Chosen few

The Chosen Few

For the first time in my life
I’ve seen the fire within your eyes
My mind it screams for shelter now
I know i’ve got to resist some how
My religion my certain death
My salvation my sacriledge
My inner sanctum my prophecy
You’ve become everything and more to me
So our souls will be one
A new era has begun
Fantasies will come true
Not only for the Chosen Few
For freedom is a two edged sword

And life is only a gift for gods
Straight from the heart of the serpent’s kiss
To see something as it really is
My prescious kingdom my empire
My tragedy and my desire
My life’s blood my shining light
Feels like i am finally alive

Jediný zákon.

Jediný zákon.

Lubomír Tomik

A písmena, bezradně pobíhající rozpití golemové
 v narychlo servírovaných potěšeních,
 v zákopech myšlenek, blátivé neurochemické reakce,
 oddíl holandských dřevěných dívek
 zanechal na předprsni okopů rozházené salvy třísek,
 vplouvajících pod nehty,
 nebát se mít pro Tebe všechno,
 zkusit létat,
 být znovu a znovu shazován z létajících koberců nad Bagdádem,
 bezradně pobíhající rozpití golemové nastavují ruce v úzkých mešitových uličkách,
 dlouhatánské dlaně bez něhy,
  cit k Tobě je jediný zákon,
 ve vymknuté anarchii mýtů Šambaly.

Román pro Tebe, kapitola 21.první.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou kapitola dvacátá první.

Lubomír Tomik

Kapitola dvacátá první.

Zemře a jakýsi šíp se mihne nedaleko vsi.

Biolog ironicky sevřel rty.
-Stvořil jsem Tebe!-
-Mě?-
-Ano! Tebe a celý pravděpodobný život!-
-Vy jste se rozhodnul?-

Kapitán mi dal čtyřicet minut na prolomení časové bariéry. Pak mě pošlou do psychiatrické léčebny anebo prohlásí, že moje psychická anomálie je způsobena vlivem Hvězdné prahmoty.
Ale není vše skutečně trochu nenormální?

Se zoufalstvím sleduji, jak slepec hraje dál,jak se dál vyrábějí upomínkové fotografie. A znovu jsem se dal do písmen.

Seržant ,kteý nám prohlížel vlasy, pak vždycky ucedil:- Mrazivý Kosmos před námi klouže jako mořská smršť…-
Tělo té mladé dívky je jako prudký vítr vzniklý nad přehřátou zemí. Může mít tvar trychtýřovitý, válcovitý nebo spirálový.Od toho roku 1900 do dneška bylo Jaderské moře zasaženo dvaatřiceti mořskými bouřemi. Prakticky jednou ročně. V roce dvadadvacet a třiadvacet se bouře nevyskytly.
Pak jako kulometná dávka zazní dupot utíkajících nohou a praskání zlámaných žeber.
Možná větví.
Jsou to zmalované dívky, kouří cigarety ze špičky a mají přehozenou nohu přes nohu.
Jedna z nich povídá:- Proč by jsi měl myslet na Tanger, když Londýn je tak kouzelný, chladný, tak hezký, se spoustou nádherných kontinentálních restaurací. A co my ? Miluješ?-

V koutě sálu jedné takové restaurace sedělo asi dvanáct novinářů. Pili, mávali rukama a vášnivě diskutovali. Pak někdo promluvil, jen tak, tlumeným hlasem, napůl úst. Jakoby mimochodem.

Piloti byli unaveni, v noci nespali a nyní už dlouho usilovně pracovali, chápali, že Olson je na tom hůře než ostatní, proto ho uklidňovali a říkali mu, že už to dlouho trvat nebude.
Bylo mi krásně.

Konec kapitoly 21.

V paláci.

V paláci.

Lubomír Tomik

Přišla domů,
vrátila se,
spokojeně , neomezeně,

v paláci,
mraky už odtáhly,
dívat se na Tvou fotografii je jako každé ráno se budit
s očima zavázanýma, 
před popravčí četou, 

každé ráno,
mne znovu odsoudíš k životu,
 bez Tebe,
bez Tebe,
přišla domů a zase odešla.

