Román pro Tebe, kapitola sedmnáct..

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola sedmnáctá.

Tisíce slov.

Znovu očima do budoucnosti. Vpíjejí se netrpělivě přímo do srdce.
Právě se chtěl ohlédnout, studený a spěchající, jeho vzdálené nohy ho nesou-žít,žít! do minulosti povinností.
A znovu tisíce slov, trhají matčiny vnitřnosti, sepnuté ruce už patří minulosti, téměř nepřetržitě se ohlížet, netrpělivě slyšet a ze vzdálených věcí, světů a písmen, znovu ho ženou matčiny nohy a ruce už patří minulosti a spěchají a spěchají….
Je kluzko-kupředu! Poslechni si své srdce a tváře skryté v letní bouřce, v ránu kdy jsme se milovali a pak chodili po písečných plážích řeky nazí ,vzduch nasycený téměř na okraji exploze.
Impulsy.
A znovu slova, jako buňky, které kloužou neviditelným řečištěm vzduchu kolem nás, je to ta samá situace, stojím u kuchyňské desky, roztírám krabí pomazánku a pomyslím na všechny mořské potvory a mušle které jsem vylovil, na pláže, na Tvá ňadra, na pekelné slunce na nedostatek vzduchu, na vlny Itálie.
Křik a sny křik a sny křik a sny vytvářím svět teď! Teď! Teď! Teď!
Vyhrnovat límec si začal teprve nedávno. Stal se podezíravým, panicky se bál, že ho někdo pozná, chtěl zamířit na Jih, jízdy na židlích v šantánech světů.
Sundá si klobouk.
Sleduje pusté náměstí před sebou.
-Ukaž se. –
V jeho hlase je slyšet pomstychtivý tón.
Ale protože to byl muž skromný a spravedlivý jak už Angličané bývají neopomenul zdůraznit: – Necháme mouchu v témže bodu zemského povrchu, ale přeneseme ji o hodinu zpět. Zůstane v témže vagóně? Nikoli. Protože před hodinou byl náš vagón úplně někde jinde. Moucha by visela ve vzduchu nad kolejemi. Ovšem za předpokladu několika jiných dimenzí….
Už jsem to nemohl vydržet. Zmáčknul jsem spoušť. Einsteinův mozek odlétnul jako papírový drak. Ke stěně. Třepotal se a poletoval. Ticho.
Co je nejsmutnější? ptal jsem se sám sebe a najednou jsem zjistil, že mi některé znaky v předchozím textu mizí před očima. Je po nich veta! Vidíš je ?
Tolik pláče. Tolik pláče.
A proč?
Protože se potácíme temnotou otrocké noci.
A přesto jsem viděl do budoucnosti.
Přesto všechno, byl jsem naživu.
Usmíval jsem se.
A Ty ne?

Konec kapitoly sedmnáct.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s