Román pro Tebe, kapitola dvacet sedm.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola dvacátá sedmá

Tady dole, na temné zemi.

Tady dole, na temné zemi, na dvacet kroků se nedalo nic rozeznat ,taková byla mlha. Jen pouliční svítilny a osleplé reflektory aut tu a tam tvořili rozmazané nažloutlé skvrny.
Vzrušení a s ranci na hřbetech jsme se vydali spolu s Billem pěšky po Buckinghamské palácové cestě a viděli jsme ty dlouhé,opuštěné ulice,nikde nic, jen sladká Mariina hvězda před námi a kde bylo to dopoledne,kdy jedna dívka nalévala mému příteli do pusy červené víno ze španělského vinného měchu a pořád se nemohla trefit…
Šíleně jsem se snažil vychutnat, jak se valí mlhy a mraky z povodí Temže.
Spustil se liják a my s Billem jsme se jen tak tak stačili zakrýt přikrývkami. Voda vyplavovala tisíce švábů,pavouků a ještěrek,krys,které se začali rozebíhat po ulicích a rozlézat po stěnách domů ,kde se rojily mraky sotva viditelných mušek marigii a kde čekala malárie a chřestýši.
Kdesi v zahradách bez přestání vyli psi.
Věru.Podivná neděle.
Dlouhé,rudé jazyky olizovali tmu a ukazovaly k nekonečnu, k plamenům lojových svíček,o které si můry otírají křídla.
Z rádia převráceného auta se linul zpěv bohoslužby a když jsme pak míjeli Big Ben,tak nás dva vysocí angličtí poldové podezíravě pozorovali se zlověstnými úsměvy Scotland Yardu jako ve starých filmech o Sherlocku Holmesovi.
Kde jsou asi nyní, mí toulaví akrobaté?
Celou tu dobu byla moje mysl vzrušená pomyšlením na Anglii za rozbřesku,na Londýn, topící se v mlhách.
A uvědomil jsem si, že nezáleží na tom, že hřešíme.

Zavolal jsem svému londýnskému agentovi a pověděl mu o svých potížích.
-Můj milý,to byla hrozná smůla,že jsem tady včera odpoledne nebyl. Pomohla by Vám pětka?-
-Hmmm.-zabručel jsem do sluchátka.
-Za chvíli jsem tam.-řekl agent.
Položil jsem sluchátko zpátky do přízračné vidlice mlžného londýnského telefonního automatu a řekl jsem Billovi-Počkáme.-
A tak jsme se pomalu loudali ulicí a najednou nás míjel malý chlapec s jehňátkem v náručí, povídám,-Hele, opravdový pasáček s jehňátkem v náručí…-a Bill řekl- No jo, ti malí chmatáci vždycky lítaj kolem s jehňaty v náručí.-
Pak jsme sešli k místu kde klečel svatý muž nebo zbožný mohamedán a modlil se směrěm k Mekce, nebo ke slunci, kdo ví, a symbolicky zachytil světlo hvězd do pytle a klasifikoval na dvěstěpadesát různých druhů záblesků a brambor, včetně divokých horských odrůd.
-Kdo je to-povídám-Assassín?-
-Ne-říká mi Bill. -Je to potulný šerifský poutník,který káže Alláhovo Evengelium dětem,je to Hombre que rison,člověk,kterej káže,ve městě maj nějaký hombre que rison,který nosí bílý hávy a obcházej bosí v uličkách a nedovolí grázlům v džínách aby se na ulicích rvali prostě k nim přijdou,zíraj na ně a oni zmiznou.Když se začnou lidi v Londýně prát ,vyrazí najednou všichni ven z hospod a barů a vymlátí si navzájem tu zlost z palice.Chlapi už nejsou-žerou pizzu před televizí a koukaj na černý kroniky ve kterých by sami mohli být.-
Šli jsme dál tou touhou a tím vším co nás obklopovalo a najednou se někdo objevil na konci nějaké ulice, malá mužská postavička.
Byl to můj agent.
Přiběhnul k nám a byl nadšenej.
-Tady máš ty prachy. Ukázal bych Ti věci o kterých se Švédům ani nesnilo. Pojďte.-
Následovali jsme ho.

