A za ruku jsem držel astronautku Petersovou. Kapitola dvacátá třetí.
Lubomír Tomik
Kapitola dvacátá třetí.
Nechci se stát fotografií!!!!
Vrána dosedla na větev. Oklepala si peří, otřela zobák a zakrákala.
Potom roztáhla křídla a vzlétla vzhůru.
Krákání, to krákání znělo jako výsměch.
-Uhúúúúú-zavolal hlasitě.
-Húúú-úúú- odpověděla ozvěna.
Za chvíli mu začalo bušit srdce.
-Uhúúúúú- zahoukal ze všech sil.
Ticho.
Uplynula tři staletí.
-Co myslíš, maminko,-ptal se,když si stahoval přes hlavu přiléhavé tričko- Co myslíš, jsou na světě ještě neznámé, neobjevené ostrovy?-
-Nevím…-odpověděla maminka.-Jistě jsou.-
-Já je objevím!-
Lehl si, podrbal si patu o patu a zavinul se do prostřeradla.
-Vím, jak se to musí udělat. Člověk musí připlout k ostrovu na člunu, vztyčit vlajku a popsat mravy. Domorodců není proč se bát. Když s nimi jednáš po dobrém, jako Miklucho-Maklaj, pak oni také s Tebou jednají po dobrém.-
-Tak už konečně spi, ty domorodče!-řekla maminka a sedla si ke stolu, k milování.
Otočil ke zdi, zavřel oči a začal přemýšlet o svých objevech.
Přijíždí právě na člunu k neznámému ostrovu. Obyvatelé se udiveně dívají na neznámého usměvavého cizince. Beze zbraně se k nim směle blíží, pozdraví je…
Náhle se ozval výbuch! Ostrov vylétl do povětří!
Maminka stále maluje a ničeho si nevšímá.
-Tady nic není…- snaží se zahnat mučivý strach.
Najednou se ozve dunivý,chroptící hlas. Je to duch Miklucho-Maklaje.
-Smrt na nás čeká všude.-
-Nechci se stát fotografií v knížkách o cestovatelích-prosí a ze spaní svírá cíp peřiny a slzy mu tečou z očí.
Slunce se vznášelo nad zbytky ostrova. Tvá ruka v mé ruce. Třásl jsem se po celém těle.
Maminka si stále ničeho nevšímala a věnovala se malování.
Na jejím obraze procházeli polonazí mučedníci ulicemi města. Horliví a loajální věřící je kamenovali.
Ó, temná Noci….
Konec dvacáté třetí kapitoly.
