Chosen few

The Chosen Few

For the first time in my life
I’ve seen the fire within your eyes
My mind it screams for shelter now
I know i’ve got to resist some how
My religion my certain death
My salvation my sacriledge
My inner sanctum my prophecy
You’ve become everything and more to me
So our souls will be one
A new era has begun
Fantasies will come true
Not only for the Chosen Few
For freedom is a two edged sword

And life is only a gift for gods
Straight from the heart of the serpent’s kiss
To see something as it really is
My prescious kingdom my empire
My tragedy and my desire
My life’s blood my shining light
Feels like i am finally alive

Jediný zákon.

Jediný zákon.

Lubomír Tomik

A písmena, bezradně pobíhající rozpití golemové
 v narychlo servírovaných potěšeních,
 v zákopech myšlenek, blátivé neurochemické reakce,
 oddíl holandských dřevěných dívek
 zanechal na předprsni okopů rozházené salvy třísek,
 vplouvajících pod nehty,
 nebát se mít pro Tebe všechno,
 zkusit létat,
 být znovu a znovu shazován z létajících koberců nad Bagdádem,
 bezradně pobíhající rozpití golemové nastavují ruce v úzkých mešitových uličkách,
 dlouhatánské dlaně bez něhy,
  cit k Tobě je jediný zákon,
 ve vymknuté anarchii mýtů Šambaly.

Román pro Tebe, kapitola 21.první.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou kapitola dvacátá první.

Lubomír Tomik

Kapitola dvacátá první.

Zemře a jakýsi šíp se mihne nedaleko vsi.

Biolog ironicky sevřel rty.
-Stvořil jsem Tebe!-
-Mě?-
-Ano! Tebe a celý pravděpodobný život!-
-Vy jste se rozhodnul?-

Kapitán mi dal čtyřicet minut na prolomení časové bariéry. Pak mě pošlou do psychiatrické léčebny anebo prohlásí, že moje psychická anomálie je způsobena vlivem Hvězdné prahmoty.
Ale není vše skutečně trochu nenormální?

Se zoufalstvím sleduji, jak slepec hraje dál,jak se dál vyrábějí upomínkové fotografie. A znovu jsem se dal do písmen.

Seržant ,kteý nám prohlížel vlasy, pak vždycky ucedil:- Mrazivý Kosmos před námi klouže jako mořská smršť…-
Tělo té mladé dívky je jako prudký vítr vzniklý nad přehřátou zemí. Může mít tvar trychtýřovitý, válcovitý nebo spirálový.Od toho roku 1900 do dneška bylo Jaderské moře zasaženo dvaatřiceti mořskými bouřemi. Prakticky jednou ročně. V roce dvadadvacet a třiadvacet se bouře nevyskytly.
Pak jako kulometná dávka zazní dupot utíkajících nohou a praskání zlámaných žeber.
Možná větví.
Jsou to zmalované dívky, kouří cigarety ze špičky a mají přehozenou nohu přes nohu.
Jedna z nich povídá:- Proč by jsi měl myslet na Tanger, když Londýn je tak kouzelný, chladný, tak hezký, se spoustou nádherných kontinentálních restaurací. A co my ? Miluješ?-

V koutě sálu jedné takové restaurace sedělo asi dvanáct novinářů. Pili, mávali rukama a vášnivě diskutovali. Pak někdo promluvil, jen tak, tlumeným hlasem, napůl úst. Jakoby mimochodem.

Piloti byli unaveni, v noci nespali a nyní už dlouho usilovně pracovali, chápali, že Olson je na tom hůře než ostatní, proto ho uklidňovali a říkali mu, že už to dlouho trvat nebude.
Bylo mi krásně.

Konec kapitoly 21.

V paláci.

V paláci.

Lubomír Tomik

Přišla domů,
vrátila se,
spokojeně , neomezeně,

v paláci,
mraky už odtáhly,
dívat se na Tvou fotografii je jako každé ráno se budit
s očima zavázanýma, 
před popravčí četou, 

každé ráno,
mne znovu odsoudíš k životu,
 bez Tebe,
bez Tebe,
přišla domů a zase odešla.

