Román pro Tebe .Kapitola sedmá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.   

Lubomír Tomik    

                                                                                                                                                                                                  

Kapitola sedmá.    Pití mlhy.                                                                                                                                                                                                                          

Když odešel, stál jsem hodnou chvíli uprostřed pokoje. Bezmyšlenkovitě jsem upíral pohled na závěs u okna. Stropní lampa najednou zhasla. Věděl jsem , syndrom zažíhaných lamp, někdy si všimněte, jak při chůzi ulicí ve tmě zhasne lampa blízko Vás, pocestní kteří se potácejí nočním městem a lampy se zhášejí a zažínají, jakoby náhodou přitom se mozkové frekvence spojí a z myšlenky se stane skutečnost. Napiš si skutečnost!      A tu se sluch znovu soustředí na zvuky harmoniky, venku za oknem, oknem.                                                                                                                                                                                             V uličce napůl vymazané mlhou je slyšet hlasy. Mluví dva muži. Jeden je v okně a druhý dole na ulici. Ale nic není vidět, jeden z hlasů vypadá na Rozumka.   

 -Pil jsi dnes ráno mlhu?-                                                                                                                     –

-Ano.-                                                                                                                 

 –  Jed? –                                                                                                                                                                    

-Řekl bych ,že ano. Musel jste být zneškodněn, ne hned zabit. To myslím ne. Člověk se musí vmyslet do jejich hlediska. Mrtvola by pro ně nebyla výhodná. Rámus ,podezření,tisk,pitva,řeči. Co by z toho bylo? Naproti tomu-pořádná psychóza, to je něco jiného! Jako výsledek mnohem elegantnější. Takových preparátů je dnes plno. Depresívní stavy,halucinace,útlum. Myslím,že po vypití sklenice vína by jste necítil nic. Až teprve zítra, či mnohem později. Kdo se dneska může zbláznit? Každý. A já první pane Marek. Já první.-                                                                                                                                                                                 Moře kolem dokola stále více tmavne. Pobřeží se rýsuje ve velké dálce jako pruh světelných bodů.                                                                                                                                                                                                                     

Pan Marek a tajemný muž,sklonění přes okraj lodičky,pozorují černou hlubinu s množstvím rybek světélkujících jako světlušky v klidu vedle sebe.Lehce se pohupují.                                                                                                                                                                                                                                

Zvony smutně vyzvánějí. Před kostelem se v mlze rýsují obrysy pohřebního vozu.                                                                                                                                                                                                                        

V přístavu na vodě se jako velká bludička, v temnotě a mlze houpe sud, nacpaný hořící slámou a hadry. Z loděk zakotvených u obou mol sledují sud námořníci a jejich rodiny.                                                                                                                                                                                                                           

Stranou stojí povoz Kočího Směrů. Je tu i jeden automobil.                                                                                                                                                                                                                            

Z pohybu siluet je vidět,že se hudebníci řadí k pochodu.                                                                                                                                                                                                                                 

Tma je něco docela jiného.                                                                                                                                                                                                                           

Úroveň lidské inteligence byla překročena.                                                                                                                                                                                                                           

Mezitím jsem se hnal prozatím plesnivým podivným dnem kupředu ,míjel jsem časové západky, míjel jsem explodující slunce, padal jsem a vstával, rodil se a umíral, tančilo kolem mne všechno? To si pište že tančilo!                                                                                                                                                                                                                                  Vzduchem svištěla vůně čerstvě posečené trávy a kluci na poli pouštěli draka, oči jim svítili, pozorovali mne a já je míjel, zdáli se mi tak nějak osudoví a důležití, věční a nekoneční uzavření v této scéně-pak se jeden z nich rozběhnul a druhý vymrštil draka do výše, ruka se mu v sádrovém obvazu komíhala sem a tam a drak vzlétnul, provázek se napnul a drak stoupal výš a výš a ocas mu vlál ve větru-andélé,andélé-usmíval jsem se a můj úsměv se zvětšoval tak jak drak prořezával oblohu, místo kostí špejle a místo kůže balicí papír ,jen jsem čekal kdy se ozve to burácení…..Nic.

Konec kapitoly sedmé.                                                                                                                                                                                  

V předvečer Štědrého dne.

Nahráno pro Tebe dnes, 23.12.20 ve Starém Městě, jeden z prvních vánočních dárků.
Snad se Vám budou líbit i ty , které máš u sebe, ten největší čeká na první svátek vánoční.

Čtu ze své sbírky Veronica a jiné básně , /2018/, zvukový doprovod el.kytara.

Těkavé .

Těkavé.

Lubomír Tomik

Ráno jsem našel v kapse malé rudé skleněné srdce od Tebe,
těkavé 
a 
jemné :
 zkapalnělovteklomidozápěstížil
obejmulo vlásečnicevydalosenacestuktevnímřečištěmvešlajsidomne

jako milionkrát.


22.12.20 čtu ze své poslední sbírky Noční stěhováci, na kopci Modla v buchlovských horách,
mlha, déšť, mrazivý vítr, pro Tebe.
Letní pohled na Chřiby (Holý kopec,Buchlov a Barborka) | Mapio.net
Letní pohled na Chřiby. Nalevo zbytky keltského osídlení, Holý kopec. Uprostřed hrad Buchlov. Napravo kopec Modla, Kaple Svaté Barbory.

Román pro Tebe, kapitola šestá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou. Kapitola šestá.  
                                                                                                                                                                                                                     
  Lubomír Tomik 
                                                                                                                                                                                                              
  Kapitola šestá.  
                                                                                                                                                                                                                   
  Hodina bdění a melancholie v noci 13.července 1839.Věnována mému druhu v deziluzi. Pouze jemu. 
   
