PS LT: Úsměvné bylo, že když jsem dočetl Evu Braunovou, zvedl se tak silný poryv větru, zničehonic, zůstalo to na nahrávce. Přišel jsem na to teď, právě přenáším a popisuji soubory v pc, uslyšel jsem to ve sluchátkách, TY.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola sedmnáctá.

Tisíce slov.

Znovu očima do budoucnosti. Vpíjejí se netrpělivě přímo do srdce.
Právě se chtěl ohlédnout, studený a spěchající, jeho vzdálené nohy ho nesou-žít,žít! do minulosti povinností.
A znovu tisíce slov, trhají matčiny vnitřnosti, sepnuté ruce už patří minulosti, téměř nepřetržitě se ohlížet, netrpělivě slyšet a ze vzdálených věcí, světů a písmen, znovu ho ženou matčiny nohy a ruce už patří minulosti a spěchají a spěchají….
Je kluzko-kupředu! Poslechni si své srdce a tváře skryté v letní bouřce, v ránu kdy jsme se milovali a pak chodili po písečných plážích řeky nazí ,vzduch nasycený téměř na okraji exploze.
Impulsy.
A znovu slova, jako buňky, které kloužou neviditelným řečištěm vzduchu kolem nás, je to ta samá situace, stojím u kuchyňské desky, roztírám krabí pomazánku a pomyslím na všechny mořské potvory a mušle které jsem vylovil, na pláže, na Tvá ňadra, na pekelné slunce na nedostatek vzduchu, na vlny Itálie.
Křik a sny křik a sny křik a sny vytvářím svět teď! Teď! Teď! Teď!
Vyhrnovat límec si začal teprve nedávno. Stal se podezíravým, panicky se bál, že ho někdo pozná, chtěl zamířit na Jih, jízdy na židlích v šantánech světů.
Sundá si klobouk.
Sleduje pusté náměstí před sebou.
-Ukaž se. –
V jeho hlase je slyšet pomstychtivý tón.
Ale protože to byl muž skromný a spravedlivý jak už Angličané bývají neopomenul zdůraznit: – Necháme mouchu v témže bodu zemského povrchu, ale přeneseme ji o hodinu zpět. Zůstane v témže vagóně? Nikoli. Protože před hodinou byl náš vagón úplně někde jinde. Moucha by visela ve vzduchu nad kolejemi. Ovšem za předpokladu několika jiných dimenzí….
Už jsem to nemohl vydržet. Zmáčknul jsem spoušť. Einsteinův mozek odlétnul jako papírový drak. Ke stěně. Třepotal se a poletoval. Ticho.
Co je nejsmutnější? ptal jsem se sám sebe a najednou jsem zjistil, že mi některé znaky v předchozím textu mizí před očima. Je po nich veta! Vidíš je ?
Tolik pláče. Tolik pláče.
A proč?
Protože se potácíme temnotou otrocké noci.
A přesto jsem viděl do budoucnosti.
Přesto všechno, byl jsem naživu.
Usmíval jsem se.
A Ty ne?

Konec kapitoly sedmnáct.

….na místě kdysi stával jeden v kostelů, bylo to poblíž brány do areálu a v současnosti jsem pro Tebe četl:

Nahráno 29.12.20 pro Tebe, v Mikulčicích, Masarykovo muzeum – Hodonín, čtu báseň Myslíš ? . Napsal jsem ji 2017, v Šumperku jsem zaslechnul útržek rozhovoru – Myslíš….,že je v nebi internet ?- Dnes jsem v Mikulčicích zalistoval sbírkou Mísa vymyšlených ryb, ze které jsem chtěl číst a padl mi zrak na ni…hodí se na tuhle šílenou dobu.

Mám na Mikulčice báječné vzpomínky…kdysi tam bydlela Bohumila.

Nechci, aby jsi se stala jen vzpomínkou, Ať se stane všechno, všechno.

Obden kouknu na Youtube.com jak se vede našemu videu ,Paulem skvěle recitovaná má báseň pro Tebe, včera ráno na počítání shlédnutí číslo 509, překvapilo mne samotného…podívám se dnes- 467…odečítá …možná jsem zlobil ? Asi ano, cíl v nedohlednu, třeba to klapne, NAŠE číslo …vždyť víš, jediné správné.

A za ruku jsem držel držel astronautku Petersovou.

Kapitola šestnáctá. Hudba.