Román pro Tebe, kapitola dvacátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola dvacátá.

Ne, ne. Já se ptát, Ty říct.

A stejně byl Londýn někdy nevýslovně nudný, bez vibrací a tak jsem se procházel míli podél pláže a čas běžel, kapitán propočítával kurs, zatímco jsem pozoroval churavé tančící chobotnice a časoprostorem se pohybovali ostnavci nebo jejich stíny a jak jsem tak bloumal, ocitnul jsem se na tržišti a koho nespatřím?
Zase ti dva hrnčíři, staří a šediví a Mustafa Hamid si libuje-Život je tajemný a zvláštní a takový nějak povedený- a pozvedne k ústům láhev s pálenkou bůhví kde ji vzal, a natáhne jeden, dva ,tři loky a v hrdle mu vybuchne oheň a pak ,když láhev odloží, labužnicky polkne.
Nazim Kemal svraští tvář až vypadá jako Měsíc posekaný třtinovými mačetami a promluví-Tam, ve světle fosforeskující roztoků…-ale William tady není , a já odcházím a tržiště mizí za mými zády, slyším Mustafův opilý zpěv, řítí se ke střechám Londýna.
A stejně byl Kapitán někdy nevýslovně nudný a krásný. Myslím na jeho lýtka a na jeho děravou ponožku, ne tu zelenou na jeho pravé noze, myslím na tu bílou z jeho snů.
Ne ne ,já se ptát a Ty říct. Já říct a Ty se ptát.

Metal jsem blesky.
Slovo, které zahalí tisíce oken Overlooku a černé kostry ve strmých horách a sny ,kdyby na to přišlo tak ty vždy zmizí. Zvedají se z prachu prosluněných pokojů našich životů, odcházejí každý na svůj konec duhy, která se klene.
Metám blesky. Já říct.
Já říct. Kde je loď Dona Hamiltona Balosy?
Já pak už ne já.

Jak k tomu vlastně došlo, že se začalo znovu mluvit o Kapitánovi?
Vjezd do podzemí se skrýval za skeletem nějaké těžkopádné betonové stavby připomínající dinosauří kostru. Přitom nikdo z nich nevěděl, kam až to povede.
Jediná trhlina ve světě již pokrytá závojem dálky otřásá zemí a beton se drolí.
Za několik minut hlas opravdového papouška.
-Prosím o zpřesnění! Existuje tedy aparatura na přejímání myšlenek, nebo ne?-
-Jak to mám vědět?-odpoví prodavač.-Přece spolu nemluvíme, nebo ano? Ty sám přece umíš vysílat obraz i zvuk!-
-Ano,pane…-
Vysíláš?-
-Ne!-
-Proč ne?-
-Nemám takový příkaz!-

Každá smršť je předznamenána duněním, je to jako když Sára usedá do džípu a míří do hor, špinavý mexický pumpař hledí do dáli, nebe se zatahuje….
Blouznil již v horečce.
Jen dívky snesou tu oslepující směs záře vědění a slunce.

Ozývá se hlas, přerývaný a skřípavý, že zní jako velký kus jarního nebe.
-A zavede nás daleko, nedáme-li si pozor. Je to problém, který nás uvádí do pochybností o samé struktuře naší společnosti. Jsme barbaři? Chůva mě jednou líbala jazykem. To bylo slávy!-
-Ale proboha ,můj milej, je to zrovna tak výplod fantazie ,jako naše myšlenky.-
…Pochopil jsem ho.
On a kamarád zírají mlsně bohyni na zadek.
Pak se omluvně usmějí v nehybném vzduchu a bez spojitostí k nim doléhá slunce.
Prodavač vystřelí třikrát z revolveru k rudému nebi plnému kouře a odmítne s papouškem debatovat.
Svět je ranní chlad,nevíme dne ani hodiny.