Román pro Tebe, kapitola dvacátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola dvacátá.

Ne, ne. Já se ptát, Ty říct.

A stejně byl Londýn někdy nevýslovně nudný, bez vibrací a tak jsem se procházel míli podél pláže a čas běžel, kapitán propočítával kurs, zatímco jsem pozoroval churavé tančící chobotnice a časoprostorem se pohybovali ostnavci nebo jejich stíny a jak jsem tak bloumal, ocitnul jsem se na tržišti a koho nespatřím?
Zase ti dva hrnčíři, staří a šediví a Mustafa Hamid si libuje-Život je tajemný a zvláštní a takový nějak povedený- a pozvedne k ústům láhev s pálenkou bůhví kde ji vzal, a natáhne jeden, dva ,tři loky a v hrdle mu vybuchne oheň a pak ,když láhev odloží, labužnicky polkne.
Nazim Kemal svraští tvář až vypadá jako Měsíc posekaný třtinovými mačetami a promluví-Tam, ve světle fosforeskující roztoků…-ale William tady není , a já odcházím a tržiště mizí za mými zády, slyším Mustafův opilý zpěv, řítí se ke střechám Londýna.
A stejně byl Kapitán někdy nevýslovně nudný a krásný. Myslím na jeho lýtka a na jeho děravou ponožku, ne tu zelenou na jeho pravé noze, myslím na tu bílou z jeho snů.
Ne ne ,já se ptát a Ty říct. Já říct a Ty se ptát.

Metal jsem blesky.
Slovo, které zahalí tisíce oken Overlooku a černé kostry ve strmých horách a sny ,kdyby na to přišlo tak ty vždy zmizí. Zvedají se z prachu prosluněných pokojů našich životů, odcházejí každý na svůj konec duhy, která se klene.
Metám blesky. Já říct.
Já říct. Kde je loď Dona Hamiltona Balosy?
Já pak už ne já.

Jak k tomu vlastně došlo, že se začalo znovu mluvit o Kapitánovi?
Vjezd do podzemí se skrýval za skeletem nějaké těžkopádné betonové stavby připomínající dinosauří kostru. Přitom nikdo z nich nevěděl, kam až to povede.
Jediná trhlina ve světě již pokrytá závojem dálky otřásá zemí a beton se drolí.
Za několik minut hlas opravdového papouška.
-Prosím o zpřesnění! Existuje tedy aparatura na přejímání myšlenek, nebo ne?-
-Jak to mám vědět?-odpoví prodavač.-Přece spolu nemluvíme, nebo ano? Ty sám přece umíš vysílat obraz i zvuk!-
-Ano,pane…-
Vysíláš?-
-Ne!-
-Proč ne?-
-Nemám takový příkaz!-

Každá smršť je předznamenána duněním, je to jako když Sára usedá do džípu a míří do hor, špinavý mexický pumpař hledí do dáli, nebe se zatahuje….
Blouznil již v horečce.
Jen dívky snesou tu oslepující směs záře vědění a slunce.

Ozývá se hlas, přerývaný a skřípavý, že zní jako velký kus jarního nebe.
-A zavede nás daleko, nedáme-li si pozor. Je to problém, který nás uvádí do pochybností o samé struktuře naší společnosti. Jsme barbaři? Chůva mě jednou líbala jazykem. To bylo slávy!-
-Ale proboha ,můj milej, je to zrovna tak výplod fantazie ,jako naše myšlenky.-
…Pochopil jsem ho.
On a kamarád zírají mlsně bohyni na zadek.
Pak se omluvně usmějí v nehybném vzduchu a bez spojitostí k nim doléhá slunce.
Prodavač vystřelí třikrát z revolveru k rudému nebi plnému kouře a odmítne s papouškem debatovat.
Svět je ranní chlad,nevíme dne ani hodiny.

