Den: 20.12.2020

Román pro Tebe, kapitola první.

dne Publikoval Midian Poet

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola první. Čas není jen otázka dní a minut.

Na Big Benu, známé londýnské věži s hodinami,právě odbíjely dvě. Bylo to jako burácení hromu.
Hleděl na podivné město.
Slyšel povely: -Zákaz vycházení pro obyvatele.Na strategických místech postavte hlídky…-
Tím bylo vše vyřízeno.
Nešel skrytou pašeráckou pěšinou.

O hodinu později odešel do trafiky naproti Parlamentu koupit krabici doutníků značky Havana a vyšel ven v kostkované sukničce jako skotský dudák do kina Metropol a nyní sleduje film Palba bubnů.
Čas není pouze otázka dní a minut.
Bylo nutno přeplout oceány světa. Nové krajiny vypudily z mysli minulost dosud zcela nedávnou. A navíc den po příjezdu dostal horečku.
Byl velmi starý a divný,maličký, s dlouhým bílým plnovousem jako obrovská chobotnice, zápis něčeho důležitého, vyrvaný z hlubin věků, anebo byl jen blouznění. Po mnoha létech vyšel ven a pohlédl na hvězdnou oblohu. Byla nekonečná,volala ho, ale neodstrašovala.
Už teď věděl, že se do vesmíru vrátí.


Tam, za lesem naftových věží, byla kamenitá stráň, rozpálená vedrem. Vedla po ní stezka, pokrytá bílým prachem. Oslňující světlo, ponořené do nekonečné touhy. Vysoko na hřebeni je vidět stromy. Nad nimi se vznesou rackové. Vzlétnou mrtvými kolejemi. Šílené oči se zakalily od polárních ledů. Dívky se ho trochu bojí. Světelný paprsek vychází z pěkného zadečku.


Hlasy dam,Unisono:-Můůůůůůj tááááta děláááál cíííííhlýýýý,

Jáááá děláááám s cííííhlááááma,
tííííísíííííc ,dééééésééééét tííííísíííííc cíííííhel,
milíííííííonýýýýýýý cííííhel!-

Sbormistr:-Sakra, těch cihel. A dům nikde!!!!- a do zpěvu dam předstírá epileptický záchvat.

Později na velké zelené louce se dámy-jsou to mladé Italky- rytmicky vytáčejí podle povelů profesora tělocviku, tyčícího se na dřevěném stupínku na okraji louky:
-Ráz dva,ráz dva, ráz dva tři…-
-Copak čas -řekl.-

Západní a východní hranice, všechno, rudé jazyky plamenů s ohořelými řasami,vzrušenými hrdelními výkřiky.- Všichni pili bílou kávu a Město se rozpínalo.


Vstoupil a držel v ruce zbraň s uspávacími střelami. Umění zabíjet…uvažoval o těchto slovech.To já jsem ještě nemusel zabít člověka. Vrátil se k posteli a stisknul knoflík pro vnitřní spojení. Výborně, fungovalo, obrazovka ožila a objevili se na ní pruhy. Za chvíli zčernaly. Byl nejvyšší čas.


Ještě týž den psali všechny anglické večerníky palcovými titulky:
-ŽALUJI!!!! Dopis prezidentu republiky: …Válečný soud se právě odvážil-na rozkaz-osvobodit jistého muže…Je zřejmé, že je to agent z jiné planety, potíž je v tom, že neví, proč sem byl vyslán, zapomněl to svoje drahocenné poselství… DANGER A MORT . Vzdálené bubny lépe zní. Stará dobrá Anglie miluje své dřívější vládce. Signál psychobuňky je negativní….tentokrát se přenos neuskutečnil. –


Tím mužem byl William Seward Burroughs a teď jsme mířili úzkými uličkami v rozevlátých hábitech a míjeli nás okouzlující brunety v upjatých sukních, školačky s chlapeckými účesy, špulící rty nad knihami a nervózně se učící látku nazpaměť-čekají ,že v parku po škole potkají mladého Marcela Prousta-kouzelné mladé dívky, které si vykračují jistými kroky na nízkých podpatcích do centra .

A po londýnské dlažbě poničené větry a dešti se v trávě vyrážející mezi deskami rozeběhla dlouhá řada šedivých zvířátek,celá rodinka,létající krysy se namáhavě odlepovaly od rozpadlých zdí nastával soumrak a cesty pokrývající Anglii od jihu k východnímu pobřeží a zase zpět zahrnují Londýn, Mexiko,Maroko,Paříž, všechny oceány a objeví se na nich různí zajímaví lidé a věci a města a když William řekne:-Neměl by ses tahat s těma Mexičanama,je to smečka podvodníků- já povídám :-Pojďme odtud pryč,je to moc literární,pojďme se opít-ale on mne zarazí:- To je křiku! Tady jsi v nebi a ne v nějakém zapadákově kde lišky dávají dobrou noc. Jdi si, nikdo tě nedrží.-


Ale máš cestu zpátky?