Zastavil se a čekal na nářek a dobytek. Když pak spatřil oba bratry, roztřásl se. Byli pohromadě a chtěli ji. Chtěli. Když někdo něco, někoho, před sebou vidí, každý den, minutu, vteřinu , a přitom to nemůže mít-jak to může skončit? Nedobře.
Skulinami sténání se ozývaly nasládlé paprsky které vycházely z chatrče. Podmračené a neveselé jarní světlo stříbřilo okraje lískového plotu.
Rozvrzaná vrátka ustoupila a ven vyšli tři muži, pokrytí kostrami slonů. Dali se na cestu.

Dívka probděla celou noc v křoví v temných mukách. Hledali ji,o tom nebylo pochyb. Dychtivě se napila ledových hlasů, které k ní přinesl vítr a kráčela podél silnice. Její tvář měla kouzlo Měsíce, zádumčivé krátery očí naplněné láskou k Allenovi, nemohla myslet na nic jiného než na něj, Allen, och Bože, Allen, nemohla ho vypudit ze své mysli, jak se to stává zamilovaným, kamkoli pohlédla všechno jí ho připomínalo. Nádherný bílý krk ,a pak ,všechno to ostatní, kdo by nechtěl být ženou? -pomyslela si. Srdce jí bilo tak prudce ,tak prudce, tak prudce, přiložila si na něj ruku a cítila ho, tlukot srdce,, přilož si ruku a najednou ucítíš ,že jsi naživu-řekla sama sobě -ale přitom věděla jak to skončí.

Jeho horké, horké rty.

Věděla ,že Allena už nikdy neuvidí. Stále tady bylo to zoufalství. Allen včera v lesích. Vrátí se ze tmy, doroste v muže a bude s ní, bude s ní tak dlouho, až se jí bude točit hlava. Jako se teď točí mě.
Kolem se plížil šedý úsvit plný drsných hlasů. Hledali ji. Viděla ,jak postava jménem Svoboda mizí mezi stromy.
A ptáci se dali do řevu.
Když ji dostihli, povalili ji na zem a vzápětí se na ni všichni tři vrhli. Omdlela.
Zrádný měsíc vrhal jejich stíny do celého lesa. Výkřiky dívčího hrdla. Zvuk jejího zraněného srdce zněl jako by Smrt skřípala zuby.
Nevěděla jak dlouho to trvalo. Když otevřela oči,byla někde jinde a všichni tři byli mrtví. Jejich těla ležela roztrhaná kolem.

Sedmihradsko 1895.

Stál jsem nad ní a usmíval jsem se. Nic jiného se nedalo dělat. Listí šustilo,les hučel tichem, potáplice dole u řeky vyluzovali tak odporné zvuky, že jsem si chvíli myslel, že jsem si spletl souřadnice časoprostoru. Vzal jsem ji s sebou . Tady, tady se jí bude líbit. Nad rozeklaným skaliskem vyšel měsíc, osvítil kontury zříceniny a ona se na mne podívala.
Lusknul jsem jí prsty před očima a zmizel jsem v jiném příběhu.

Když jsem pak na palubě Příboje přemýšlel o tom, co by mne mohlo zastavit, uvědomil jsem si ,že jedna věc by tu byla.

Oheň.

Představa ,že bych zůstal uvězněn v nějakém příběhu ,v nějaké knize stravované ohněm, mě vyděsila natolik,že jsem všeho nechal, nastavil dávkovač na dvě tablety ,nasypal jsem do vany sůl z Mrtvého moře, otevřel kohoutek a zmizel v oblacích páry.

Můžu tohle přežít?

Konec dvacáté kapitoly.

Román pro Tebe , kapitola devatenáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola devatenáctá.

Moje situace?

