Román pro Tebe, kapitola jedenáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola jedenáctá.

Kočí Směrů.

Tragédie. Byla to tragédie .Ale on si nebyl tak docela jistý.
Nakonec se otočil, Kočí Směrů.
-Jak ho chcete zastavit.-
Zavrtěl jsem hlavou:-Nemáme žádnou naději….-
Otočil se a oslovil neviditelné davy svých věrných:-Rozloučíme se a poplujeme dál, bratři ,najdeme ostrov, dost velký a dost úrodný, aby tam rostl chléb pro nás, pro nás pro všechny.-

Žil v Londýně odnepaměti a věřil,že existuje něco jako ostrovy.

Mučilo jej to pomyšlení, odpočítával hodiny a skládal z nich pozitivní odpad. Sám si ani nepovšimnul, že dvě kovové desky ,jejichž blízcí a přátelé splývají v jediný obrovský kus kovu:-Nemohu jim pomoci- něco náhle přerušilo tok jeho myšlenek.
Pochod,cesta,kdy poryvy tlaku nutí jednotlivé dny,dny,dny,dny,dny…
Ještě nejedl části těl.
Plíce neměli dost vzduchu snídat, nyní vlny a nesouvislé úlomky impulsů vnesly do kabiny nábytek.
-Řečnění nám teď nepomůže.-
Za dveřmi čekala Smrt, Pravda, dunění hromu a čas mučivé neodvratnosti.
-Dost demagogie.- prohlásil.
-Chci označit vteřiny a minuty nitroatomovou strukturou.-
-To chcete?- zeptal se pan Marek.
-To chci…-zašeptal Kočí Směrů.
-Nuže?- zeptal se pan Marek a pomyslel si-Sny a touhy, sny a touhy, plány do budoucna, cha cha.-
-Budu na tom pracovat-řekl Kočí Směrů a odkráčel mezi své neviditelné věrné.


Krásná dvorní dáma spala. Oddychovala pomalu. Její renesanční oblečení bylo jako pláty cibule. Jen je sloupat, ale aby potom člověk nezaplakal!

Konec kapitoly jedenáct.

Román pro Tebe.Kapitola desátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola desátá.

Na místa! Na místa pro upomínkovou fotografiii!!!!

Ležel jsem na podlaze vedle postele, závěs na okně už blednul svítáním ,zvednul jsem ruku k očím, po kroužku nebylo ani stopy, tak přece to byl jen sen?
Postel je prázdná a ustlaná .
Někdo se snaží otevřít dveře zvenčí, z chodby, a několikrát stiskne kliku.
-Otevři Hamiltone!-
Hamilton s vytřeštěnýma očima zakřičí :-Zvyknete si ! Provedl jsem částečnou transplantaci mozku a omladil ta centra, která to nejvíce potřebovala.-

Ve dveřích se objevila rakev, kterou nesou čtyři muži. Za ní se tlačí lidé. Zahlédneme Hamiltonova otce.
Don Hamilton Balosa a dva ministranti vycházejí postranním vchodem a jdou se přichystat asi sto metrů od kostela. Za nimi se rychle řadí průvod. Na voze jsou rozvěšené věnce.
Kdosi oznamuje Donovi Hamiltonovi , že už může jít.
-Přihořívá-řekl. -Vlastně hoří…ano…přivezl jste něco…a pravděpodobně proto jste se vrátil živý…-
V těch v průvodu se rozhostí nedůvěra. kdosi se přikrývá, protože je vlhko.Je to čekání bez nadšení.
Stíny.
Žhnoucí bod cigarety.
Mlha v dáli přikryla světla na pobřeží.

Fotograf staví aparát a křičí : – Na místa! Na místa pro upomínkovou fotografii!!!-
A právě v této chvíli se pozornost všech soustředí na hluk ze vzdáleného břehu.
Ani později si nikdo nedokázal ujasnit co bylo součástí snu a co bylo skutečností.
Na velké lodi se Don Hamilton Balosa,jeho svěřenci a jeptiška modlí. Je slyšet tlumený šepot.
Jeden mládenec zvrací.
-Tak si mě sežerte…vy požírači lidskejch zdechlin…-Jeho velkorysá nabídka však nedochází naplnění.
A úzký pramínek krve jim z nepřehledné hromady plechu a těl běžel vstříct. Ozval se výkřik,bolestivý jako rána skalpelem.
Teď si slepý z Cantarel položil harmoniku na kolena a po několika akordech začal svým přiškrceným hlasem zpívat madrigal pro nevěstu.
Jeho hlas se začíná nést nad tou vší neskutečnou scenérií úsměvů a vzdálených křivd a útoků na svatostánky celého světa, žijeme v tom, nechává nás to chladné, nemělo by. A jsem to já a jsi to Ty a vědění prochází námi , když to cítíme je to jako pohlazení a ten hlas se začíná podobat kvílení utráceného psa.
Umlkne.
-Co to tu povídáte?- zvolala nevěsta přidušeně, v slzách.-To nevidíte ,že jste před mým domem?-
Pláče.
Slzy jako hrachy.
Staré,odulé a hořké.
Divoká koťata je slízávají ze země a za dlouhatánských bolestivých záchvatů umírají.

Číšník v Obchodní kavárně spí vestoje. Pes s vyplazeným jazykem se plíží těsně podél zdi.
-Ještě jedno bych se rád dozvěděl.-řekl jsem po určitém váhání.-Kde jste vzali zrovna takovouhle holku?-
Seděli jsme při tom rozhovoru na zemi,na podlaze proti sobě ,ale já ho slyšel jako z telefonu. On mě také. proud bzučel, magnetofon mluvil a mluvil, on pomrkával za skly, ruce položené na kolenou a beze spěchu říkal.-Ne ,neotevřu. Neotevřu.-
A svezl se na zem mezi skříní a oknem.
Sténání najednou ustalo. Napjatá tvář se uvolnila a on otevřel oči.
-No na výsledek rozboru si musíme počkat. Jedině chromatografií se dá něco zjistit, protože je všechno napadrť.-
-Ach tak-pochopil jsem. -Její sestra propadá záchvatům šílenství, které jsou pro okolí velmi nebezpečné.Musí být izolována.-
-Proč jste mi to řekl?- zeptal se a přitom se už vznášel.
-Protože jste sám trochu vysoko. Skoro u stropu.-Usmál jsem se.
Pak následoval pád a chrčení jeho průdušnice.
Nůž jsem si otřel o kalhoty a odešel.

Konec kapitoly deset.