Zastavil se a čekal na nářek a dobytek. Když pak spatřil oba bratry, roztřásl se. Byli pohromadě a chtěli ji. Chtěli. Když někdo něco, někoho, před sebou vidí, každý den, minutu, vteřinu , a přitom to nemůže mít-jak to může skončit? Nedobře.
Skulinami sténání se ozývaly nasládlé paprsky které vycházely z chatrče. Podmračené a neveselé jarní světlo stříbřilo okraje lískového plotu.
Rozvrzaná vrátka ustoupila a ven vyšli tři muži, pokrytí kostrami slonů. Dali se na cestu.

Dívka probděla celou noc v křoví v temných mukách. Hledali ji,o tom nebylo pochyb. Dychtivě se napila ledových hlasů, které k ní přinesl vítr a kráčela podél silnice. Její tvář měla kouzlo Měsíce, zádumčivé krátery očí naplněné láskou k Allenovi, nemohla myslet na nic jiného než na něj, Allen, och Bože, Allen, nemohla ho vypudit ze své mysli, jak se to stává zamilovaným, kamkoli pohlédla všechno jí ho připomínalo. Nádherný bílý krk ,a pak ,všechno to ostatní, kdo by nechtěl být ženou? -pomyslela si. Srdce jí bilo tak prudce ,tak prudce, tak prudce, přiložila si na něj ruku a cítila ho, tlukot srdce,, přilož si ruku a najednou ucítíš ,že jsi naživu-řekla sama sobě -ale přitom věděla jak to skončí.

Jeho horké, horké rty.

Věděla ,že Allena už nikdy neuvidí. Stále tady bylo to zoufalství. Allen včera v lesích. Vrátí se ze tmy, doroste v muže a bude s ní, bude s ní tak dlouho, až se jí bude točit hlava. Jako se teď točí mě.
Kolem se plížil šedý úsvit plný drsných hlasů. Hledali ji. Viděla ,jak postava jménem Svoboda mizí mezi stromy.
A ptáci se dali do řevu.
Když ji dostihli, povalili ji na zem a vzápětí se na ni všichni tři vrhli. Omdlela.
Zrádný měsíc vrhal jejich stíny do celého lesa. Výkřiky dívčího hrdla. Zvuk jejího zraněného srdce zněl jako by Smrt skřípala zuby.
Nevěděla jak dlouho to trvalo. Když otevřela oči,byla někde jinde a všichni tři byli mrtví. Jejich těla ležela roztrhaná kolem.

Sedmihradsko 1895.

Stál jsem nad ní a usmíval jsem se. Nic jiného se nedalo dělat. Listí šustilo,les hučel tichem, potáplice dole u řeky vyluzovali tak odporné zvuky, že jsem si chvíli myslel, že jsem si spletl souřadnice časoprostoru. Vzal jsem ji s sebou . Tady, tady se jí bude líbit. Nad rozeklaným skaliskem vyšel měsíc, osvítil kontury zříceniny a ona se na mne podívala.
Lusknul jsem jí prsty před očima a zmizel jsem v jiném příběhu.

Když jsem pak na palubě Příboje přemýšlel o tom, co by mne mohlo zastavit, uvědomil jsem si ,že jedna věc by tu byla.

Oheň.

Představa ,že bych zůstal uvězněn v nějakém příběhu ,v nějaké knize stravované ohněm, mě vyděsila natolik,že jsem všeho nechal, nastavil dávkovač na dvě tablety ,nasypal jsem do vany sůl z Mrtvého moře, otevřel kohoutek a zmizel v oblacích páry.

Můžu tohle přežít?

Konec dvacáté kapitoly.

Román pro Tebe , kapitola devatenáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola devatenáctá.

Moje situace?