Ráno jsem se probudil poměrně pozdě. Poznal jsem to podle toho,že mezi škvírami zatažených závěsů probleskovalo ostré denní světlo.
V hlavě jsem měl místo mozku chomáč vaty.
Rozpadala se na mikroskopické kapičky, ty se v hrudkách slepovaly do čehosi jako houba, začalo to růst a mohutnět.
Všechno okolo bylo bílé, jenom plášť doktora Kleina byl posetý stříkanci krve. A potom ten stůl. Krvavá a nečitelná masa vydávala pach smrti.
Konečně skončil. Na tváři i na vysoké lebce se mu perlil pot. Odložil nástroj a spokojeně přehlédnul své dílo.
-Ale proč mi ten falešný číšník…proč mi ten falešný číšník, proč mi vyrazil sklenku z ruky?-
Velká ruka starého muže ,kterého právě operoval, se mu položí na hlavu.
V té ruce je cosi útěšného.
-Souhlasíte s tímto postupem?-naléhal doktor Klein.
-Kdo prozkoumá výrobek, ten se může dozvědět něco o dalších věcech. Chtěli spálit všechny mosty, přestat být zvídavý. Ale jde to ?Chci všechno vědět, chci všechno znát, chci všechno vyzkoušet. Už budou tři. Musíte se šetřit,doktore. Máte- s prominutím-pocity jako lidé z minulého století. Přeji Vám dobrou noc a krásné sny.-řekl starý muž a zemřel.
Doktor beze slova ustoupil. Když jsem vešel dovnitř, zamkl dveře a zamknul je důkladně, na spoustu zámků. Chodba tonula ve tmě. Šel první a já za ním, rukou jsem šátral po stěně. Bylo to takové nějaké spiklenecké a zvláštní. V horkém vzduchu tkvěl pach chemikálií. Další dveře .
Vyšli jsme ven.
Viděl jsem obličej jednoho muže, rozpačitého a plachého venkovana, snažil se nám sdělit svůj úsudek.
-Radím vám, aby jste neposlouchaly ničí rady, neberte v úvahu ani ty moje, neskrývám,že reprezentuji určité zájmy, neposlal mě za vámi ani Bůh, ani prozřetelnost.-
Nestaral se, jestli mu věřím nebo ne a vážně dál vychutnával svého hlemýždě.
Objeví se dva mladíci, zvedají ho a vynášejí ho z kostela na vzduch.
Doktor Klein se pootočí, mezi zuby procedí.-Odneste ho do bordelu.!-
A vtom mě napadlo,že nám ten nešťastník možná chtěl říct něco důležitého.
Možná něco o Příboji….

Na prostrantsví před kostelem pozoruje Don Balosa upřeně a s náboženskou zkormouceností malý ohýnek.Nohou přisune k hromádce rozpálený uhlík který při hoření vypadl stranou.
O kousek dál debatuje několik mužů. Jsou středního věku a vypadají jako bankovní úředníci. Saka a obroučky.
-A kdyby mě někdo zabil ?-
-To by taky nebylo dobré. Dokonce i kdyby jste spáchal opravdovou sebevraždu,rozlétlo by se to po celém světě jako zpráva,že jste byl zavražděn.-
-Nechápu to…-
-Víte jaká je moc médií? Víte jaká je moc pomluv ? Víte ,jaká je moc Slova?-
-Knihovna.Máte knihu o Marilyn Monroe a dvě její alba. Vaše slabůstka,že?-
Měl chuť na cigaretu, netroufal si zeptat se jich,zda může v jejich přítomnosti šáhnout do popelníku. A tak řekl- Dejte mi něco k pití. Dnes už jsem se nakouřil až až.-
Najednou vyskočil a vrhl se do chodbičky.Zaťatýma rukama hrozil nad hlavou a řval až ho pálilo v krku:- A co mi radíte Vy? Jako můj Anděl strážný!!!!-

Na rybářské lodi kdosi s úžasem komentuje :- Šampaňské!-
A polkne,skoro jako by měl dojem,že se napil.

