Román pro Tebe, kapitola třináct.

A za ruku jsem držel držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola třináctá.

Pan Marek procitá.

Pan Marek procitá z děsivé katatonie, do níž zabředl díky učenci Kometovi.
-Ajta krajta.- :řekne si sám pro sebe.
A v rozhovoru dál pokračuje s umývadlem.
Svírá ho koleny a vypadá přitom jako nehmotný stařec.
Pan Marek,kterého všichni milují.
Miláček davů.

Zakloním hlavu a vcházím jako slunce. Mizím v obrázkovém leporelu hrůzy.
Smutné obrazy se vracejí a míhají se mezi prsty a stejně tak mi proklouzne pan Marek, kterého jsem vlastně přišel zabít.
On ví proč. A ví to moc dobře.
Pálil jsem Imaginární Ručnicí kolem sebe, jediným úlovkem bylo pár mrtvých ostnavců a stíny zašlých galerií.

Konec kapitoly třináct.

Lék na všechno, nejen na podělaný covid jsou

„Pictures Of You“

I’ve been looking so long at these pictures of you
That I almost believe that they’re real
I’ve been living so long with my pictures of you
That I almost believe that the pictures are
All I can feel

Remembering you
Standing quiet in the rain
As I ran to your heart to be near
And we kissed as the sky fell in
Holding you close
How I always held close in your fear
Remembering you
Running soft through the night
You were bigger and brighter and wider than snow
And screamed at the make-believe
Screamed at the sky
And you finally found all your courage
To let it all go

Remembering you
Fallen into my arms
Crying for the death of your heart
You were stone white
So delicate
Lost in the cold
You were always so lost in the dark
Remembering you
How you used to be
Slow drowned
You were angels
So much more than everything
Hold for the last time then slip away quietly
Open my eyes
But I never see anything

If only I’d thought of the right words
I could have held on to your heart
If only I’d thought of the right words
I wouldn’t be breaking apart
All my pictures of you

Looking so long at these pictures of you
But I never hold on to your heart
Looking so long for the words to be true
But always just breaking apart
My pictures of you

There was nothing in the world
That I ever wanted more
Than to feel you deep in my heart
There was nothing in the world
That I ever wanted more
Than to never feel the breaking apart
ALL MY PICTURES OF YOU

Mé sny.

Mé sny.

Lubomír Tomik

Mé sny jsou sebevražedné mašiny
Mé sny jsou sebevražedné mašiny
Proto sním o Tobě

Jsem anděl s kápí Ku Klux Klanu
Jsem anděl s kápí Ku Klux Klanu
Vrah i svá oběť

Mé sny jsou sebevražedné mašiny
Mé sny jsou sebevražedné mašiny
Proto sním o Tobě

O Tvém srdci,
bezuzdném meteoru podzimních plískanic.





My dreams.

 Lubomír Tomik

 My dreams are suicide machines
 My dreams are suicide machines
 That's why I dream about you

 I am a hooded angel of the Ku Klux Klan
 I am a hooded angel  of the Ku Klux Klan
 The killer and his victim

 My dreams are suicide machines
 My dreams are suicide machines
 That's why I dream about you

 About your heart,
 unbridled meteor of autumn sleet.

In the shadows.

Text:

In the shadows.

Čte Paul Speckmann

Napsal, pro Tebe, Lubomír Tomik

She took another wet bloody patch of meat,
she rubbed it on both sides with a mixture of pain, desire and confusion,
sea urchins, porcupine needles,
packs craving the smell of prey,
reach into the heart, whisper:

Rusty wolf,
very beautiful
gateway for the defeated,
swaying censer,
photo trigger of my eyes.

Give up darling, tribute to poetics,
because what keeps us alive than our fantasies crumbling to pieces
outlines of reality:

Nothing,
than beauty
nothing but pain
tummy of the thumb passing through the sharpened edge of the razor.

Now,
coast,
coast of mind in flames,
every thought of you is a viking raider waving an ax,
tasting with a ladle from the cauldron of Macbeth’s witches,
a glass of wine from the walled cellars,
love of verses,
thousands of scents of Arabia.

PS LT: In the shadow it is called because a girl who rubs a mixture of thistle and other herbs pieces of raw meat, while depicting a trap for a pack of wolves, stands on the edge of the forest, in the shadow. Even in the shadow of thoughts, trying to separate reality from fantasy, but everything merges into one.
PS LT II: I try to write here in English as well, because I still believe in the possibility that you can take a brief look YOU … and because of that I will do my best if it happens.

a česky…..

