Román pro Tebe, kapitola dvacátá pátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola dvacátá pátá.

Čeho se zmocnili?

V zaprášených análech inkvizičního soudu londýnské arcidiéze čteme: -Co se to děje? Nějaké čáry, či co vlastně?-
-Hrůza.-řekne Petersová s účastí.
Jaká byla ? Nádherná, jedním slovem. Neuvěřitelně úžasná, slovy dvěma.
Rozhostí se ticho. Staré nástěnné hodiny váhají.
Je na nich jedna hodina, osm minut.
Kužel světla vyhmátl z šera nějaký tmavý a neurčitý obrys. Tvar domu.
Basový hlas právě řekl:-Ach ,Ty má lásko.-Slova se táhla, jakoby byla z medu. Sladká.
Olízla si rudé rty a začala se třást.
Bobby sevřela ruku v pěst a vystrašeně se odtáhla. Přiblížil se a použil její zahálející ústa..

Zamrkala , slzy stékají po zčervenalých tvářích, táhnou se jako by byla z medu. Slané.
Uvnitř ní vře nehybná silueta děvčátka.
Napne se a Bobby bez rozvažování leze za ním, hluboko do jeho těla, do jeho světa, hluboko do jeho duše.
-Ano.-přikývne Bobby.
Teď jsou tu dvě děvčata. Sedí na červeném divanu. Ta s tím plavým koňským ohonem je Bobby.
Vyjde pánům naproti po špičkách a zašeptá:-Sni.-
Slovo se táhlo jako by bylo z medu. Ostré, jako trsy trav.
Druhé děvče mělo okolo kyčlí jakýsi pás.

-Sni.-


Bobby najednou sedí obročmo na druhém upoceném těle a důkladně ho souloží umělým údem.
Tak to tedy bylo. Jen bušení srdce, tep a okamžiky bílého světla při orgasmech. Z obrazů rozvěšených po zdech se zablesknou černé tváře svatých a slézají dolů, lezou za Bobby.
Bobby ve striptérských kostýmech. Bobby ve vysokých lodičkách a punčochách se švy a ve špičatých podprsenkách a krajkových kalhotkách, objemných pásech se vším tím nemotorným oblečením padesátých let. Bobby navlečená v úplné fetišistické výbavě-boty,korzety a kožené rukavice a latexové trikoty a splétané důtky. Bobby připoutaná ke křeslům, přivázaná ke stolům, roztažená na dřevěných rámech, spoutaná řetězy a s roubíkem, oblečená do kožených kukel a návleků. Bobby vázající jiné ženy do smyslných vyzývavých póz, ucpávající jim ústa páskou a šátky a nepravděpodobnějšími věcmi.
Čas letí. Obzvláště v momentech rozkoše.
Jeden z mužů říká:-Srdce má jako anděl, ale bohužel-temperament má jako ďáblík.-
Čeho se zmocnili? Tvé duše a fantazie.
Bobby si oblékla kožený korzet. Nazula si vysoké ,těsné boty. Dovolila,abych jí těsně za zády svázal ruce do kožené rukavice. Potom už bylo zbytečné se bránit, když jsem jí hluboko do krku vstrčil roubík ve tvaru falu. Na první pohled věc na stole vypadala jako kožený pás cudnosti.
Bobby, dusící se roubíkem, zasténala ,když do ní vniknul dvojitý gumový úd. Napnul ji k prasknutí, pronikal dovnitř, aby se jeho obě části pak začaly třít o sebe skrze tenkou stěnu.
A i když se třásla strachy, udýchaná, upocená, přikyvovala Bobby s vážným obličejem.
Bezmocně se svíjela, začínala cítit teplo, které do ní proudilo z tvrdých gumových penisů, zanořených do úst, pohlaví a konečníku.
Necítila se znásilněná. Místo toho cítila sílu proudící z neviditelné kořisti. Bledé tváře se pokryly rumělcem.
Má přítelkyně Bobby pak dokončila svou práci.


