Román pro Tebe , kapitola dvacet šest

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola dvacátá šestá

Pozor! Jste sledováni!

Zaburácí hrom. Nad Londýnem zuří bouře. Blesky křižují oblohu, hrom stíhá hrom, všechno ovšem leda tak tři, čtyři vteřiny.
Pak přejde burácení hromu do bubnového brejku.
Když se pohřešovaná koza vrátila, namířila si to rovnou na mlékařku. Mlékařka popadla těžkou konev, hupsla na schůdky, koza narazila rohy na zeď a zůstala stát.
A tehdy si Babka mlékařka všimla ,že koza má na rozích pevně přivázaný kus lepenkového papíru, na kterém bylo velkými písmeny napsáno:-Ve dvacátých letech minulého století byli z naší Země vyslány rádiové signály do vesmíru v délce po třiceti sekundách. Po hodině se signál začal vracet, ale nikoli tak, jak byl vysílán, ale dělený tím způsobem, že jednotlivé jeho části trvaly celé sekundy ,nebo jejich dvanáctinu se sekundovými pauzami. Takový signál mohl vyslat pouze někdo ,kdo zná dvanáctkový systém a dělení hodin na sekundy.-
Na paloucích se překřikovaly gramofony. Ujížděly lokomotivy. Ujížděly dělové věže. Moskva se vzdaluje. Hvězdy hasnou v ranních mlhách nad řekou. Svítá.
Svítá, ale nebe je zataženo. Mraky. Těžké a těhotné vodou.
-Ano, jsem to já.-řekne brunetka. -Ale…-
A zaboří hlavu pod rameno zděšeného Kapitána a rozbulí se mu na klopě.
Znovu palba bubnového brejku ze včerejší noci.
Pastýř zatroubil na dřevěný roh. Rozednívá se. Babka mlékařka otevřela branku a hnala kozu ke stádu.
Vypadala děsivě a krvelačně.
Na kmenech višní oklovaných od vrabců se třpytila vyvřelá smůla. Vzduch naplňovala silná vůně. Tak silná,že ji cítím i po všech těch letech. Štiplavá, dráždící nos.
Šli zelenými ulicemi a najednou se vrhli do diluviálního boje o samičku. Řev tisíců hrdel se neartikulovaně zvedne k pozlacenému stropu a sílí a sílí. To je anarchie ! V jedné scéně, v jedné větě! Může mít ulice pozlacený strop!?
Pudy se opět slijí v jeden, co je platné jen tak stát a koukat se na tu zkázu.
Řev.
A jsou to ženy, které jsou nejhlasitější ze všech. Hvízdají, pískají a ječí!
-Jaké letadlo?-vykřikuje radostně zmateně mladá žena s hezkýma nohama v přiléhavém svetříku barvy zašlé duhy.
-Maminko-škemrala její dcera-udělej mi houpačku a já poletím nahoru, do vesmíru ,jako tatínek, daleko!-
-Ne! Ne!-vykřikla mladá žena s tváří sochy z mořského dna u řeckého Pirea.
-Nesmíš nikdy letět tak daleko jako tatínek.!!!-
Byl její tatínek ten rádiový signál? Vrátil se dělený na dvanáctiny se sekundovými pauzami? Kdo ví…
Brunetka si vytáhla z kufru nový dámský svetřík, nic senzačního, jeho barva mi připomněla trsy rákosí u odvodňovacích kanálů v soumraku poblíž Caorle. Zkusmo jím potřásla, přidržela si ho na délku paží před očima a začala si pobrukovat. Líbil se jí.


To dědu rozesmálo. Rozchechtaný a v dobré náladě si začal podupávat dřevěnou nohou do rytmu. Zapadla mu do otvoru po červotoči nebo ne? Ne.

Brunetka vyběhla ze zahrady, zabouchla ji za sebou,sevřela svou líbeznou pěstičku,které by mimochodem, měla svírat úplně něco jiného, sevřela ji v pěst, zahrozila na dědu a hněvivě vykřikla:- Měli by tě,čerta plesnivýho, zavřít do špitálu a ne nechat tě běhat jen tak. Na mou duši! Patříš do blázince ,pod zámek.-
Zpět o pět vteřin.Skok v čase.


To dědu rozesmálo. Rozchechtaný a v dobré náladě si začal podupávat dřevěnou nohou do rytmu.Zapadla mu do otvoru po červotoči,nebo ne? Ano.


Brunetka vyběhla ze zahrady,zabouchla ji za sebou,sevřela svou líbeznou pěstičku přímo u srdce a zavolala na dědu:-Celou tu dobu jsem o Vás snila, celou tu dobu…a vy tam stojíte a nic neuděláte. Je mi to líto o co jsme se připravili…-a lehkým skokem zmizela v álejích Londýna.
Děda za ní v obscéním gestu vypláznul jazyk.-To nevím.Mám…mám to v hlavě pomotané, mám tam takovou motanici,že nevím kde to jsem.Hučení, ještě mi tam hučí. Nakonec jsem se rozhodnul, že letos budu zavářet! Brusinky, a tak, kompoty nadělám,kvanta všeho,já si na to koupil celou literaturu. Jenom sáhneš pro sklenici a bude tam!-

-Já-řekne brunetka-já, dělala jsem to všechno ráda. Chutnalo mi to.-
-Seš anděl zkázy holka nešťastná-řeknu jí.
-Podívej se na sebe! Na krku máš pionýrský šátek…ale nejsi nic jiného než….lump!-

Když mladá žena odešla,když bylo po všem, álejemi nakonec došla na planinku pod starou patrovou stodolou,vytáhla z kapsy prak,natáhla gumičku a vystřelila malého umělohmotného parašutistu.
Parašutista vyletěl vzhůru nohama, pročísnul mraky a převrátil se. Otevřel se nad ním malý bílý papírový padáček, ale vtom zafoukal prudčeji vítr ,smýkl jím do strany a panáček zmizel v černém vikýři stodoly.
Havárie!
Musí panáčka zachránit!
Ale ten už mizel v jiném časoprostoru. Tady.

-Všechno jsem dělala ráda-vede si svou brunetka a má to blízko k fňukání.
-Dokud se neukázalo,že je někomu dražší žíněnka a čtyři provazy…-
Místností se ozvala rána. Ze stropu čouhaly nohy plastového panáka.

Toho dne jsem se rozhodnul: Naučím se číst a psát!

Konec kapitoly dvacáté šesté.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s