Román pro Tebe , kapitola devatenáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola devatenáctá.

Moje situace?

Ráno jsem se probudil poměrně pozdě. Poznal jsem to podle toho,že mezi škvírami zatažených závěsů probleskovalo ostré denní světlo.
V hlavě jsem měl místo mozku chomáč vaty.
Rozpadala se na mikroskopické kapičky, ty se v hrudkách slepovaly do čehosi jako houba, začalo to růst a mohutnět.
Všechno okolo bylo bílé, jenom plášť doktora Kleina byl posetý stříkanci krve. A potom ten stůl. Krvavá a nečitelná masa vydávala pach smrti.
Konečně skončil. Na tváři i na vysoké lebce se mu perlil pot. Odložil nástroj a spokojeně přehlédnul své dílo.
-Ale proč mi ten falešný číšník…proč mi ten falešný číšník, proč mi vyrazil sklenku z ruky?-
Velká ruka starého muže ,kterého právě operoval, se mu položí na hlavu.
V té ruce je cosi útěšného.
-Souhlasíte s tímto postupem?-naléhal doktor Klein.
-Kdo prozkoumá výrobek, ten se může dozvědět něco o dalších věcech. Chtěli spálit všechny mosty, přestat být zvídavý. Ale jde to ?Chci všechno vědět, chci všechno znát, chci všechno vyzkoušet. Už budou tři. Musíte se šetřit,doktore. Máte- s prominutím-pocity jako lidé z minulého století. Přeji Vám dobrou noc a krásné sny.-řekl starý muž a zemřel.
Doktor beze slova ustoupil. Když jsem vešel dovnitř, zamkl dveře a zamknul je důkladně, na spoustu zámků. Chodba tonula ve tmě. Šel první a já za ním, rukou jsem šátral po stěně. Bylo to takové nějaké spiklenecké a zvláštní. V horkém vzduchu tkvěl pach chemikálií. Další dveře .
Vyšli jsme ven.
Viděl jsem obličej jednoho muže, rozpačitého a plachého venkovana, snažil se nám sdělit svůj úsudek.
-Radím vám, aby jste neposlouchaly ničí rady, neberte v úvahu ani ty moje, neskrývám,že reprezentuji určité zájmy, neposlal mě za vámi ani Bůh, ani prozřetelnost.-
Nestaral se, jestli mu věřím nebo ne a vážně dál vychutnával svého hlemýždě.
Objeví se dva mladíci, zvedají ho a vynášejí ho z kostela na vzduch.
Doktor Klein se pootočí, mezi zuby procedí.-Odneste ho do bordelu.!-
A vtom mě napadlo,že nám ten nešťastník možná chtěl říct něco důležitého.
Možná něco o Příboji….

Na prostrantsví před kostelem pozoruje Don Balosa upřeně a s náboženskou zkormouceností malý ohýnek.Nohou přisune k hromádce rozpálený uhlík který při hoření vypadl stranou.
O kousek dál debatuje několik mužů. Jsou středního věku a vypadají jako bankovní úředníci. Saka a obroučky.
-A kdyby mě někdo zabil ?-
-To by taky nebylo dobré. Dokonce i kdyby jste spáchal opravdovou sebevraždu,rozlétlo by se to po celém světě jako zpráva,že jste byl zavražděn.-
-Nechápu to…-
-Víte jaká je moc médií? Víte jaká je moc pomluv ? Víte ,jaká je moc Slova?-
-Knihovna.Máte knihu o Marilyn Monroe a dvě její alba. Vaše slabůstka,že?-
Měl chuť na cigaretu, netroufal si zeptat se jich,zda může v jejich přítomnosti šáhnout do popelníku. A tak řekl- Dejte mi něco k pití. Dnes už jsem se nakouřil až až.-
Najednou vyskočil a vrhl se do chodbičky.Zaťatýma rukama hrozil nad hlavou a řval až ho pálilo v krku:- A co mi radíte Vy? Jako můj Anděl strážný!!!!-

Na rybářské lodi kdosi s úžasem komentuje :- Šampaňské!-
A polkne,skoro jako by měl dojem,že se napil.

Kolik času uběhlo? Pan Marek hledí do tmy. Žena vedle něj spí. Už je ticho. V domě je ticho. Don Balosa už sedí na svém obvyklém místě ,u stolu.
Mlčí,nehýbá se,jen prsty hněte z chlebové střídky malé kuličky.
Svědomitě je zakulacuje, tak, že je pak ještě dlaněmi válí po zemi.
Najednou duté údery.
Vyděšeně se zastaví.
Z horního okna domu je vidět dědu, jak v rohu zahrady mluví s mužem, odhadem bych to mohl být já. Jsem to já.
Děda se tváří podezíravě.
-Ale já nechápu co se děje?-
Beru ho pod paží.
-Hlídají Vás. Vaše situace je neutěšená. Jakmile se vrátí Příboj, budete mít jen malou chvíli na to ,aby jste se zachránil. Víte vlastně kdo jste? –
Třesu s ním.
-Jste ten kdo má klíč ke všemu. Víte víc než já! jste tak zatraceně důležitý….Musíte se zachránit.-
-Takže oni mě opravdu hlídají?-zašklebí se děda.

Na prostranství před kostelem sedmi až osmileté děti tancují děti kolo mlýnské kolem ohníčku.

Doktor Klein se vrátil zpět. Přišel ke stolu a pohlédl na tělo starého muže.Vzal elektrickou pilku a velmi svědomitě a obratně začal dělit větší části na menší. U ruky začal nejdříve v zápěstí.Dlaň s tlustými prsty ,které se podobaly klacíkům,vypadala jako odložená,nepotřebná rukavice. Jenom rýhy po prstenech naznačovaly, že byla kdysi živá a patřila člověku.

Konec kapitoly devatenáct.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s