Román pro Tebe, kapitola jedenáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola jedenáctá.

Kočí Směrů.

Tragédie. Byla to tragédie .Ale on si nebyl tak docela jistý.
Nakonec se otočil, Kočí Směrů.
-Jak ho chcete zastavit.-
Zavrtěl jsem hlavou:-Nemáme žádnou naději….-
Otočil se a oslovil neviditelné davy svých věrných:-Rozloučíme se a poplujeme dál, bratři ,najdeme ostrov, dost velký a dost úrodný, aby tam rostl chléb pro nás, pro nás pro všechny.-

Žil v Londýně odnepaměti a věřil,že existuje něco jako ostrovy.

Mučilo jej to pomyšlení, odpočítával hodiny a skládal z nich pozitivní odpad. Sám si ani nepovšimnul, že dvě kovové desky ,jejichž blízcí a přátelé splývají v jediný obrovský kus kovu:-Nemohu jim pomoci- něco náhle přerušilo tok jeho myšlenek.
Pochod,cesta,kdy poryvy tlaku nutí jednotlivé dny,dny,dny,dny,dny…
Ještě nejedl části těl.
Plíce neměli dost vzduchu snídat, nyní vlny a nesouvislé úlomky impulsů vnesly do kabiny nábytek.
-Řečnění nám teď nepomůže.-
Za dveřmi čekala Smrt, Pravda, dunění hromu a čas mučivé neodvratnosti.
-Dost demagogie.- prohlásil.
-Chci označit vteřiny a minuty nitroatomovou strukturou.-
-To chcete?- zeptal se pan Marek.
-To chci…-zašeptal Kočí Směrů.
-Nuže?- zeptal se pan Marek a pomyslel si-Sny a touhy, sny a touhy, plány do budoucna, cha cha.-
-Budu na tom pracovat-řekl Kočí Směrů a odkráčel mezi své neviditelné věrné.


Krásná dvorní dáma spala. Oddychovala pomalu. Její renesanční oblečení bylo jako pláty cibule. Jen je sloupat, ale aby potom člověk nezaplakal!

Konec kapitoly jedenáct.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s