 Tou kapkou žluči jsem Tě nijak neobviňoval Není to žluč klamu,ani falši,nikoli, já nepíši lidem kteří klamou. Byla to žluč jiného druhu. Na dně každého sladkého poháru je kapka žluči. Žluč…velice hořká žluč je lhostejnost. 
 Malomocný se nehýbal ,posadil se na bobek u příkopu a sklonil hlavu,          bylo slyšet slabé dřevěné bubnování a jednotvárné slovo nečistý.                                                                                                                                                             Postavil jsem se k němu zezadu a zvedl oběma rukama nůž.                                                                                                                                                                                                                          
  Zůstal tak několik blýskavých vteřin, jako by se svět zastavil, pak s dychtivým -Ach-jsem zarazil nůž mezi lopatky.                                                                                                                                                                                                                           
  Sir William Dobrosrdečný klopýtl a stanul s rukojetí v zádech. Krev stékala jako červený prst, stékala a svinila jeho drahé roucho.                                                                                                                                                                                                                      
  -Splatil jsem Ti, sire Williame, spal mosty a zmiz v zátočinách ticha, ukonči sezení, zavři nad ránem dveře do pochybných barů, prach a dým, prach a dým…-                                                                                                                                                                                                                    
  Slunce stoupalo výš a výš.    
                                                                                                                                                                                                                         
  Tržiště ,jiný svět akkarských stánků ,začíná docela nenápadně ,počet malých krámků a prodavačů,                 rozesazených  podél obou uliček smutku se zvolna množí, míjíte hromady nejrůznějšího ovoce,oříšků,podzemnice olejné,hřebínky a bižutérie-lidé nejen nakupují a prodávají ale i smlouvají-   
                                         
 Upejpavý miláček škemrá u zarostlého obchodníka :                                                                                                                                                                                                                         
  -Kolik stojí tenhle bič?-                                                                                                                                                                                                                     
  Obchodník:-Ať mě bohové zatratí, nemůžu to dát laciněji než za pět šilinků…-                                                                                                                                                                                                                               
  Upejpavý miláček: Pět šilinků? To by koupil leda blázen!-                                                                                                                                                                                                                               
  Kolikrát odešel a vrátil se už se ani nepamatuji. Nakonec:                                                                                                                                                                                                                               
  -Dám ho za dva šilinky, jinak jsem docela zničený ,okradl bych svou rodinu, v životě už bych Ti nemohl nic prodat…-                                                                                                                                                                                                                   
  Upejpavý miláček-Dám ti šest pencí!-                                                                                                                                                                                                                       
  -No dobře, že jsi to Ty, tak tady ho máš! To je můj konec, v životě už nebudu moct nakoupit kůže,půjdu domu po kolenou jako žebrák…-                                                                                                                                                                                                                          
  Upejpavý Miláček hází peníze k nohou obchodníkovým a rozkošnicky šahá po biči. Bere jej do svých zpocených rukou a mizí v davu,tělo rozklepané vzrušením..míří do temných slují svého domu,zákoutí a další těla…    
                                                                                                                                                                                                                       
  A když spokojený kupec zmizel,Obchodník se zaradoval a promnul si ruce-gesto Všech obchodníků světa, úlisných.  
                                                                                                                                                                                                                             
  Otevřel jsem oči a usměvavá tvář mého černého přítele, která se po chvíli objevila ve dveřích koupelny dala za pravdu myšlence,že lidé, chtějí-li, si dokáží vždycky přijít na jméno-To já tady být, a usmívat se na Tebe,já být dobrá přítel,já mít ráda Tebe,jít sem, být nádherná,cítíš jak bezcená je tento svět a jeho mrzká radovánka,adiós můj drahá, oh! quil enniue,mon ami,de passart tant des temps sans t endre parler../ Ach jak se mi stýská můj příteli,         když Tě dlouho nevidím/ 
                                                                                                                                                                                                                         
  Je to jak v jedné africké pohádce-Hledáš přítomnost a najdeš ji mezi stíny minulosti, hledáš budoucnost a ona je na výsluní přítomného dne.                                                                                                                                                                                                                             
  Sevřeš ruku a přítomnost Ti proklouzne skrz prsty do minulosti a můžeš se za ní jen melancholicky ohlédnout-v uličkách smutku.      
                                                                                                                                                                                                                 
  Začalo to všechno vlastně dávno.                                                                                                                                                                                                                               
 Minerviny sovy létají až za soumraku.            


  
 Konec kapitoly š.š. šest .  

Román pro Tebe . Kapitola pátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola pátá. Co napsala tato krásná dvorní dáma?

-Přijď, jak Ti to vyjde, nebudu už od Tebe nic chtít,ale až se uvidíme,řekni mi,že mi odpoušťíš a nech, a’t Ti políbím ruku, Tvou milovanou ruku, kterou jsem dnes nechtěla přiblížit ke svým rtům! Sbohem ,mám Tvůj dopis, tady ,na srdci. Neměla jsem od Tebe očekávat nic jiného, neměla jsem se divit…nemám se čeho obávat, mohu Tě jedině zbožňovat,adiós! –
My šli a šli tmou -prokletými invazními ulicemi bez konce, zdi a sady, zdi a sady…tiše jako stín jsme klouzali tmou. Ó, jak vítr vyje, jak teď vítr vyje, neslyšně a studeně, potom následují otázky: Ach,kde jste mé milé známé jevy? A zde, co je to zde? Je tento svět a tato chvíle ,tento pohled, dotyk cit jsou skutečné??? Jednou rukou píši, druhou se držím přepážky, psací stůl leze na mne, já lezu na stěnu….Na shledanou!!!!-

Konec kapitoly páté.