Hudba, která by vyjádřila jaké je to ráno, neexistuje.
Obloha je modrá, bez mráčku. Na té šmolce se třepotají křídla racků. A na červeném stožáru plechová ústa tlampače vydávají radostné tóny.
Když jsme odrazili od lodi a já se ještě ohlédl, šklebilo se na mě u brlení skoro celé mužstvo. Samotný rozsah zločinu, neuvěřitelnost a hlavně zbytečnost způsobily, že nikdo nechápal jeho smysl.
V ten první den, kdy se za svítání rozšířila zpráva o výbuchu na kosmodromu a kdy mnozí lidé viděli jak temný kosmický koráb zahalený do modré záře vzlétá k obloze, se pan Marek stále ještě pokoušel odmítnout to ,co bylo zcela jasné.
Konec.
I když je nakonec příliš patetický a banální.
Důstojník který před třemi dny velel ochrance kosmodromu najednou zmizel. Zadrželi ho v noci v údolí za jezerem. Mlčel ještě ráno. Přes den s ním mluvilo samo Veličenstvo. Slíbilo mu život. To byla velká slova.
Důstojník požádal o sklenici vody.
Teď bylo třeba shromáždit důkazy. Důstojníka museli odvézt do trosek Buckinghamského paláce bezprostředně poté co slíbil, že prozradí podrobnosti o spiknutí.
Voják přinesl vodu a postavil sklenici na stůl.
Důstojník ji přidržel u rtů, napil se a vzápětí zemřel.
Byl otráven.

-Lidi blázniví-rozzlobil se pan Marek-copak jste na moři?-
-Na tuto otázku Vám nemohu odpovědět-neboť to sám nevím.-řekl jsem . Byla to pravda.

Lojové svíce na stole ohořely o hezký kus, cikády ztichly a moskyti přestali bzučet.
Kapitán se odmlčel a nepromluvil skoro tři minuty. Všichni ostatní po celou dobu rovněž mlčel, protože nikoho tu ani nenapadlo kapitánovi odporovat.
Jenom podivné duté údery ve vedlejší místnosti poněkud kazily tu idylu ticha- Buch ! – Buch! Buch! Buch!-
Kapitán se zhroutil zcela znenadání. Upadl jak široký, tak dlouhý.

-Žijete, tak žijete? Řekněte něco!-
Otevřel oči: -Bolí to…musím k lékaři.-
Do nemocnice dorazili za půl hodiny.
Rychle vyběhli po schodech do kulatého sálu ve vestibulu.
Zdravotnické oddělení bylo jasně osvětleno.
Vypadalo zcela obyčejně. Ambulance a bílé dveře do lůžkového oddělení.
Lékař nám vykročil vstříct.
Panoval tu zmatek.
Policista a sanitář ,oba držely za ruce zamračeného člověka v zelené lékařské tóze. Jak se ukázalo,tento člověk před deseti minutami proniknul do pokoje kde ležel dispečer z kosmodromu a vbodnul do něj injekci bez označení.
Do obrazu vbíhá dlouhý řad třiceti boxerů ve svetrech, vede je maličký hubený trenér přísné, asketické tváře a hvízdavý rytmus kroků.
Je to boxerský fanatický voice band. -Zab ho! Zabal! Do papíru!Zmačkej! Trhej!Toho sraba! Znič ho ! Setři! Vem mu míru!-
Přibíhají výsadkáři ,vystřelí první uspávací střely a někteří z boxerů padají, ostatní však přibíhají k výsadkářům a tlučou pěstmi do přileb i umělé hmoty skafandrů.
Pak pronikavý zvuk píšťalky ukončí bitku.
Helene Blehárová se vzdaluje, posílajíc panu Markovi vzdušné polibky.
Trenér vyndá píšťalku z úst a křičí na své svěřence- A že je soustředění, to vám nevadí !? Na trénink se kašle…-
A to je teprve začátek.
U výtahu se motá další muž v zelené tóze.
Fanatický boxerský voice band tiše umlká.
Pan Marek se uraženě stáhne.
Trenér na něj zamžourá a muž v zelené tóze si odplivne na podlahu.
A pan Marek se rozhlédne a prahne po účasti.
Nedohledná kolona vozů sviští po zbraslavské dálnici.
Beatnický anděl Peter Orlovsky si v sámošce o kus dál kupuje zmrzlinu.

Hluk davů a reprodukovaná hudba smíchaná s výkřiky policie.
Davy se sunou ke schodišti u vestibulu.
Doktorům musí pomáhat výsadkáři, i ti sotva udrží nápor.
Spousty lidí se snaží uniknout ven i bez propustek.
U železných mříží ke vchodu do nemocnice to hučí jako v úle.
Dav objevil Siláka Béďu.
Náhle začnou švihat fotoblesky. Silák Méďa udělá pózu.
Nad tím vším výkřiky a volání policistů.
-Vraťte se! Liberec Vás postrádá!-
-Dohonit vůz AB 36-89.-
-To je vše co od Vás chceme. Nechte tady vaše oči. Vaši mysl.-

Byl z toho náramný poprask.

Konec kapitoly šestnáct.

….burns brighter than the sun, we’re burning….