Ve stínu.


/Pro Tebe/

Lubomír Tomik

Vzala ještě mokrý krvavý flák masa,
potřela ho z obou stran směsí bolesti ,touhy a oměje,
jehlice mořské, jehlice z dikobraza,
smečkám bažící po vůni kořisti,
šáhnout do srdce , zašeptat:

Rezavá vlčice,
nádherná velice,
slavobrána pro poražené,
komíhající se kadidelnice,
fotospoušť mých očí.

Vzdej miláčku, hold poetice,
protože co náš drží naživu než naše fantazie rvoucí na kusy
obrysy reality :

Nic,
než krása,
nic než bolest,
bříško palce projíždějící ostřeným okrajem břitvy.

Teď,
pobřeží,
pobřeží mysli v plamenech,
každá myšlenka na Tebe je vikingský nájezdník mávající sekerou,
ochutnávka naběračkou z kotle Macbethových čarodějnic,
pohár vína ze zazděných sklepů,
lásky veršotepců,
tisíce vůní Arábie.

PS LT: Ve stínu se báseň jmenuje proto, že dívka , která potírá směsí oměje a dalších bylin kusy syrového masa, když líčí past na smečku vlků, stojí na okraji lesa, ve stínu .Ovšem i ve stínu myšlenek, snaží se oddělit realitu od fantazie , přesto, vše jí splývá v jedno.

Román pro Tebe , kapitola dvanáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola dvanáctá

Tak na co čekat?

Nejdřív jdu po podlaze proti sobě,ale pak měním směr,procházím skříní a oknem a bezděčně obejmu tóny harmoniky.
Žaluziemi proniká stín a dav ostnavců se blíží, je slyšet dětský pláč.
Zvednu ze země udivené cigarety a pak je znovu odhodím na chechotající se promáčený chodník.
Kdosi se přikryje bezděčnou transplantací mozku a usne.
Mlha v dáli se soustředí a pomrkává.
Plížím se podél plotu,žhnoucí bod reflektoru je mi v patách,jsem tu jenom jako dlouhý výdech,dolů,dolů,dolů, k těm zhasínajícím přístavním světlům,stříbrné kontury pobřeží mizí v mlze když Don Hamilton Balosa odplouvá,jeptiška mizí v přízračné mořské vodě a copatí cizinci čekají na další nezbytné katastrofy,které musí přijít,mladík se drží zábradlí,oči mhouří do mlhy,mlhy,mlhy, a nevidí nic než ňadra žen a záblesky a vlasy které mění barvu v poryvech,poryvech,poryvech,ale nejenom jako, doopravdy.

Nejdřív jdu po podlaze.Pak se vše vrací a když obávaní obyvatelé Nilu rozeberou pyramidu a odtáhnou její bloky zpět do skal-tak na co čekat?
Na místa ! Na místa pro upomínkovou fotografii!!! Rakev plachtí vzduchem.Čtyři muži si v tichých a nesmluvných gestech vrážejí ruce do kapes.
Uvnitř rakve žena s dítěte. Nápověda : je to Danaé.
-Ó Danaé….
Danaé. –

A nic než tenhle hlas. O deset let později je na břeh vyvržena stejná rakev. Zarostlá mořskou zelení v agónii.
Nestane se nic. Místo aby dřevo prasklo a vyskočil Perseus-nic.
O pár hodin později: na obloze se objeví racek. Snáší se k rakvi a usedavě pláče. Když na rakev dosedne, dřevo se rozpadne a jeho prach spolu s prachem obou mrtvých odletí na moře.
Pozorovaná voda se totiž uvařila.
Uvař si čaj, anglický puritánský Lorde Bafomete!

Chci se otočit a vrhnout se do těžkých bouřkových mračen,chci svírat vidlice blesků a metat je do kraje pod sebou.
Loď Dona Hamiltona Balosy pohlcená závojem mlhy se pomalu prodírá zpět k pobřeží.

Diváci čekají.Jsou v bezpečí. V bezpečí na břehu. Ty i Já.
Tak na co čekat.

Ozubená kola zapadnou do sebe a s tichým jekotem přesné mechaniky začínají pracovat.

Paměť ,slova.
Slova.

Konec kolonií. Dvě postavy stojící tváří v tvář torzu Světa.
Už se nemůžeme vrátit.
I kdybychom chtěli.
Už se nemůžeme vrátit.

                                                        Konec kapitoly dvanáct.