Vzpomínka, zničehonic se vynořila, jak jsem minulý červen chtěl v noci s polámanýma nohama, krvácejicími ranami s vytrženýma kanylama od kapaček utéct z nemocnice, v noci se z lůžka způsobem záhadným dostal na sesternu a se slovy :-Jdu domů- spadnul k zemi…pak už mne kurtovali, asi jsem nebyl nikdy vzorný pacient… chtěl jsem jít za Tebou.

Mezihra je pravda.

Byla všechna ta krása skutečná?

Každý polštář na němž spočineš bude navěky má ruka, mihotavé podpírání milionů vlnících se kloubů…. moře oddychu.

Moře ostychu.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola devátá.

Helena Blehárová.

Učenec Maytáš Kometa vzlyknul. A znovu. A ještě jednou. Jeho oči byly rozšířené hrůzou.
Čelo měl zpocené, slané cukříky potu se mu krystalizovaly v oční víčka pocitů.
Byl jsem pěknej parchant ,chladnokrevnej zabiják, mířil jsem na něj Imaginární ručnicí a to rozhodně moc příjemný nebylo.
Měl jsem ho plný zuby.
Ale na druhou stranu-zapomněl jsem, proč ho mám zabít.
Všechny myšlenky na PROČ se mi vykouřily z hlavy.
Jediný co jsem věděl, že ho odprásknu-a to co nejdřív, protože jsem nechtěl čekat, až jeho slzy zaplaví pokoj a budou stoupat a dotýkat se mých nohou a stehen a mýho penisu a a zadku a výš a výš jako se to stalo tý holce v tom divným filmu Palba bubnů a tak jsem pronesl větu a on věděl co ho čeká :- Matyáši Kometo ty za chvíli chcíplej falešnej proroku, přišel jsem tě zabít-pozvednul jsem Imaginární ručnici do výše a zacílil . Prst laskal spoušť. Byla to jen otázka času.
Vrhnul se k mým nohám.
Snažil jsem se nevnímat jeho upocenej obličej.
Můj mozek vyslal povel-Zmáčknout kohoutek.-
Informace se řítila sítěmi neuronů, ale ten sviňák provedl něco na co jaktěživ nezapomenu, když si na to vzpomenu teď, ještě mi běhá mráz po zádech….mráz po zádech, přejíždění nože po skle.
Zatímco příkaz směřoval ke konečku prstu, kterej tak něžně a jemně a zamilovaně laskal tělíčko spouště, tak se ty slaný cukříky potu začaly na jeho tváři přibližovat k sobě, slévaly se jako horké olovo řítící se z tavící pece a začal se objevovat nějaký tvar.
Stalo se to během miliontiny vteřiny.
Velkej a těžkej kus slizovitýho potu odpadnul od jeho těla na zem. Tedy-dopadnul vedle něj, abych byl přesnej.
Ozvalo se mlasnknutí.
Vstal.
Přesně v tom okamžiku jsem zmáčknul spoušť.
Výstřel.
Tělo šílenýho učence sebou trhlo, prolítlo vzduchem a na konci svýho akrobatickýho kousku se rozpláclo o stěnu.
-Žuch.-A dopadlo na zem.
Sklonil jsem Imaginární ručnici a věnoval se tý kupě slizu, což bylo fakt pěkně děsivý, protože ten tvar byl konečně konkrétní.
Znal jsem ty obrysy.
Byli to obrysy ženskýho těla.
-Miláčku…-řeklo to.
Když se mne to dotklo, zkameněl jsem hrůzou.
Drželo to něco v ruce. Zavřel jsem oči a cítil jsem, jak se po mý pravý ruce sune ňákej ocelovej předmět.
Otevřel jsem oči .
Byl to zlatej kroužek se vsazenejma diamantama.
-No dobrý- řek jsem si v duchu ,byl jsem jako omámenej, vypil jsem dryják z kotle těch šéfek.
-Williame-znělo v mý hlavě-Williame,to jsem já, musím ti něco říct- a před mejma vnitřníma očima se začaly objevovat nepopsatelný znaky a já je zaznamenával a pamatoval si je.

-Sbohem-řekla Helena Blehárová.

Pak už tady nikdo nebyl, jen chladnoucí tělo Matyáše Komety světélkovalo v kostře kotěte královského pokoje.

Text:

In the shadows.

Čte Paul Speckmann

Napsal, pro Tebe, Lubomír Tomik

She took another wet bloody patch of meat,
she rubbed it on both sides with a mixture of pain, desire and confusion,
sea urchins, porcupine needles,
packs craving the smell of prey,
reach into the heart, whisper:

Rusty wolf,
very beautiful
gateway for the defeated,
swaying censer,
photo trigger of my eyes.

Give up darling, tribute to poetics,
because what keeps us alive than our fantasies crumbling to pieces
outlines of reality:

Nothing,
than beauty
nothing but pain
tummy of the thumb passing through the sharpened edge of the razor.

