Román pro Tebe.Kapitola desátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola desátá.

Na místa! Na místa pro upomínkovou fotografiii!!!!

Ležel jsem na podlaze vedle postele, závěs na okně už blednul svítáním ,zvednul jsem ruku k očím, po kroužku nebylo ani stopy, tak přece to byl jen sen?
Postel je prázdná a ustlaná .
Někdo se snaží otevřít dveře zvenčí, z chodby, a několikrát stiskne kliku.
-Otevři Hamiltone!-
Hamilton s vytřeštěnýma očima zakřičí :-Zvyknete si ! Provedl jsem částečnou transplantaci mozku a omladil ta centra, která to nejvíce potřebovala.-

Ve dveřích se objevila rakev, kterou nesou čtyři muži. Za ní se tlačí lidé. Zahlédneme Hamiltonova otce.
Don Hamilton Balosa a dva ministranti vycházejí postranním vchodem a jdou se přichystat asi sto metrů od kostela. Za nimi se rychle řadí průvod. Na voze jsou rozvěšené věnce.
Kdosi oznamuje Donovi Hamiltonovi , že už může jít.
-Přihořívá-řekl. -Vlastně hoří…ano…přivezl jste něco…a pravděpodobně proto jste se vrátil živý…-
V těch v průvodu se rozhostí nedůvěra. kdosi se přikrývá, protože je vlhko.Je to čekání bez nadšení.
Stíny.
Žhnoucí bod cigarety.
Mlha v dáli přikryla světla na pobřeží.

Fotograf staví aparát a křičí : – Na místa! Na místa pro upomínkovou fotografii!!!-
A právě v této chvíli se pozornost všech soustředí na hluk ze vzdáleného břehu.
Ani později si nikdo nedokázal ujasnit co bylo součástí snu a co bylo skutečností.
Na velké lodi se Don Hamilton Balosa,jeho svěřenci a jeptiška modlí. Je slyšet tlumený šepot.
Jeden mládenec zvrací.
-Tak si mě sežerte…vy požírači lidskejch zdechlin…-Jeho velkorysá nabídka však nedochází naplnění.
A úzký pramínek krve jim z nepřehledné hromady plechu a těl běžel vstříct. Ozval se výkřik,bolestivý jako rána skalpelem.
Teď si slepý z Cantarel položil harmoniku na kolena a po několika akordech začal svým přiškrceným hlasem zpívat madrigal pro nevěstu.
Jeho hlas se začíná nést nad tou vší neskutečnou scenérií úsměvů a vzdálených křivd a útoků na svatostánky celého světa, žijeme v tom, nechává nás to chladné, nemělo by. A jsem to já a jsi to Ty a vědění prochází námi , když to cítíme je to jako pohlazení a ten hlas se začíná podobat kvílení utráceného psa.
Umlkne.
-Co to tu povídáte?- zvolala nevěsta přidušeně, v slzách.-To nevidíte ,že jste před mým domem?-
Pláče.
Slzy jako hrachy.
Staré,odulé a hořké.
Divoká koťata je slízávají ze země a za dlouhatánských bolestivých záchvatů umírají.

Číšník v Obchodní kavárně spí vestoje. Pes s vyplazeným jazykem se plíží těsně podél zdi.
-Ještě jedno bych se rád dozvěděl.-řekl jsem po určitém váhání.-Kde jste vzali zrovna takovouhle holku?-
Seděli jsme při tom rozhovoru na zemi,na podlaze proti sobě ,ale já ho slyšel jako z telefonu. On mě také. proud bzučel, magnetofon mluvil a mluvil, on pomrkával za skly, ruce položené na kolenou a beze spěchu říkal.-Ne ,neotevřu. Neotevřu.-
A svezl se na zem mezi skříní a oknem.
Sténání najednou ustalo. Napjatá tvář se uvolnila a on otevřel oči.
-No na výsledek rozboru si musíme počkat. Jedině chromatografií se dá něco zjistit, protože je všechno napadrť.-
-Ach tak-pochopil jsem. -Její sestra propadá záchvatům šílenství, které jsou pro okolí velmi nebezpečné.Musí být izolována.-
-Proč jste mi to řekl?- zeptal se a přitom se už vznášel.
-Protože jste sám trochu vysoko. Skoro u stropu.-Usmál jsem se.
Pak následoval pád a chrčení jeho průdušnice.
Nůž jsem si otřel o kalhoty a odešel.

Konec kapitoly deset.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s