Konec první kapitoly.

Román pro Tebe.

dne Publikoval Midian Poet1 komentář

Věnuji Ti první předehru svého střihového románu a všechny následující kapitoly též, až do konce, s díky za život.

Román pro Tebe.

A ZA RUKU JSEM DRŽEL ASTRONAUTKU PETERSOVOU

Lubomír Tomik

PŘEDEHRA: Na 28 stupni Severní šířky a 43 stupni západní délky hrozí katastrofa.

Ráno snídali studené mléko místo čaje. Kapitán zakázal rozdělat oheň.
Čluny se přiblížily na dosah. Z každého vyskočili na břeh tři muži. Byli jen lehce ozbrojeni, bez mušket. Oblečeni byli všichni stejně, v kožených kalhotách, zastrčených do vysokých bot a v hladkých kožených kazajkách.
-Jako rybáři ze severu-pomyslel si Kapitán.


Čas plyne v dlouhém mlčení, než konečně seňor Alvarez zdrženlivě prohlásí:-To by mohlo zhatit moje plány!-
Kapitán seděl na písku, se sluchátky na uších poslouchal rádio, krystalku.
Co chvíli zašermoval rukou, jako kdyby dirigoval koncert. Oči měl zamhouřené ,slámový knír byl v nebezpečí, že chytne od cigarety, která mu visela zapomenutá mezi rty.


-Hoši-promluvil směrem k nám-Neměli by jste pracovat ,neboť práce zabíjí. V jednom lomu trhali kámen. Navrtali kámen, vložili tam dynamitovou patronu a než zapálili její doutnák ,trubač zatroubil, což znamená, že všechno musí utéci. Vtom si rozmyslel jeden inženýr, že tam zapomněl lulku a vrátil se pro ni. Přirozeně ,že zmizel ze světa. Tak vidíte, práce zabíjí, neměli by jste pracovat a tím končím. Příště Vám povyprávím o uherském salámu. O tom ,že se nikdy nezkazí, ani v největším vedru, ani na moři. Řeknu Vám také, že kdybych měl tunu uherskýho, že bych se nebál jít pěšky až kolem světa, a nic by se mi nestalo-.
-A co v muškátovém salónku ?-řekla Eileen.
Muškátový salónek, to byl Kapitánův vynález, vlastně jenom ten jeho název. Na jednom konci ranní jídelny vybudovala Eileen třístěnný skleník a tam nacpala muškáty, takže každé ráno při snídali chutnali a čichali muškáty, a když se Kapitán posadil ve skleníku do proutěného křesla, aby si za chladného ranního slunce přečetl Timesy ,tonul v muškátech.

Hujer seděl v kuchyni,ruce složené v klíně a netečně se díval zaprášeným oknem na ulici. Klamné chladné ranní slunce probudilo předčasně modrou mouchu zalezlou v nějaké škvíře. Narážela na sklo a podrážděně bzučela.
-Měl bych otevřít a pustit ji ven-pomyslel si- ale ať si tam chcípne zimou, mrcha.-
Bradatí Arabové s bělostnými turbany, křik,vyvolávání-všechno zaniká v syčení a pachu karbidových lamp.
Tlačítka psacího stroje se mi lepí ke konečkům dlouhých kostnatých prstů, které se mi potí rozčilením,když píšu tyto věty! Pojednou se zdálo, že mi oči zkameněly v solný sloup, ale tu nový hlas, tam uvnitř mé vlastní hlavy mi napověděl.
-Je to za Tebou. Dostal ses nad věc.Tak je to.Lidi dokážou překonat všechno.-
-Mhmmm.-Pomyslel jsem si.-Kdybych byl dívka, byl bych naivní.-

Magnetofonové kotouče se začaly zvolna otáčet.Na stovkách rentgenogramů, odvíjejících se z několika cívek vznikají záhadné vzorce z geometricky uspořádaných vzorů.
Pohlédl na rádio a vzpomněl si, jak otec,ucho nastražené na přijímači ,dychtil po těžkostech Anglie,potěšený vzdálenými katastrofami.
Kapitán potěžkal v ruce revolver.
Zavládlo těžké, ničím nerušené ticho.
Hujer se znovu úporně vracel k myšlenkám mouchu.
Kapitán pak druhou rukou utřel desku stolu hadrem a přinesl z lodě mapu.
-Podívejte.-rozložil ji. Byla veliká, větší než stůl. Vešel se na ni celý, v těch dobách známý svět.
Dívali se na barevné světadíly a světle modré moře. V místech kde se mapa překládala,ji někdo podlepil šedivým plátnem.Prosvítalo škvírami v papíru do světadílů i moří. Svět byl tím plátnem rozdělen na šedě lemované obdélníky a někde, někdo ho i kousek chybělo.
-Tady jsme my.-řekl Kapitán.-Mohli bychom jim vyplout na pomoc-navrhnul a sklonil se nad mapu.

Konec předehry.