Now,
coast,
coast of mind in flames,
every thought of you is a viking raider waving an ax,
tasting with a ladle from the cauldron of Macbeth’s witches,
a glass of wine from the walled cellars,
love of verses,
thousands of scents of Arabia.

PS LT: In the shadow it is called because a girl who rubs a mixture of thistle and other herbs pieces of raw meat, while depicting a trap for a pack of wolves, stands on the edge of the forest, in the shadow. Even in the shadow of thoughts, trying to separate reality from fantasy, but everything merges into one.
PS LT II: I try to write here in English as well, because I still believe in the possibility that you can take a brief look YOU … and because of that I will do my best if it happens.

a česky…..

Ve stínu.

/Pro Tebe/

Lubomír Tomik

Vzala ještě mokrý krvavý flák masa,
potřela ho z obou stran směsí bolesti ,touhy a oměje,
jehlice mořské, jehlice z dikobraza,
smečkám bažící po vůni kořisti,
šáhnout do srdce , zašeptat:

Rezavá vlčice,
nádherná velice,
slavobrána pro poražené,
komíhající se kadidelnice,
fotospoušť mých očí.

Vzdej miláčku, hold poetice,
protože co náš drží naživu než naše fantazie rvoucí na kusy
obrysy reality :

Nic,
než krása,
nic než bolest,
bříško palce projíždějící ostřeným okrajem břitvy.

Teď,
pobřeží,
pobřeží mysli v plamenech,
každá myšlenka na Tebe je vikingský nájezdník mávající sekerou,
ochutnávka naběračkou z kotle Macbethových čarodějnic,
pohár vína ze zazděných sklepů,
lásky veršotepců,
tisíce vůní Arábie.

PS LT: Ve stínu se to jmenuje proto, že dívka , která potírá směsí oměje a dalších bylin kusy syrového masa, když líčí past na smečku vlků, stojí na okraji lesa, ve stínu .Ovšem i ve stínu myšlenek, snaží se oddělit realitu od fantazie , přesto, vše jí splývá v jedno.

Nahráno 22.12.20 na kopci Modla, vedle zavřené Kaple Svaté Barbory, v dešti, mlze, ledovém větru, pro Tebe.

Čtu ze své sbírky Mísa vymyšlených ryb.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou .    

                                                                                                                                                                                                                  

Kapitola osmá.                                                                                                                                                                                                                     

Nakonec nic.                                                                                                                                                                                                                       

Profesor pomalu oddálí cigaretu od úst a snaží se aby popel neodpadnul. -Dobře. Soustřeďte se, nechte klidně plynout své myšlenky a popište mi příklad, nějakou Vaši halucinaci, pokud možno co nejpřesněji a nejúplněji.-                                                                        Hubený mužík, s brýlemi jako Harold Lloyd, promluvil vtíravým hlasem -Povolila mi nejzazší důvěrnosti. A já jsem jich využil delikátně a taktně, abych jí nezpůsobil bolest.-                                                   

Vzpomínka oživne, vyvolána   slovy.  Maurské věže zmizely ve vrstvách slin a mlhy.                                      

Drsné betonové stěny, prudké nárazy větru,  vír prachu se zvedá, slabé zamručení lodní sirény. Pohled, který propaluje šaty.                                                                                                                                                                                         Osvětlená luminiscenčními lampami potřásá prsy zahalenými jenom lehkou blůzkou.  Rychlým pohybem si stáhne spodní prádlo.                                                                                                       

-Drahý, mám Vás v hrsti, pochopte mne přece.-                                                                                               

Stravovaná svou divokou kočičí ženskostí , její poprsí se znovu otřásá.                                                                                                     Nazim nadzvedne závoj a spatří tvář arabské ženy. Úžasné. Zmocní se jí. Z úst mu vychází zvuk skoro odporný.                                                                                                                                                               Když se ukojí je ticho. Oba mlčí. Nazim si prohlíží své přirození. Jsou na něm stopy po kopytech.                                                                                                                                                                                                                              

Chlapci vzrušeně a s vyvalenýma očima pozorují ohňostroj zadků vybuchující kolem dokola. Ach, ty arabské harémy!                                                                                                                                    

Konečně pak otevře oči a zjistí…                                                                                                         

-Ne,ne. Já se ptát. Já se ptát a ty říct.-                                                                                                      

Slon na plátně dojde na mýtinu pokrytou kostrami svých soukmenovců. Vyčerpán a blízek smrti se sesune na zem. Diváci užasle vydechnou.                                                                                           

Někdo řekne:- Sloní hřbitov!-                                                                                                                                                                                                                               

                           Ale nakonec nic než jen procházky s Buroughsem a lehké ženy v mým pokoji.

Konec osmé kapitoly.