Byla tmavá srpnová noc. Nad domy se jasně třepetaly velké hvězdy.
V srpnu bývají hvězdy vždy velké a jasné.
Bobby si povzdechla a lehkým pohybem ruky si otřela ústa.
Vstala z divanu a scházela z půdy dolů.


Dole na řece začaly zase pracovat sekery.

Konec kapitoly dvacet pět.

The Final skull by Master

The Final Skull

The science of their incubation, I think they’ll soon be in control.
What is it with this fascination, the warheads are the mother load.
The secrets of societies, the victims are in dire need.
What good is the philanthropy, the world’s already on its knees.
Are we enslaved? Can they withhold?
Are we enslaved? Under control.
With sanctity there’s idol hatred, illusion can’t be swept aside.
The fallacies of humans prosper, when no one’s even forced to try.
The embrace of the final skull, the temptation of all they hold.
Is earth the only real hell? Will they discover somewhere else?
Break the chain, free your soul, a useless maze, complete control.

Kapitola dvacet pět.

Právě jsem dokončil kapitolu dvacet pět – Čeho se zmocnili ?- . Budu na ní dnes celý den dělat znovu, je docela divoká a v téhle podobě, ještě není úplná, je o touze, o touze po Tobě a postava jménem Bobby…to jsem vlastně já…pokus popsat touhu po Tobě v mém střihovém románu je….pokus, jak popsat něco, co je bez hranic?

Román pro Tebe, kapitola dvacet čtyři.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou .

Kapitola dvacátá čtvrtá

Zasedání těchto chvil.

Ráno Babka mlékařka nezastihla doma své tři stálé zákazníky. Jít na tržnici už bylo pozdě a tak se s bandaskou na rameni vypravila po Londýnu, po domech.
Dlouho chodila bez výsledku, až se nakonec zastavila před vilkou, kde bydlel William.
A hned nato za ní bohatě práskly domovní dveře.
-Pusťe mne-zvolá téměř úpěnlivě.-Jestli to neudělám teď, tak si netroufnu nikdy.!-
Na čele jí ztuhly stříkance bláta, šaty měla pomuchlané a plné skvrn.
Ptala se celá vyděšená:-Haló! Haló! Mluvte! Který osel trhá vedení a vysílá hloupé signály?-
Chvíli je ticho.
-Áááááá-ozve se pak zvuk mohutného mužského hlasu.-A pořádně se drž!-
William si právě sundával kožené rukavice.Nad očima měl naběhlou žílu,skoro jako šmouhu od oleje. Měl upocený,unavený výraz člověka,který dobře splnil svůj úkol.Trochu se uklonil a babku pozdravil.
-Těší mne- řekl téměř elegantně.
Odepjal si řemen pod kolenem, odhodil do trávy falešnou dřevěnou nohu, utíkal zpátky do domu a cestou si strhával paruku a plnovous.
Místo po koňské mrvě teď páchnul toaletními vodičkami.
-A ty ,ty vypadáš takhle. -řekl.
Babka mlékařka vykulila oči,zvedla obočí a zatvářila se jako neviňátko.
Ze dveří vykoukla tvář.
William se najednou jako kouzlem přenesl k těm hlubokým očím u dveří.
Pak tuto nádhernou a jemnou tvář políbí a lehce ji od sebe odstrčí.
-Ty husičko…-řekl William.
A zamilovaný boxer drží a rudne,když William lehkým pohybem laská jeho přirození.
-A vy zmizte, jděte pryč.-řekne William a Babka mlékařka zmizí, stejně jako pára nad hrncem. Pozorovaná voda se uvařila.
-Eh…-udělá mladý boxer neschopný jakékoli reakce.
Hodiny na věži odbíjí další čtvrt. Skončil den, rušný den.

