Tvých očí  běsnění radiační bouře,
jež mne hladí a
Ty,
nechej mne prosím vrhat  čluny na osobní monzuny,
dcero Poseidonova,
nořící se z hlubin smyslného tajfunu,
nepotřebuješ trojzubec,
stačí jen Tvůj pohled.

My se skryli ve zdech Kadeše, svatokrádeže a dekadence.

Román pro Tebe, kapitola třicet jedna.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola třicátá první

Tohle je cesta do Palenque.

Ve žlutavém džípu,ujíždějícím po blátivých cestách se nemluvilo o vlastním neštěstí, ale o pokračujícím zániku Londýna a jeho obyvatel. Sotva se poslední zříceniny ztratily z dohledu, zvolal jeden z nás- Děsivé město! Žijí v něm už jen přízraky.-
A Bobby se přidala – A co domy? Mě je líto domů, člověk by řekl, že to město vyplenila horda vojáků!-
-Horda komárů! To město zničila malárie!-pokračovala Suzanne.
William s čertovskými ohýnky v očích řekl-Chudáci lidi. A je vidět, že jsou hodní. Vypadají, jako by spatřili ten temný děs duše…-

  • A co teď dodat? Plurima mortis Imago.-podotknul jsem nesměle. Tajemství uzamykalo naše rty,děsné a hrozné tajemství.Zatím byl klid.
    -Ne-řekne William-to už nevím.-
    Připomínal kočku, která právě spolkla pár kanárků.
    Londýn zůstal za námi.
    Líbat se mezi ostny mohutných kaktusů. A jeden z nich ,když se o jeden z nich píchneš ,je to pak Osud?
    Proč se z moří nevyleje voda,když se Země otáčí?
    Řekněte sami-kolikrát se můžete ve skutečném životě postavit tváří v tvář netvoru? Opravdovému zlu? Kouzelníku? Tatu Iwovi?
    Tenkrát v noci bůhvíproč nesvítila světla. Byla tma jako v ranci. Za takových temných nocí se vždy něco přihodí.
    Mládí ztroskotalo v otupělých pohledech,ve vráskách kolem očí.
    William si u volantu začal prozpěvovat :- After Johnny drinks my rum-

a v rychlostní skříni to protivně zaskřípalo jako když železný hák škrábe po jiném kovu. Džíp se rozhoupaně přehoupl přes výmol.


-After Johnny eats my foods-

William zařadil rychlost a jeho levička zamávala na pozdrav.

-After Johnny wears my clothes-

Vůz se teď vymanil z bahna džungle a prudce se rozjel po planině ztvrdlé žárem.

William zesílil hlas.


-Johnny comes back and take my wife.-

Nebezpečí se zdálo tak daleko…

-Bavil jsi se na moři ,Williame? špitne Bobby.
-Bavil,to ano.-řekne William.-Boje, vítěztsví,kořist,to mě bavilo moc- a když na to pomyslím, děvčata na všech pobřežích mne moc milovala.Nevíte,že čas nejde ani zpomalit,ani zrychlit,jen ho zastavit? Tam kam jedeme,vedou do hor stezky a to konkrétně tři. Po jedné z nich scházejí do údolí nemrtví,po druhé plynou kouzelníkovi zájmy co se drog týče a po té třetí, po té třetí pojedeme my.-
William byl najednou zoufale a neosobně upřímný a zářil jako čerstvě vypraná blankytná košile.
-Jen si jdi, dítě,do pralesa,na naftová pole,třeba do sedmého kruhu pekla,

