A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola dvanáctá

Tak na co čekat?

Nejdřív jdu po podlaze proti sobě,ale pak měním směr,procházím skříní a oknem a bezděčně obejmu tóny harmoniky.
Žaluziemi proniká stín a dav ostnavců se blíží, je slyšet dětský pláč.
Zvednu ze země udivené cigarety a pak je znovu odhodím na chechotající se promáčený chodník.
Kdosi se přikryje bezděčnou transplantací mozku a usne.
Mlha v dáli se soustředí a pomrkává.
Plížím se podél plotu,žhnoucí bod reflektoru je mi v patách,jsem tu jenom jako dlouhý výdech,dolů,dolů,dolů, k těm zhasínajícím přístavním světlům,stříbrné kontury pobřeží mizí v mlze když Don Hamilton Balosa odplouvá,jeptiška mizí v přízračné mořské vodě a copatí cizinci čekají na další nezbytné katastrofy,které musí přijít,mladík se drží zábradlí,oči mhouří do mlhy,mlhy,mlhy, a nevidí nic než ňadra žen a záblesky a vlasy které mění barvu v poryvech,poryvech,poryvech,ale nejenom jako, doopravdy.

Nejdřív jdu po podlaze.Pak se vše vrací a když obávaní obyvatelé Nilu rozeberou pyramidu a odtáhnou její bloky zpět do skal-tak na co čekat?
Na místa ! Na místa pro upomínkovou fotografii!!! Rakev plachtí vzduchem.Čtyři muži si v tichých a nesmluvných gestech vrážejí ruce do kapes.
Uvnitř rakve žena s dítěte. Nápověda : je to Danaé.
-Ó Danaé….
Danaé. –

A nic než tenhle hlas. O deset let později je na břeh vyvržena stejná rakev. Zarostlá mořskou zelení v agónii.
Nestane se nic. Místo aby dřevo prasklo a vyskočil Perseus-nic.
O pár hodin později: na obloze se objeví racek. Snáší se k rakvi a usedavě pláče. Když na rakev dosedne, dřevo se rozpadne a jeho prach spolu s prachem obou mrtvých odletí na moře.
Pozorovaná voda se totiž uvařila.
Uvař si čaj, anglický puritánský Lorde Bafomete!

Chci se otočit a vrhnout se do těžkých bouřkových mračen,chci svírat vidlice blesků a metat je do kraje pod sebou.
Loď Dona Hamiltona Balosy pohlcená závojem mlhy se pomalu prodírá zpět k pobřeží.

Diváci čekají.Jsou v bezpečí. V bezpečí na břehu. Ty i Já.
Tak na co čekat.

Ozubená kola zapadnou do sebe a s tichým jekotem přesné mechaniky začínají pracovat.

Paměť ,slova.
Slova.

Konec kolonií. Dvě postavy stojící tváří v tvář torzu Světa.
Už se nemůžeme vrátit.
I kdybychom chtěli.
Už se nemůžeme vrátit.

                                                        Konec kapitoly dvanáct.