A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola pátá. Co napsala tato krásná dvorní dáma?

-Přijď, jak Ti to vyjde, nebudu už od Tebe nic chtít,ale až se uvidíme,řekni mi,že mi odpoušťíš a nech, a’t Ti políbím ruku, Tvou milovanou ruku, kterou jsem dnes nechtěla přiblížit ke svým rtům! Sbohem ,mám Tvůj dopis, tady ,na srdci. Neměla jsem od Tebe očekávat nic jiného, neměla jsem se divit…nemám se čeho obávat, mohu Tě jedině zbožňovat,adiós! –
My šli a šli tmou -prokletými invazními ulicemi bez konce, zdi a sady, zdi a sady…tiše jako stín jsme klouzali tmou. Ó, jak vítr vyje, jak teď vítr vyje, neslyšně a studeně, potom následují otázky: Ach,kde jste mé milé známé jevy? A zde, co je to zde? Je tento svět a tato chvíle ,tento pohled, dotyk cit jsou skutečné??? Jednou rukou píši, druhou se držím přepážky, psací stůl leze na mne, já lezu na stěnu….Na shledanou!!!!-

Konec kapitoly páté.