jenom nezůstávej tady.Co na tom,že tam kam míříme mluví muži hrubě,před tebou třeba mluvit nebudou. Co na tom, že jsou tam zkažené ženy, začnou se jinak chovat až se na ně podíváš.-
Ale Bobby přísahala, že mne neopustí a Williama se nebála.
Okamžitě chápala postavení rozhodčího, když odpíská penaltu proti domácímu týmu.
William zíral ven. Necelé dva metry před ním mizela silnice ve tmě.
Zasavill.
Vystřídal jsem ho a jeli jsme dál.
William zívnul na celé kolo, sundal si košili a kalhoty, nakreslil na dveřích vedle sedadla hřebík, pověsil si na něj svléknuté věci, natáhnul se a usnul jako dudek.
Teprve když džíp uhnul z cesty k moři a zabočil do pralesa, vytušili, jaký osud je čeká.
Někdo řekl-Tohle je cesta do Palenque.-
Ostatní pochopili a zmlkli. Nárazy kol ve vyjetých kolejích, dýchavičné otřesy motoru a tlukot srdcí zněly dlouhou ozvěnou těchto slov….Tohle je cesta do Palenque….tohle je cesta k Tobě.

Konec kapitoly třicet jedna.

Román pro Tebe , kapitola třicet.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola dvacátá devátá

Dopis určený kapitánu Alexandrovi Jegoroviči Šlipenbachovi

V troskách Madridu
24.XI
Pozdě večer, v rozhořelé,vášnivě se třpytící,kouzelné noci

Dopis ode Tebe….po věčnosti mrtvého Ticha. Díky! Díky,že jsi mi nevzal mé poslední přesvědčení,poslední víru, o niž jsem se v tomto světě opíral.
Jakou radost jsem měl z Tvého dopisu-radost nezištnou! Není v něm sice jediné novinky, ani nemohlo být. Nikdo nemůže odjet z města.
Prozkoumal jsem a posoudil vše,co bylo napsáno ve Tvém dopise a shledal jsem, že vše je marnost. Já jsem nezažil nic, co by mi přineslo uspokojení,poznal jsem,jaká nesmírná propast je mezi prázdnotou mého srdce a požitky lidského života,netoužil jsem po radovánkách,chtěl jsem poznávat,doufat a milovat…
Takže Ty, Ty jsi pracoval, cestoval a trpěl. Z prvního a druhého mám radost.Třetí mne neudivuje. A věř mi. Básníci ve věcech citů nikdy neklamou.
Ano, věřil jsem v Tebe, ve Tvé srdce,v Tvou poctivost,jenže Tvé mlčení mne přesvědčilo,že nestojíš za víc, než ostatní muži,že Tvé srdce je jako mnoho jiných,že Tvá poctivost nesahá ani tak daleko aby jsi mi do očí dokázal říct-Už pro mne nejsi ničím!- a to mne velice mrzelo! Věř mi!
Lpíme tak houževnatě na iluzích,když nám jich zbývá už jen tak málo!!!
Myslíš ,že inteligence je nějaký lék proti citu?
Já vím, vím jaký byl Londýn před dvěma lety.Nedostatek potravin,málo příležitostí k lovu a sběru ovoce,nebezpečný hmyz,špinavá voda,hadi a především neobydlené,zarostlé ,neproniknutelné celé městské čtvrti.
To vše vím.
Představi si, Alexandře,kdyby jsi měl klidnou,kvetoucí ženu, se kterou by jsi měl děti, a ráno, ráno by Ti nosila kávu do postele.Velkou,vřelou a krásnou.Nebylo by to nádherné?
Možná,možná že ano.
Když jsem si to představil já, zmocnil se mne šílený strach.
Vidíš,že nemyslím na lásku. Pro mne je mládí to tam,příteli.
A z jeho posledních iluzí mi zůstává jen hluboká a hořká vzpomínka a nezhojitelná jizva jež označuje zraněné místo tak jako náhrobní kámen hrob….
Ach ,ach ano. hrob. Toto přirovnání je sice smutné,ale pravdivé. Mé srdce je ten hrob, v němž ztuhlé a studené leží všechny naděje na štěstí.
Přiznám se Ti,že nevím, zda Tě miluji,vím však,že Tě mám raději než všechny muže,které znám, a že Tvou náklonnost potřebuji.

