Román pro Tebe. Kapitola devátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik


Kapitola devátá.

Helena Blehárová.

Učenec Maytáš Kometa vzlyknul. A znovu. A ještě jednou. Jeho oči byly rozšířené hrůzou.
Čelo měl zpocené, slané cukříky potu se mu krystalizovaly v oční víčka pocitů.
Byl jsem pěknej parchant ,chladnokrevnej zabiják, mířil jsem na něj Imaginární ručnicí a to rozhodně moc příjemný nebylo.
Měl jsem ho plný zuby.
Ale na druhou stranu-zapomněl jsem, proč ho mám zabít.
Všechny myšlenky na PROČ se mi vykouřily z hlavy.
Jediný co jsem věděl, že ho odprásknu-a to co nejdřív, protože jsem nechtěl čekat, až jeho slzy zaplaví pokoj a budou stoupat a dotýkat se mých nohou a stehen a mýho penisu a a zadku a výš a výš jako se to stalo tý holce v tom divným filmu Palba bubnů a tak jsem pronesl větu a on věděl co ho čeká :- Matyáši Kometo ty za chvíli chcíplej falešnej proroku, přišel jsem tě zabít-pozvednul jsem Imaginární ručnici do výše a zacílil . Prst laskal spoušť. Byla to jen otázka času.
Vrhnul se k mým nohám.
Snažil jsem se nevnímat jeho upocenej obličej.
Můj mozek vyslal povel-Zmáčknout kohoutek.-
Informace se řítila sítěmi neuronů, ale ten sviňák provedl něco na co jaktěživ nezapomenu, když si na to vzpomenu teď, ještě mi běhá mráz po zádech….mráz po zádech, přejíždění nože po skle.
Zatímco příkaz směřoval ke konečku prstu, kterej tak něžně a jemně a zamilovaně laskal tělíčko spouště, tak se ty slaný cukříky potu začaly na jeho tváři přibližovat k sobě, slévaly se jako horké olovo řítící se z tavící pece a začal se objevovat nějaký tvar.
Stalo se to během miliontiny vteřiny.
Velkej a těžkej kus slizovitýho potu odpadnul od jeho těla na zem. Tedy-dopadnul vedle něj, abych byl přesnej.
Ozvalo se mlasnknutí.
Vstal.
Přesně v tom okamžiku jsem zmáčknul spoušť.
Výstřel.
Tělo šílenýho učence sebou trhlo, prolítlo vzduchem a na konci svýho akrobatickýho kousku se rozpláclo o stěnu.
-Žuch.-A dopadlo na zem.
Sklonil jsem Imaginární ručnici a věnoval se tý kupě slizu, což bylo fakt pěkně děsivý, protože ten tvar byl konečně konkrétní.
Znal jsem ty obrysy.
Byli to obrysy ženskýho těla.
-Miláčku…-řeklo to.
Když se mne to dotklo, zkameněl jsem hrůzou.
Drželo to něco v ruce. Zavřel jsem oči a cítil jsem, jak se po mý pravý ruce sune ňákej ocelovej předmět.
Otevřel jsem oči .
Byl to zlatej kroužek se vsazenejma diamantama.
-No dobrý- řek jsem si v duchu ,byl jsem jako omámenej, vypil jsem dryják z kotle těch šéfek.
-Williame-znělo v mý hlavě-Williame,to jsem já, musím ti něco říct- a před mejma vnitřníma očima se začaly objevovat nepopsatelný znaky a já je zaznamenával a pamatoval si je.


-Sbohem-řekla Helena Blehárová.


Pak už tady nikdo nebyl, jen chladnoucí tělo Matyáše Komety světélkovalo v kostře kotěte královského pokoje.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s