A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola jedenáctá.

Kočí Směrů.

Tragédie. Byla to tragédie .Ale on si nebyl tak docela jistý.
Nakonec se otočil, Kočí Směrů.
-Jak ho chcete zastavit.-
Zavrtěl jsem hlavou:-Nemáme žádnou naději….-
Otočil se a oslovil neviditelné davy svých věrných:-Rozloučíme se a poplujeme dál, bratři ,najdeme ostrov, dost velký a dost úrodný, aby tam rostl chléb pro nás, pro nás pro všechny.-

Žil v Londýně odnepaměti a věřil,že existuje něco jako ostrovy.

Mučilo jej to pomyšlení, odpočítával hodiny a skládal z nich pozitivní odpad. Sám si ani nepovšimnul, že dvě kovové desky ,jejichž blízcí a přátelé splývají v jediný obrovský kus kovu:-Nemohu jim pomoci- něco náhle přerušilo tok jeho myšlenek.
Pochod,cesta,kdy poryvy tlaku nutí jednotlivé dny,dny,dny,dny,dny…
Ještě nejedl části těl.
Plíce neměli dost vzduchu snídat, nyní vlny a nesouvislé úlomky impulsů vnesly do kabiny nábytek.
-Řečnění nám teď nepomůže.-
Za dveřmi čekala Smrt, Pravda, dunění hromu a čas mučivé neodvratnosti.
-Dost demagogie.- prohlásil.
-Chci označit vteřiny a minuty nitroatomovou strukturou.-
-To chcete?- zeptal se pan Marek.
-To chci…-zašeptal Kočí Směrů.
-Nuže?- zeptal se pan Marek a pomyslel si-Sny a touhy, sny a touhy, plány do budoucna, cha cha.-
-Budu na tom pracovat-řekl Kočí Směrů a odkráčel mezi své neviditelné věrné.

Krásná dvorní dáma spala. Oddychovala pomalu. Její renesanční oblečení bylo jako pláty cibule. Jen je sloupat, ale aby potom člověk nezaplakal!

Konec kapitoly jedenáct.