Adiós,můj poklade

Post scriptum: Přečetl jsem si tento dopis a mám tisíc chutí ho spálit.Mám Ti ho vůbec poslat? Nevím, asi ne.
Nevím tedy co dělat. schovám ho, a pak ho spálím, nebo Ti ho dám, v tom poslechnu hlas svého srdce,až Tě opět spatřím.
Dobrou noc, má lásko, mám strašlivou migrénu.

Poznámka pod čarou.
Ohořelý list papíru ,na kterém byl dopis napsán,byl nalezen mezi zásobami potravin dodaných z Madridu na palubu Příboje několika posledních dní před odletem.

Astronautka R.S.Petersová
Lodní deník,čas T plus 2

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou-kapitola třicátá

Kapitola třicátá: Slečna Růžena a William

Na vývěsním štítu nad vchodem bylo napsáno: Růžena Rybízová-Obchod se smíšeným zbožím.. Pod tím stálo: Použijte desinfekční rohožku.
-Co to znamená?-ptá se William. Stojí před výkladní skříní jako rozhněvaný anděl, vlasy nádherně blond.
Žádný závan větru neporušil ticho.
Sirý chlad se dotknul nohou obou mužů.
Londýnské ulice byli neustále prázdné a dnes se zdály mnohem širší než obvykle. K Big Benu se pomalu snášel balon protiletecké obrany. Jeho boky se stříbřitě třpytily . Vypadalo to jako když se na dno obrovského akvária spouští velká ryba.
-Ach ,noci,-pomyslel jsem si-proč jsi dnes tak vlahá? Proč nedovolíš smrtelníkům,aby se vrhli do Tvého bezedného náručí? A vy hvězdy, výspy oceánu noci,kdo je unaven? Komu se chce spát?-
Tisíc bílých slepic se hrabáním unavilo.
Tento den prosakoval po kapkách mým mozkem. Nejdřív ten výstup v bordelu, nádherná děvka.
Žhnuly mi oči, když jsem vyšel z jejího pokoje a vrátil se zpět pro Williama.Vytáhnul jsem ho z náručí a znovu jsme pronikali Londýnem a teď jsme stáli tady, před tímto krámem .Pomalu jsem všechny ty události ,které se přes nás přelévaly jako vlna za vlnou přestával sledovat. vedle nás narůstá skutečnost, která až dozraje, tak nás zděsí.
Růžena Rybízová na chvíli zhasla všechna světla v obchodě a pak zase rozsvítila.
-To je chytré,-řekl William.-Pojďme dovnitř.-
-Dej mi bouchačku,Bille,-řekl jsem.
-Cože?!-zahořel William vztekem.
-Klid,hned ti to vysvětlím, nejdřív mi dej tu bouchačku.-
Podal mi ji.
Schoval jsem ji do ruksaku a hodil si ho zpět na záda.
Ukázal jsem na obchod. -Tak je konec, rozumíš.-
William se rozáří-Ale budu se nudit!-