Ráno jsem se probudil poměrně pozdě. Poznal jsem to podle toho,že mezi škvírami zatažených závěsů probleskovalo ostré denní světlo.
V hlavě jsem měl místo mozku chomáč vaty.
Rozpadala se na mikroskopické kapičky, ty se v hrudkách slepovaly do čehosi jako houba, začalo to růst a mohutnět.
Všechno okolo bylo bílé, jenom plášť doktora Kleina byl posetý stříkanci krve. A potom ten stůl. Krvavá a nečitelná masa vydávala pach smrti.
Konečně skončil. Na tváři i na vysoké lebce se mu perlil pot. Odložil nástroj a spokojeně přehlédnul své dílo.
-Ale proč mi ten falešný číšník…proč mi ten falešný číšník, proč mi vyrazil sklenku z ruky?-
Velká ruka starého muže ,kterého právě operoval, se mu položí na hlavu.
V té ruce je cosi útěšného.
-Souhlasíte s tímto postupem?-naléhal doktor Klein.
-Kdo prozkoumá výrobek, ten se může dozvědět něco o dalších věcech. Chtěli spálit všechny mosty, přestat být zvídavý. Ale jde to ?Chci všechno vědět, chci všechno znát, chci všechno vyzkoušet. Už budou tři. Musíte se šetřit,doktore. Máte- s prominutím-pocity jako lidé z minulého století. Přeji Vám dobrou noc a krásné sny.-řekl starý muž a zemřel.
Doktor beze slova ustoupil. Když jsem vešel dovnitř, zamkl dveře a zamknul je důkladně, na spoustu zámků. Chodba tonula ve tmě. Šel první a já za ním, rukou jsem šátral po stěně. Bylo to takové nějaké spiklenecké a zvláštní. V horkém vzduchu tkvěl pach chemikálií. Další dveře .
Vyšli jsme ven.
Viděl jsem obličej jednoho muže, rozpačitého a plachého venkovana, snažil se nám sdělit svůj úsudek.
-Radím vám, aby jste neposlouchaly ničí rady, neberte v úvahu ani ty moje, neskrývám,že reprezentuji určité zájmy, neposlal mě za vámi ani Bůh, ani prozřetelnost.-
Nestaral se, jestli mu věřím nebo ne a vážně dál vychutnával svého hlemýždě.
Objeví se dva mladíci, zvedají ho a vynášejí ho z kostela na vzduch.
Doktor Klein se pootočí, mezi zuby procedí.-Odneste ho do bordelu.!-
A vtom mě napadlo,že nám ten nešťastník možná chtěl říct něco důležitého.
Možná něco o Příboji….

Na prostrantsví před kostelem pozoruje Don Balosa upřeně a s náboženskou zkormouceností malý ohýnek.Nohou přisune k hromádce rozpálený uhlík který při hoření vypadl stranou.
O kousek dál debatuje několik mužů. Jsou středního věku a vypadají jako bankovní úředníci. Saka a obroučky.
-A kdyby mě někdo zabil ?-
-To by taky nebylo dobré. Dokonce i kdyby jste spáchal opravdovou sebevraždu,rozlétlo by se to po celém světě jako zpráva,že jste byl zavražděn.-
-Nechápu to…-
-Víte jaká je moc médií? Víte jaká je moc pomluv ? Víte ,jaká je moc Slova?-
-Knihovna.Máte knihu o Marilyn Monroe a dvě její alba. Vaše slabůstka,že?-
Měl chuť na cigaretu, netroufal si zeptat se jich,zda může v jejich přítomnosti šáhnout do popelníku. A tak řekl- Dejte mi něco k pití. Dnes už jsem se nakouřil až až.-
Najednou vyskočil a vrhl se do chodbičky.Zaťatýma rukama hrozil nad hlavou a řval až ho pálilo v krku:- A co mi radíte Vy? Jako můj Anděl strážný!!!!-

Na rybářské lodi kdosi s úžasem komentuje :- Šampaňské!-
A polkne,skoro jako by měl dojem,že se napil.