-A teď-řekl William-teď se parádně sjedeme.-
Spolykali jsme tablety které nám přinesl agent,zdálo se mi že tančí,tančil i přes těžkou a nemotornou masku kterou měl na sobě a přes velkou váhu svého obleku prováděl prudké a rytmické pohyby,prováděl pružné skoky a jeho penis byl vyrýsovaný přes baleťácké upnuté spodky,prováděl vířivé obraty ve vzduchu a s ním vířilo i všech sedm set ďáblů ,někdo řekl – Oh yeah- a po jeho boku najednou tančila i svůdná a s přehnanou koketností nalíčená ďáblova milenka Supay China.
-Ten člověk nemůže být banditou!-řekl náhle William a obratně prásknul bičem. Opice se rozutekli. Vláčel bič po zemi za sebou jako had. Laskal mě svým rozeklaným jazykem.
Ocitli jsme se v ponurém,zchátralém a špinavém hotelu,který vedli dva turečtí kuplíři.
V recepci postávala děvčata v botách na vysokých podpatcích a afektovaně se usmívala,vystavujíc na odiv svá nahá,stříbrošedá těla.
William se jedné z nich dotknul.
Dívka se na něj podívala, jako by ji obtěžoval.
-Chceš vědět, v jakém jsi čase?- zeptala se ho.
William zakroutil hlavou.
-Máš zpropadeně líbeznou šíji.- A rychle se sklonil a políbil ji do hebkého chmýří v týle.
Dívka se rozzlobila.
-Víš,že tohle nemáš dělat!-
Vzal jsem Williama stranou.
-Pojďme se opít….Bille…pojďme se ještě opít.-
William přikývnul.
Ticho je nádherné. Ticho je garnátová polévka s nudlemi. NASA potřebovala znát jeho minimální biologické parametry pro řadu účelů, počínaje přežitím formy života v prostoru a čase a konče třeba první etapou kolonizace cizích světů.
To bylo ovšem kdysi dávno.

Seděli jsme za barem, William mi vyprávěl jak zemřel jeho přítel Tadeáš.
-A to ti povídám,jednoho prosincového dne roku 1817 mu prý po obědě přinesla hospodyně sladký kukuřičný moučník pokrytý vrstvou pomerančové marmelády. Tadeáš jej snědl a za několik hodin ve strašných křečích zemřel. Moučník mu prý otrávili agenti.-
Nevěřil jsem tomu.
Přicupitaly servírky. Jejich těla se leskla. Když na to teď myslím jak píšu,tak mlátím prsty do klávesnice a kolem mě ubíhá všechen čas.
Podávalo se jídlo. Fricasé. Velký hluboký talíř hovězí polévky s masem,spolu se zrny obrovské kukuřice,předklíčeným obilím,bramborem,zeleninou,kouskem vepřové nožičky s kůží,vajíčkem,černými olivami a lusky. Omáčka z červeného achí dávala polévce palčivost,že předstihovala i mexická jídla.Přikusovali jsme krajíc bílého chlebam,potili se a slzeli. Odpovídalo to londýnské normě:Při dobrém frocasé musí téci ze všech otvorů v těle.

Dívka ,která za mnou přišla to odpoledne co jsem tam byl s Williamem mi řekla-Nešel by jsi si se mnou trochu pohrát?- a já myslel že nemám dost peněz ,nešel jsem a pak jsem to řekl Williamovi a on se mi vysmál-Jak víš ,že to chtěla za prachy,možná si vyšla jen tak,že se jí chtělo, ach,prosím,nebuď takovej cucák-
Vyběhnul jsem do mlhy a rozběhnul jsem se po hlavní třídě.
Williama jsem tam nechal a pádil jsem se ukrýt před svými démony.
A v Londýně, co zase nevidím!-krásná, nebesky krásná blondýna,stojí u zdi v Soho a sní o tom,že volá na dobře oblečené muže,kteří ovšem nikdy nepříjdou. Spousty mejkapu,modré oční stíny,nejkrásnější ženy na světě jsou bezpochyby Angličanky.
Bylo nemožné ji jen tak minout.
V hlavě mi vybuchnul její obraz, křivky jejího těla mi jako kyselina prožíraly mozkovou kůrou,chystal jsem se vyrazit za horizonty rozkoše,za veškeré představy které Tě můžou napadnout.
Náhle jsem byl nevýslovně šťastný.

Konec kapitoly dvacet sedm.

Román pro Tebe , kapitola dvacet šest

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola dvacátá šestá

Pozor! Jste sledováni!

