Chosen few

The Chosen Few

For the first time in my life
I’ve seen the fire within your eyes
My mind it screams for shelter now
I know i’ve got to resist some how
My religion my certain death
My salvation my sacriledge
My inner sanctum my prophecy
You’ve become everything and more to me
So our souls will be one
A new era has begun
Fantasies will come true
Not only for the Chosen Few
For freedom is a two edged sword

And life is only a gift for gods
Straight from the heart of the serpent’s kiss
To see something as it really is
My prescious kingdom my empire
My tragedy and my desire
My life’s blood my shining light
Feels like i am finally alive

Jediný zákon.

Jediný zákon.

Lubomír Tomik

A písmena, bezradně pobíhající rozpití golemové
 v narychlo servírovaných potěšeních,
 v zákopech myšlenek, blátivé neurochemické reakce,
 oddíl holandských dřevěných dívek
 zanechal na předprsni okopů rozházené salvy třísek,
 vplouvajících pod nehty,
 nebát se mít pro Tebe všechno,
 zkusit létat,
 být znovu a znovu shazován z létajících koberců nad Bagdádem,
 bezradně pobíhající rozpití golemové nastavují ruce v úzkých mešitových uličkách,
 dlouhatánské dlaně bez něhy,
  cit k Tobě je jediný zákon,
 ve vymknuté anarchii mýtů Šambaly.

Román pro Tebe, kapitola 21.první.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou kapitola dvacátá první.

Lubomír Tomik

Kapitola dvacátá první.

Zemře a jakýsi šíp se mihne nedaleko vsi.

Biolog ironicky sevřel rty.
-Stvořil jsem Tebe!-
-Mě?-
-Ano! Tebe a celý pravděpodobný život!-
-Vy jste se rozhodnul?-

Kapitán mi dal čtyřicet minut na prolomení časové bariéry. Pak mě pošlou do psychiatrické léčebny anebo prohlásí, že moje psychická anomálie je způsobena vlivem Hvězdné prahmoty.
Ale není vše skutečně trochu nenormální?

Se zoufalstvím sleduji, jak slepec hraje dál,jak se dál vyrábějí upomínkové fotografie. A znovu jsem se dal do písmen.

Seržant ,kteý nám prohlížel vlasy, pak vždycky ucedil:- Mrazivý Kosmos před námi klouže jako mořská smršť…-
Tělo té mladé dívky je jako prudký vítr vzniklý nad přehřátou zemí. Může mít tvar trychtýřovitý, válcovitý nebo spirálový.Od toho roku 1900 do dneška bylo Jaderské moře zasaženo dvaatřiceti mořskými bouřemi. Prakticky jednou ročně. V roce dvadadvacet a třiadvacet se bouře nevyskytly.
Pak jako kulometná dávka zazní dupot utíkajících nohou a praskání zlámaných žeber.
Možná větví.
Jsou to zmalované dívky, kouří cigarety ze špičky a mají přehozenou nohu přes nohu.
Jedna z nich povídá:- Proč by jsi měl myslet na Tanger, když Londýn je tak kouzelný, chladný, tak hezký, se spoustou nádherných kontinentálních restaurací. A co my ? Miluješ?-

V koutě sálu jedné takové restaurace sedělo asi dvanáct novinářů. Pili, mávali rukama a vášnivě diskutovali. Pak někdo promluvil, jen tak, tlumeným hlasem, napůl úst. Jakoby mimochodem.

Piloti byli unaveni, v noci nespali a nyní už dlouho usilovně pracovali, chápali, že Olson je na tom hůře než ostatní, proto ho uklidňovali a říkali mu, že už to dlouho trvat nebude.
Bylo mi krásně.

Konec kapitoly 21.

V paláci.

V paláci.

Lubomír Tomik

Přišla domů,
vrátila se,
spokojeně , neomezeně,

v paláci,
mraky už odtáhly,
dívat se na Tvou fotografii je jako každé ráno se budit
s očima zavázanýma, 
před popravčí četou, 

každé ráno,
mne znovu odsoudíš k životu,
 bez Tebe,
bez Tebe,
přišla domů a zase odešla.

Román pro Tebe, kapitola dvacátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola dvacátá.

Ne, ne. Já se ptát, Ty říct.

A stejně byl Londýn někdy nevýslovně nudný, bez vibrací a tak jsem se procházel míli podél pláže a čas běžel, kapitán propočítával kurs, zatímco jsem pozoroval churavé tančící chobotnice a časoprostorem se pohybovali ostnavci nebo jejich stíny a jak jsem tak bloumal, ocitnul jsem se na tržišti a koho nespatřím?
Zase ti dva hrnčíři, staří a šediví a Mustafa Hamid si libuje-Život je tajemný a zvláštní a takový nějak povedený- a pozvedne k ústům láhev s pálenkou bůhví kde ji vzal, a natáhne jeden, dva ,tři loky a v hrdle mu vybuchne oheň a pak ,když láhev odloží, labužnicky polkne.
Nazim Kemal svraští tvář až vypadá jako Měsíc posekaný třtinovými mačetami a promluví-Tam, ve světle fosforeskující roztoků…-ale William tady není , a já odcházím a tržiště mizí za mými zády, slyším Mustafův opilý zpěv, řítí se ke střechám Londýna.
A stejně byl Kapitán někdy nevýslovně nudný a krásný. Myslím na jeho lýtka a na jeho děravou ponožku, ne tu zelenou na jeho pravé noze, myslím na tu bílou z jeho snů.
Ne ne ,já se ptát a Ty říct. Já říct a Ty se ptát.