Kolik času uběhlo? Pan Marek hledí do tmy. Žena vedle něj spí. Už je ticho. V domě je ticho. Don Balosa už sedí na svém obvyklém místě ,u stolu.
Mlčí,nehýbá se,jen prsty hněte z chlebové střídky malé kuličky.
Svědomitě je zakulacuje, tak, že je pak ještě dlaněmi válí po zemi.
Najednou duté údery.
Vyděšeně se zastaví.
Z horního okna domu je vidět dědu, jak v rohu zahrady mluví s mužem, odhadem bych to mohl být já. Jsem to já.
Děda se tváří podezíravě.
-Ale já nechápu co se děje?-
Beru ho pod paží.
-Hlídají Vás. Vaše situace je neutěšená. Jakmile se vrátí Příboj, budete mít jen malou chvíli na to ,aby jste se zachránil. Víte vlastně kdo jste? –
Třesu s ním.
-Jste ten kdo má klíč ke všemu. Víte víc než já! jste tak zatraceně důležitý….Musíte se zachránit.-
-Takže oni mě opravdu hlídají?-zašklebí se děda.

Na prostranství před kostelem sedmi až osmileté děti tancují děti kolo mlýnské kolem ohníčku.

Doktor Klein se vrátil zpět. Přišel ke stolu a pohlédl na tělo starého muže.Vzal elektrickou pilku a velmi svědomitě a obratně začal dělit větší části na menší. U ruky začal nejdříve v zápěstí.Dlaň s tlustými prsty ,které se podobaly klacíkům,vypadala jako odložená,nepotřebná rukavice. Jenom rýhy po prstenech naznačovaly, že byla kdysi živá a patřila člověku.

Konec kapitoly devatenáct.

Vřískající kočičí cirkus.

Báseň ,,Vřískající kočičí cirkus “ jsem četl právě s Tebou a tímhle výhledem , viz foto, v Mikulčicích 29.12.20, ze sbírky Mísa vymyšlených ryb (2017)….. dveře se označovaly vápnem, když přišel mor…a tady , teď ? Sprejem, fixem, kódem, cejchem na varlata ?

Román pro Tebe, kapitola osmnáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola osmnáctá

Pilný vítr.

Pilný vítr začal mluvit kosmickým jazykem,měl měkký,docela příjemný přízvuk.Mluvil však příliš knižně.
Zřejmě prošel hypnotickými kursy.
-Rád,tak rád. Nebe hladké jako samet ,dejme vale všem irským mlhám a pějme!-
Najednou to zaduní celým domem. Nejčilejší sousedky už vyčnívají ze svých bytů, ale vidí jenom, jak prásknou dveře výtahu .
Výtah zahučí a rozjede se.
Drobně a otravně se rozpršelo. Kapky vířily prach na výjezdním můstku od výstupního otvoru výtahu a nedaleký les i kopce se zahalily do mžení deště.
Oblohou se jako zářící hvězda prodral Příboj.
-Nic podobného se dosud nestalo. Nikdy.-
Nazítří tedy zase zpět. Nahoru.
-Proč ale zrovna teď? -ptal se cestující ze Země.
Obrovská hala kypí stylizovaným životem.
V různých,ale vždycky organizovaných rytmech cinkají unisono počítací stroje.Lidé,kteří chodí s kartičkami nebo si je prostě podávají,se pohybují přesně v tom rytmu.
Jakoby to,co se skrývalo za přepážkami,nebylo plné živých bytostí,ale součástek,které do sebe dokonale zapadají a pohybují se s dokonalou přesností. Můžeš studovat pohyb nakupujících v nákupních střediscích ? Chovají se předvídatelně?

Pilný vítr začal znovu mluvit kosmickým jazykem.
-Vysíláme mimořádnou zprávu, Občané,vysíláme mimořádnou zprávu….-


Konec kapitoly osmnáct.

Eva Braunová mě vzala bruslí.

Eva Braunové mě vzala bruslí.
Kostel IX.v Mikulčicích

PS LT: Úsměvné bylo, že když jsem dočetl Evu Braunovou, zvedl se tak silný poryv větru, zničehonic, zůstalo to na nahrávce. Přišel jsem na to teď, právě přenáším a popisuji soubory v pc, uslyšel jsem to ve sluchátkách, TY.