Zaburácí hrom. Nad Londýnem zuří bouře. Blesky křižují oblohu, hrom stíhá hrom, všechno ovšem leda tak tři, čtyři vteřiny.
Pak přejde burácení hromu do bubnového brejku.
Když se pohřešovaná koza vrátila, namířila si to rovnou na mlékařku. Mlékařka popadla těžkou konev, hupsla na schůdky, koza narazila rohy na zeď a zůstala stát.
A tehdy si Babka mlékařka všimla ,že koza má na rozích pevně přivázaný kus lepenkového papíru, na kterém bylo velkými písmeny napsáno:-Ve dvacátých letech minulého století byli z naší Země vyslány rádiové signály do vesmíru v délce po třiceti sekundách. Po hodině se signál začal vracet, ale nikoli tak, jak byl vysílán, ale dělený tím způsobem, že jednotlivé jeho části trvaly celé sekundy ,nebo jejich dvanáctinu se sekundovými pauzami. Takový signál mohl vyslat pouze někdo ,kdo zná dvanáctkový systém a dělení hodin na sekundy.-
Na paloucích se překřikovaly gramofony. Ujížděly lokomotivy. Ujížděly dělové věže. Moskva se vzdaluje. Hvězdy hasnou v ranních mlhách nad řekou. Svítá.
Svítá, ale nebe je zataženo. Mraky. Těžké a těhotné vodou.
-Ano, jsem to já.-řekne brunetka. -Ale…-
A zaboří hlavu pod rameno zděšeného Kapitána a rozbulí se mu na klopě.
Znovu palba bubnového brejku ze včerejší noci.
Pastýř zatroubil na dřevěný roh. Rozednívá se. Babka mlékařka otevřela branku a hnala kozu ke stádu.
Vypadala děsivě a krvelačně.
Na kmenech višní oklovaných od vrabců se třpytila vyvřelá smůla. Vzduch naplňovala silná vůně. Tak silná,že ji cítím i po všech těch letech. Štiplavá, dráždící nos.
Šli zelenými ulicemi a najednou se vrhli do diluviálního boje o samičku. Řev tisíců hrdel se neartikulovaně zvedne k pozlacenému stropu a sílí a sílí. To je anarchie ! V jedné scéně, v jedné větě! Může mít ulice pozlacený strop!?
Pudy se opět slijí v jeden, co je platné jen tak stát a koukat se na tu zkázu.
Řev.
A jsou to ženy, které jsou nejhlasitější ze všech. Hvízdají, pískají a ječí!
-Jaké letadlo?-vykřikuje radostně zmateně mladá žena s hezkýma nohama v přiléhavém svetříku barvy zašlé duhy.
-Maminko-škemrala její dcera-udělej mi houpačku a já poletím nahoru, do vesmíru ,jako tatínek, daleko!-
-Ne! Ne!-vykřikla mladá žena s tváří sochy z mořského dna u řeckého Pirea.
-Nesmíš nikdy letět tak daleko jako tatínek.!!!-
Byl její tatínek ten rádiový signál? Vrátil se dělený na dvanáctiny se sekundovými pauzami? Kdo ví…
Brunetka si vytáhla z kufru nový dámský svetřík, nic senzačního, jeho barva mi připomněla trsy rákosí u odvodňovacích kanálů v soumraku poblíž Caorle. Zkusmo jím potřásla, přidržela si ho na délku paží před očima a začala si pobrukovat. Líbil se jí.


To dědu rozesmálo. Rozchechtaný a v dobré náladě si začal podupávat dřevěnou nohou do rytmu. Zapadla mu do otvoru po červotoči nebo ne? Ne.

Brunetka vyběhla ze zahrady, zabouchla ji za sebou,sevřela svou líbeznou pěstičku,které by mimochodem, měla svírat úplně něco jiného, sevřela ji v pěst, zahrozila na dědu a hněvivě vykřikla:- Měli by tě,čerta plesnivýho, zavřít do špitálu a ne nechat tě běhat jen tak. Na mou duši! Patříš do blázince ,pod zámek.-
Zpět o pět vteřin.Skok v čase.


To dědu rozesmálo. Rozchechtaný a v dobré náladě si začal podupávat dřevěnou nohou do rytmu.Zapadla mu do otvoru po červotoči,nebo ne? Ano.


Brunetka vyběhla ze zahrady,zabouchla ji za sebou,sevřela svou líbeznou pěstičku přímo u srdce a zavolala na dědu:-Celou tu dobu jsem o Vás snila, celou tu dobu…a vy tam stojíte a nic neuděláte. Je mi to líto o co jsme se připravili…-a lehkým skokem zmizela v álejích Londýna.
Děda za ní v obscéním gestu vypláznul jazyk.-To nevím.Mám…mám to v hlavě pomotané, mám tam takovou motanici,že nevím kde to jsem.Hučení, ještě mi tam hučí. Nakonec jsem se rozhodnul, že letos budu zavářet! Brusinky, a tak, kompoty nadělám,kvanta všeho,já si na to koupil celou literaturu. Jenom sáhneš pro sklenici a bude tam!-

-Já-řekne brunetka-já, dělala jsem to všechno ráda. Chutnalo mi to.-
-Seš anděl zkázy holka nešťastná-řeknu jí.
-Podívej se na sebe! Na krku máš pionýrský šátek…ale nejsi nic jiného než….lump!-

Když mladá žena odešla,když bylo po všem, álejemi nakonec došla na planinku pod starou patrovou stodolou,vytáhla z kapsy prak,natáhla gumičku a vystřelila malého umělohmotného parašutistu.
Parašutista vyletěl vzhůru nohama, pročísnul mraky a převrátil se. Otevřel se nad ním malý bílý papírový padáček, ale vtom zafoukal prudčeji vítr ,smýkl jím do strany a panáček zmizel v černém vikýři stodoly.
Havárie!
Musí panáčka zachránit!
Ale ten už mizel v jiném časoprostoru. Tady.

-Všechno jsem dělala ráda-vede si svou brunetka a má to blízko k fňukání.
-Dokud se neukázalo,že je někomu dražší žíněnka a čtyři provazy…-
Místností se ozvala rána. Ze stropu čouhaly nohy plastového panáka.

Toho dne jsem se rozhodnul: Naučím se číst a psát!

Konec kapitoly dvacáté šesté.