A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola osmnáctá

Pilný vítr.

Pilný vítr začal mluvit kosmickým jazykem,měl měkký,docela příjemný přízvuk.Mluvil však příliš knižně.
Zřejmě prošel hypnotickými kursy.
-Rád,tak rád. Nebe hladké jako samet ,dejme vale všem irským mlhám a pějme!-
Najednou to zaduní celým domem. Nejčilejší sousedky už vyčnívají ze svých bytů, ale vidí jenom, jak prásknou dveře výtahu .
Výtah zahučí a rozjede se.
Drobně a otravně se rozpršelo. Kapky vířily prach na výjezdním můstku od výstupního otvoru výtahu a nedaleký les i kopce se zahalily do mžení deště.
Oblohou se jako zářící hvězda prodral Příboj.
-Nic podobného se dosud nestalo. Nikdy.-
Nazítří tedy zase zpět. Nahoru.
-Proč ale zrovna teď? -ptal se cestující ze Země.
Obrovská hala kypí stylizovaným životem.
V různých,ale vždycky organizovaných rytmech cinkají unisono počítací stroje.Lidé,kteří chodí s kartičkami nebo si je prostě podávají,se pohybují přesně v tom rytmu.
Jakoby to,co se skrývalo za přepážkami,nebylo plné živých bytostí,ale součástek,které do sebe dokonale zapadají a pohybují se s dokonalou přesností. Můžeš studovat pohyb nakupujících v nákupních střediscích ? Chovají se předvídatelně?

Pilný vítr začal znovu mluvit kosmickým jazykem.
-Vysíláme mimořádnou zprávu, Občané,vysíláme mimořádnou zprávu….-

Konec kapitoly osmnáct.