Vejdeme a zvonek nade dveřmi se rozcinká.-Cililink.Cililink.-
Růžena Rybízová za pultem,ramena nahá jako královna se odvrátí a zavře oči.
-Čokoláda. čokoláda není?- zeptá se William.
-Čokoláda?-vydechla Růžena Rybízová se zbožnou bázní.-Leckde už došli brambory a petrolej, a vy ,vy chcete čokoládu?-
William je zticha,nic neřekne.
-Venku už je tma..-řeknu já.
-Stejně už to ani nerozeznám-řekne William.-Večer nebo den, tma nebo světlo, dobro nebo zlo,pro mě je to stejné.Sto let. Tisíc let,čas se dávno zastavil.-
Slečna Růžena nevěděla rozpaky co říct,nevěděla co dělat,po pět týdnů dělila svůj čas blaženě v samé štěbetání mezi zelené mýdlo,smetanové řezy,exportní pivo a svou milovanou čokoládu- a najednou není nic.
A pak se objevíme my dva.
Navíc.
Punčochy a kalhoty schnou na šňůře,přidržovány rachistickými kolíčky na prádlo. Kdo vlastně jsi?
Kukuřice a pšenice ve velkých bednách.
-Prosím slečno, opravdu nemáte čokoládu?- ozvu se já.
Neodpoví a ještě víc se zachumlá do svého kostkovaného vlňáku, který před chvílí ani neměla na sobě!
-Sním o Milánské směsi.-pomalu řekne William.
Slečna Růžena se najednou otočí a obličej jí září jako úplněk, jen místo očí nemá meteoritické krátery.
-Williame ,jak jsi to probůh dokázal-, pomyslím si.
Slečna Růžena odběhne a za chvíli se vrátí s papírovou krabicí. Je plná Milánské směsi.
Nedá mi to.
-Pistácie?- zeptám se.
Usmála se, zmizela v uličce mezi prázdnými regály a kostřičkami ryb a náhle se vynoří na druhé straně pultu. V rukou sáček pistácií.
William se na mě podívá, pak řekne- A co takhle Vás?-
Slečna Růžena bez rozpaků odpoví-Tak dobře nejdřív půjdu s Vámi- a bere Williama za ruku a odchází spolu někam dozadu. Použije závěs ale nedotáhne ho a tak vidím jak ho svléká, cpu se pistáciemi,zatímco slečna Růžena projíždí prsty Williamovu ochlupenou hruď.Laská ho.
Slyším nějaké bručení, popojdu blíž :-Vodopády ,žebříky a chcíplé kočky-jak tohle skončí?!-Představím si trhané záškuby orgasmu,vybuchující ticho.
Pak se ozve hlas slečny Růženy.Zpočátku se zdráhá ,ale pak opakuje nahlas to, co jí William šeptá do ucha-
A vejce zvenčí jsou tak nějak lepší
Ke stromu kde prýští čas
Ke svatému dřevu
Ke kořenu Ygdrassilu
Pod zelenými trsy muškátů
Doběla ohlodaná kostra našeho života