Metal jsem blesky.
Slovo, které zahalí tisíce oken Overlooku a černé kostry ve strmých horách a sny ,kdyby na to přišlo tak ty vždy zmizí. Zvedají se z prachu prosluněných pokojů našich životů, odcházejí každý na svůj konec duhy, která se klene.
Metám blesky. Já říct.
Já říct. Kde je loď Dona Hamiltona Balosy?
Já pak už ne já.

Jak k tomu vlastně došlo, že se začalo znovu mluvit o Kapitánovi?
Vjezd do podzemí se skrýval za skeletem nějaké těžkopádné betonové stavby připomínající dinosauří kostru. Přitom nikdo z nich nevěděl, kam až to povede.
Jediná trhlina ve světě již pokrytá závojem dálky otřásá zemí a beton se drolí.
Za několik minut hlas opravdového papouška.
-Prosím o zpřesnění! Existuje tedy aparatura na přejímání myšlenek, nebo ne?-
-Jak to mám vědět?-odpoví prodavač.-Přece spolu nemluvíme, nebo ano? Ty sám přece umíš vysílat obraz i zvuk!-
-Ano,pane…-
Vysíláš?-
-Ne!-
-Proč ne?-
-Nemám takový příkaz!-

Každá smršť je předznamenána duněním, je to jako když Sára usedá do džípu a míří do hor, špinavý mexický pumpař hledí do dáli, nebe se zatahuje….
Blouznil již v horečce.
Jen dívky snesou tu oslepující směs záře vědění a slunce.

Ozývá se hlas, přerývaný a skřípavý, že zní jako velký kus jarního nebe.
-A zavede nás daleko, nedáme-li si pozor. Je to problém, který nás uvádí do pochybností o samé struktuře naší společnosti. Jsme barbaři? Chůva mě jednou líbala jazykem. To bylo slávy!-
-Ale proboha ,můj milej, je to zrovna tak výplod fantazie ,jako naše myšlenky.-
…Pochopil jsem ho.
On a kamarád zírají mlsně bohyni na zadek.
Pak se omluvně usmějí v nehybném vzduchu a bez spojitostí k nim doléhá slunce.
Prodavač vystřelí třikrát z revolveru k rudému nebi plnému kouře a odmítne s papouškem debatovat.
Svět je ranní chlad,nevíme dne ani hodiny.

Zastavil se a čekal na nářek a dobytek. Když pak spatřil oba bratry, roztřásl se. Byli pohromadě a chtěli ji. Chtěli. Když někdo něco, někoho, před sebou vidí, každý den, minutu, vteřinu , a přitom to nemůže mít-jak to může skončit? Nedobře.
Skulinami sténání se ozývaly nasládlé paprsky které vycházely z chatrče. Podmračené a neveselé jarní světlo stříbřilo okraje lískového plotu.
Rozvrzaná vrátka ustoupila a ven vyšli tři muži, pokrytí kostrami slonů. Dali se na cestu.

Dívka probděla celou noc v křoví v temných mukách. Hledali ji,o tom nebylo pochyb. Dychtivě se napila ledových hlasů, které k ní přinesl vítr a kráčela podél silnice. Její tvář měla kouzlo Měsíce, zádumčivé krátery očí naplněné láskou k Allenovi, nemohla myslet na nic jiného než na něj, Allen, och Bože, Allen, nemohla ho vypudit ze své mysli, jak se to stává zamilovaným, kamkoli pohlédla všechno jí ho připomínalo. Nádherný bílý krk ,a pak ,všechno to ostatní, kdo by nechtěl být ženou? -pomyslela si. Srdce jí bilo tak prudce ,tak prudce, tak prudce, přiložila si na něj ruku a cítila ho, tlukot srdce,, přilož si ruku a najednou ucítíš ,že jsi naživu-řekla sama sobě -ale přitom věděla jak to skončí.

Jeho horké, horké rty.

Věděla ,že Allena už nikdy neuvidí. Stále tady bylo to zoufalství. Allen včera v lesích. Vrátí se ze tmy, doroste v muže a bude s ní, bude s ní tak dlouho, až se jí bude točit hlava. Jako se teď točí mě.
Kolem se plížil šedý úsvit plný drsných hlasů. Hledali ji. Viděla ,jak postava jménem Svoboda mizí mezi stromy.
A ptáci se dali do řevu.
Když ji dostihli, povalili ji na zem a vzápětí se na ni všichni tři vrhli. Omdlela.
Zrádný měsíc vrhal jejich stíny do celého lesa. Výkřiky dívčího hrdla. Zvuk jejího zraněného srdce zněl jako by Smrt skřípala zuby.
Nevěděla jak dlouho to trvalo. Když otevřela oči,byla někde jinde a všichni tři byli mrtví. Jejich těla ležela roztrhaná kolem.

Sedmihradsko 1895.

Stál jsem nad ní a usmíval jsem se. Nic jiného se nedalo dělat. Listí šustilo,les hučel tichem, potáplice dole u řeky vyluzovali tak odporné zvuky, že jsem si chvíli myslel, že jsem si spletl souřadnice časoprostoru. Vzal jsem ji s sebou . Tady, tady se jí bude líbit. Nad rozeklaným skaliskem vyšel měsíc, osvítil kontury zříceniny a ona se na mne podívala.
Lusknul jsem jí prsty před očima a zmizel jsem v jiném příběhu.

Když jsem pak na palubě Příboje přemýšlel o tom, co by mne mohlo zastavit, uvědomil jsem si ,že jedna věc by tu byla.

Oheň.

Představa ,že bych zůstal uvězněn v nějakém příběhu ,v nějaké knize stravované ohněm, mě vyděsila natolik,že jsem všeho nechal, nastavil dávkovač na dvě tablety ,nasypal jsem do vany sůl z Mrtvého moře, otevřel kohoutek a zmizel v oblacích páry.

Můžu tohle přežít?

Konec dvacáté kapitoly.