Román pro Tebe. Kapitola patnáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola patnáctá.

Teď je melodie jasná.

Teď je melodie jasná,je to šum rozhlasového přenosu,odněkud zdáli.
Zní v aleji vedoucí k moři. Sedne si na lavičku, okamžitě se zvedá. Jde dál. Nábřeží je prázdné. Zůstal sám. S tajemstvím, které nemohl nikomu sdělit. Byla noc a svět spal. Lidé se možná milovali nebo si povídali nebo se zabíjeli , žádný z nich nebyl v tu chvíli tolik bez naděje jako on. Tak zoufale sám.
-Nejsem už nikde…-
Zastavil se a uvědomil si , že mluví sám pro sebe.
-Kde to vlastně jsem? Jestli je smrt takováhle , není to nic pěkného…všemu konec! Konec lidem, konec stromům, ve vzduchu už nelétají ptáci…-
Kalnýma očima plnýma slz vzhlédne, když zaslechne kroky. Lidské kroky. Blíží se k němu zahalená postava.
Jde jí vstříct.
Pak jí pohlédne do tváře.
-Už jsem Vás někde viděl!-
-To je možné…-nesla se tichým nábřežím odpověď.
-Vaše tvář je mi odněkud povědomá!- a pak ho to napadne a vytřeští oči do prázdna té chvíle.
Postava promluví :-Podivné! Jak jste poznal ,že jsem Sherlock Holmes?-

Mlčení.

Rozběhne se ,vydávajíce z hrdla výkřiky děsu a hrůzy,bezútěšného zoufalství,nic jiného.

Holmes sledoval jeho divoký trysk, rty se mu zkřivily nenávistí s níž zařval-Neměj strach příteli, ještě máme před sebou dlouhatánský život,my dva…-
Poklepal jsem Holmesovi na rameno a když se otočil, vymazal jsem mu Imaginární ručnicí obličej z tohoto světa. Tělo se sesunulo k zemi a cákance krve pokryli dlažební kostky nábřeží. Bylo to o fous, málem jsem to nestihnul. Skoro toho nebožáka dostal. Přece jenom to bylo na druhý straně zeměkoule a přístroj pro prostorové skoky neměl ještě všechny mouchy vychytaný.
Rozhlídnul jsem se kolem.
Ach, Bombaj, sladká Bombaj. Všude bylo prázdno.
Jeden jedinej živej chlápek, no dobrá, dobrá, slyšel jsem ho sice i přes tu dálku, ale co to bylo platný, když jsem stejně přišel pozdě. Zešílel ,viděl jsem mu to na očích, když jsem ho o dvě hodiny později našel schoulenýho v koutě domu, nemohl jsem dělat nic jinýho.
Zmáčknul jsem kohoutek a namířil si to zpátky.

…půjdete do hloubi stinné aleje, dolehne k Vašemu uchu sotva slyšitelný šepot. Přemýšlíte odkud to může být. Šepot se opakuje, teď už můžete rozeznat i slova: -Vysíláme mimořádnou zprávu, vysíláme mimořádnou zprávu….Občané Země ! Občané Země! Zpráva pro všechny kteří zůstali naživu! Hovoří k Vám televizní studio! Vysíláme z úseku 4718,z odvrácené strany Měsíce! Občané Země! Naše přístroje zaznamenali podivuhodné sny…-

Konec patnácté kapitoly.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s