-Už nechci -šeptá slečna Růžena.
-Pojď už-křiknu na Billa.

Když pak stojíme před obchodem,řekne Bill.-Asi tak. Nemůžu pomoct sám sobě,vždyť to vidíš. Potřebuje Tebe.-
Mlčím, protože my, my muži chlapi kluci si nedokážeme říct nic od srdce.
-Slyšel jsi o Tata Iwovi?Nějaký místní šaman. Indiáni o něm tvrdí,že má nadpozemskou moc… Musíme se za ním vydat. Do Iporé.-
-Nic by se tím nezměnilo.-řeknu krátce a úsečně,protože jsem na něj trochu naštvaný.
Uháníme po betonové ulici pryč.

Konec kapitoly třicet.

Román pro Tebe , kapitola dvacet devět.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou-kapitola dvacátá devátá

Lubomír Tomik


Kapitola dvacátá devátá

Dopis určený kapitánu Alexandrovi Jegoroviči Šlipenbachovi.

V troskách Madridu,
24.XI
Pozdě večer, v rozhořelé,vášnivě se třpytící,kouzelné noci.

Dopis ode Tebe….po věčnosti mrtvého Ticha. Díky! Díky, že jsi mi nevzal mé poslední přesvědčení, poslední víru, o niž jsem se v tomto světě opíral.
Jakou radost jsem měl z Tvého dopisu-radost nezištnou! Není v něm sice jediné novinky, ani nemohlo být. Nikdo nemůže odjet z města.
Prozkoumal jsem a posoudil vše, co bylo napsáno ve Tvém dopise a shledal jsem, že vše je marnost. Já jsem nezažil nic, co by mi přineslo uspokojení, poznal jsem, jaká nesmírná propast je mezi prázdnotou mého srdce a požitky lidského života, netoužil jsem po radovánkách, chtěl jsem poznávat, doufat a milovat…Ona.
Takže Ty, Ty jsi pracoval, cestoval a trpěl. Z prvního a druhého mám radost. Třetí mne neudivuje. A věř mi. Básníci ve věcech citů nikdy neklamou.
Ano, věřil jsem v Tebe, ve Tvé srdce, v Tvou poctivost, jenže Tvé mlčení mne přesvědčilo ,že nestojíš za víc, než ostatní muži, že Tvé srdce je jako mnoho jiných, Tvá poctivost nesahá ani tak daleko aby jsi mi do očí dokázal říct-Už pro mne nejsi ničím!- a to mne velice mrzelo! Věř mi!
Lpíme tak houževnatě na iluzích, když nám jich zbývá už jen tak málo!!!
Myslíš ,že inteligence je nějaký lék proti citu?
Já vím, vím jaký byl Londýn před dvěma lety. Nedostatek potravin, málo příležitostí k lovu a sběru ovoce, nebezpečný hmyz, špinavá voda, hadi a především neobydlené, zarostlé ,neproniknutelné celé městské čtvrti.
To vše vím.
Představi si, Alexandře,kdyby jsi měl klidnou,kvetoucí ženu, se kterou by jsi měl děti, a ráno, ráno by Ti nosila kávu do postele. Velkou,vřelou a krásnou. Nebylo by to nádherné?
Možná, možná že ano.
Když jsem si to představil já, zmocnil se mne šílený strach.
Vidíš, že nemyslím na lásku. Pro mne je mládí to tam, příteli.
A z jeho posledních iluzí mi zůstává jen hluboká a hořká vzpomínka a nezhojitelná jizva jež označuje zraněné místo tak jako náhrobní kámen hrob….
Ach ,ach ano. hrob. Toto přirovnání je sice smutné, ale pravdivé. Mé srdce je ten hrob, v němž ztuhlé a studené leží všechny naděje na štěstí.
Přiznám se Ti, že nevím, zda Tě miluji ,vím však ,že Tě mám raději než všechny muže, které znám, a že Tvou náklonnost potřebuji.

Adiós,můj poklade

Post scriptum: Přečetl jsem si tento dopis a mám tisíc chutí ho spálit.Mám Ti ho vůbec poslat? Nevím, asi ne.
Nevím tedy co dělat. schovám ho, a pak ho spálím, nebo Ti ho dám, v tom poslechnu hlas svého srdce,až Tě opět spatřím a až pak se spálím sám.
Dobrou noc, má lásko, mám strašlivou migrénu.

Poznámka pod čarou.
Ohořelý list papíru ,na kterém byl dopis napsán,byl nalezen mezi zásobami potravin dodaných z Madridu na palubu Příboje několika posledních dní před odletem.

Astronautka V.R.Petersová
Lodní deník,čas….. nečitelné.

Konec kapitoly dvacet devět.

Román pro Tebe , kapitola dvacet osm.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik


Kozlík,kočár a Kočí Směrů v barevné krajině.

Slunce na obloze vystoupalo výš. Krajina se zelenými a žlutavými kopečky. Vršky,které se jako zázrakem tyčí v údolí jako ohromní spící sloni. A podél cest plůtky pokryté růžemi, malé rozkvetlé růže pnoucí se po sloupcích či zavěšené na železných drátcích. Všechno jemné, jako vymalované,člověku se chce skoro plakat,jak je vše krásné.
Kočár projíždí cestou zalitou sluncem,která se vine do výšky nad údolí.
Kočí Směrů, rozložen na kozlíku pokuřoval a vypravoval o dalekých cestách,plavbách a vzpourách námořníků,o křižnících ,o ponorkách a o Ivanu Poddubném a jiných slavných zápasnících,o silácích,kteří vyzvednou nad hlavu tři koně i s vozem a to ještě ve voze sedí deset lidí.
-Bohužel ,o téhle věci se dále šířit nemohu,protože…- říká Kočí směrů.