Všichni se usadili na svá místa.
-V zahradě domu číslo třicet tři neznámí chlapi servali ze stromu všechny jablka, zlomili přitom dvě větve a podupali záhon…-oznámil rozhořčeně komisař Sullivan.
-Čí je to dům?-zeptal se Potencionální polárník a podíval se do sešitu se silnými deskami.-Dona Hamiltona Balosy.Kdo je bývalý specialista na cizí zahrady a jabloně?-
-Já-ozvalo se rozpačitě.
-Kdo to mohl udělat?-
-To je práce Umberta Eca a jeho kumpána,říká si Rexroth.Jabloň je mičurinská,zlatý delicious a je to samozřejmě šlechtitelská odrůda.-
-Svině-řekl někdo.
-Pořád ten Eco.- Polárník se zamyslel.-Jime,domluvil jsi mu?-
-Domluvil.-
-A co ?-
-Musel jsem mu dát pár přes palici!-
-A výsledek ?-
-Vrátil mi to!-
-Dal jsem mu přes palici a on mi to vrátil? A to je všechno ? Jaký je z toho užitek? -Chvíli mlčel.-Dobrá, o Eca se postaráme.-
-Co tam máme dál?-
-Babce mlékařce v domě číslo dvacet pět odvedli k policii syna.-oznámil někdo z kouta.
-Vždyť tam máme už od včerejška na vratech svůj znak! Kdo ho tam udělal? Ty Sullivane?-
-Já.-
-Tak proč je levý horní cíp hvězdy zkroucený jako žížala? Když už jsi se do toho dal, měl jsi to udělat pořádně! Takhle budeme všem jenom pro smích!…Tak dál!-
V dome číslo padesát čtyři se ztratila koza. Šel jsem kolem a viděl jsem ,jak nějaká bába tluče malou holčičku. Křikl jsem na ni-Teta ! Bít děti zákon zakazuje!-A ona na to-Utekla jí koza,daremnici!-
-A kam jí utekla?-
-Ale tamhle do rokle za remízkem,okusovala tam stromky a najednou byla fuč.-
-Moment!Komu patří ten dům!-
-Básníku Smilu z Pardubic. Ta malá je jeho dcera. Říkali jí Zuza.A mlátila ji její babička.Její jméno nevím.A koza je šedivá s černým hřebetem a jmenuje se Maňka.-
-Najít kozu-přikázal přísně Polárník.-Oddíl bude mít čtyři muže. Půjdeš ty, ty……a vy dva.Je to všechno ?-
-V domě číslo dvacet dva,nedaleko od Polí Honosti pláče malá žába-sděli váhavě Gejka.
-A proč pláče?-
-Ptal jsem se,ale nechtěla mi to říct.-
-Měl jsi se ptát líp!-
-Ptal jsem se ,ale nechtěla mi to říct!-
-Jak byla velká?-
-Tak čtyřletá!-
-Tak to je zlé! Kdyby aspoň měla rozum! Ale čtyřletá! A čí je to dům?-
-Poručíka Pavlova.Toho, víš, nedávno padl na hranicích.
–Ptal jsem se,ale nechtěla mi to říct…rozhořčeně napodoval Polárník Gjku.Pak se zamračil a uvažoval.-Dobrá, zařídím to sám. O tohle se nestarejte.-
-Umberto Eco na obzoru!-hlasitě oznámil pozorovatel.-Jde po druhé straně ulice a baští jablko. Měli by jsme tam poslat oddíl aby mu jich pár vlepil!-
-To není nutné. Všichni zůstaňte na svých místech.-
Vyskočil vikýřem na střechu. Slezl na žebřík a zmizel ve křoví. Ale to už pozorovatel podával nové hlášení.
-Vidím u vrátek neznámou hezkou dívku se džbánkem,která kupuje mlíko. Nejspíš bydlí v téhle vilce.-
Komisař Sullivan zatahal Gejku za rukáv.-To je tvoje sestra?-zeptal se a když se nedočkal odpovědi,vážně ho upozornil-A ne aby jsi na ni zavolal!!!-
-Nevzrušuj se-řekl posměvačně Gejka.-Ty mi nemáš co poroučet!-
-Drž se zpátky-pochechtával se Kolja-nebo ti vyškrábu oči!-
-Mně?-urazil se Sullivan.-Já se tvých drápů nebojím. Od čeho mám svaly? Podívej na ty ruce ! A …nohy!-
A jasným světle se nesl obraz chlupatých lýtek policejního komisaře Sullivana.

Konec kapitoly dvacet čtyři.