Kola kočáru rachotila a do tohoto zvuku zněl hlas pana Marka.
-Do Afriky. Stanu se lékařem a ojdedu do Afriky. Člověk může udělat cokoli. Může změnit cokoli. Potřebná je vůle. Otoč světem,převrať ho naruby, stáhni ho z kůže. Teď jsem svobodný.-
Obrátí se na Kočího směrů.
-Vyprávěl jsem Vám o jednom z našich nejzajímavějších experimentů? Ne? Obě pokusné osoby byli podrobeny operaci, každé z nich jsme do mozku zavedli dvě maličké membrány, jedna membrána je napojena na centrum agresivity, druhá na oblast sexuální aktivity. Vně pokusné místnosti máme vysílač, který působí hned na tu nebo na onu membránu, takže od našeho řídícho pultu můžeme ovlivńovat chování pokusných osob,pokud jde o jejich agresivitu, respektive sexualitu. Záběry se bohužel příliš nepovedly,ačkoliv jsme použili několika kamer. Představte si řídící pult, jsou tu dvě jednotky, jedna pro ženu ,jedna pro muže.Působíme na jejich sexualitu a vidíte jak se z divoké pranice náhle přejde na hlazení a vzápětí k souloži. Během ní aktivujeme ženinu agresivitu , začně běsnit a mlátí kolem sebe, muž který je pod vlivem sexuálního dráždění se jí marně snaží zmocnit. Vypadá to skoro jako fraška, občas se člověk neubrání smíchu. Ale je to skutečnost. Hrajeme si na Boha.-
Kočí řekl tiše-Pro mě to skutečnost není.-
Pan Marek mu odpověděl- Je. Z libovolné hory sestoupí Bůh, jde temným a ztichlým lesem, všude divá zvěř.-
Je ticho, žádné zvuky automobilů valících se po dálnicích světa. Neozve se jediný zvuk. Je rovnoměrné ticho.
Kristova bolestí zkřivená tvář, neslyšný křik za obnaženými zuby. Takové je to ticho. Kdy jste naposledy byli v tichu?
-Stát!!!- vzkřikne Kočí směrů na koně a ti poslušně zastaví.
Seskočí z kozlíku dopadne na zem, na všechny čtyři ,kolébá se ze strany na stranu a jako frenetické Japonky udělá to samé, kňučí při tom jako postřelený pes.
Na cestě se objeví skupinka dětí.
Chlapci mají krátké kalhoty a jsou pěkně opálení.
-Trubači! Zatrub na pozdrav!-zavelí velitel oddílu.
Polnice třepetavě zatroubila.
Kočí znovu vrhnul.
Chlapci je míjeli, seřazeni ve dvoustupu.
Pan Marek plácá Kočího směrů po zádech.
Trubač troubil, některým chlapcům zrak zabloudil do míst kde Kočí směrů dávil, pokračovali v cestě, ale ještě než se dostali zpět do Londýna, otekly jim oči. Několik členů oddílu se pak muselo dlouhé měsíce zbavovat parazitů, kteří se jim zavrtali do očí a narušili rohovku.
Kočí si otřel ústa-ale náhle!
Z hrdla mu unikl kolotavý výkřik,chrapot hrůzy.
Na slunci se zableskla ocelová čepel tesáku! Tesáku!
A pan Marek křečovitou rukou bodal a bodal a bodal ,kapky krve vířili vzduchem na všechny strany, oddíl byl dávno pryč.

Kočí směrů ležel,nejevil známky života. Kde byl, ten život? Kde se poděje všechno,když prázdné tělo leží jakoby spalo? Kde jsou myšlenky ,na cestě jinam?

Vysoko na obloze žhnulo slunce.
Pan Marek nasedl na kozlík.
Vzal do rukou otěže.Pohlédl na tělo v prachu cesty.
-Hyjé!- zavýsknul. -Hyjé!-
A na rukávech jeho cestovního saka se mu skvěla krev Kočího Směrů.

Konec kapitoly dvacet osm.