Kolik času uběhlo? Pan Marek hledí do tmy. Žena vedle něj spí. Už je ticho. V domě je ticho. Don Balosa už sedí na svém obvyklém místě ,u stolu.
Mlčí,nehýbá se,jen prsty hněte z chlebové střídky malé kuličky.
Svědomitě je zakulacuje, tak, že je pak ještě dlaněmi válí po zemi.
Najednou duté údery.
Vyděšeně se zastaví.
Z horního okna domu je vidět dědu, jak v rohu zahrady mluví s mužem, odhadem bych to mohl být já. Jsem to já.
Děda se tváří podezíravě.
-Ale já nechápu co se děje?-
Beru ho pod paží.
-Hlídají Vás. Vaše situace je neutěšená. Jakmile se vrátí Příboj, budete mít jen malou chvíli na to ,aby jste se zachránil. Víte vlastně kdo jste? –
Třesu s ním.
-Jste ten kdo má klíč ke všemu. Víte víc než já! jste tak zatraceně důležitý….Musíte se zachránit.-
-Takže oni mě opravdu hlídají?-zašklebí se děda.

Na prostranství před kostelem sedmi až osmileté děti tancují děti kolo mlýnské kolem ohníčku.

Doktor Klein se vrátil zpět. Přišel ke stolu a pohlédl na tělo starého muže.Vzal elektrickou pilku a velmi svědomitě a obratně začal dělit větší části na menší. U ruky začal nejdříve v zápěstí.Dlaň s tlustými prsty ,které se podobaly klacíkům,vypadala jako odložená,nepotřebná rukavice. Jenom rýhy po prstenech naznačovaly, že byla kdysi živá a patřila člověku.

Konec kapitoly devatenáct.

Vřískající kočičí cirkus.

Báseň ,,Vřískající kočičí cirkus “ jsem četl právě s Tebou a tímhle výhledem , viz foto, v Mikulčicích 29.12.20, ze sbírky Mísa vymyšlených ryb (2017)….. dveře se označovaly vápnem, když přišel mor…a tady , teď ? Sprejem, fixem, kódem, cejchem na varlata ?

Román pro Tebe, kapitola osmnáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola osmnáctá

Pilný vítr.

Pilný vítr začal mluvit kosmickým jazykem,měl měkký,docela příjemný přízvuk.Mluvil však příliš knižně.
Zřejmě prošel hypnotickými kursy.
-Rád,tak rád. Nebe hladké jako samet ,dejme vale všem irským mlhám a pějme!-
Najednou to zaduní celým domem. Nejčilejší sousedky už vyčnívají ze svých bytů, ale vidí jenom, jak prásknou dveře výtahu .
Výtah zahučí a rozjede se.
Drobně a otravně se rozpršelo. Kapky vířily prach na výjezdním můstku od výstupního otvoru výtahu a nedaleký les i kopce se zahalily do mžení deště.
Oblohou se jako zářící hvězda prodral Příboj.
-Nic podobného se dosud nestalo. Nikdy.-
Nazítří tedy zase zpět. Nahoru.
-Proč ale zrovna teď? -ptal se cestující ze Země.
Obrovská hala kypí stylizovaným životem.
V různých,ale vždycky organizovaných rytmech cinkají unisono počítací stroje.Lidé,kteří chodí s kartičkami nebo si je prostě podávají,se pohybují přesně v tom rytmu.
Jakoby to,co se skrývalo za přepážkami,nebylo plné živých bytostí,ale součástek,které do sebe dokonale zapadají a pohybují se s dokonalou přesností. Můžeš studovat pohyb nakupujících v nákupních střediscích ? Chovají se předvídatelně?

Pilný vítr začal znovu mluvit kosmickým jazykem.
-Vysíláme mimořádnou zprávu, Občané,vysíláme mimořádnou zprávu….-


Konec kapitoly osmnáct.

Eva Braunová mě vzala bruslí.

Eva Braunové mě vzala bruslí.
Kostel IX.v Mikulčicích

PS LT: Úsměvné bylo, že když jsem dočetl Evu Braunovou, zvedl se tak silný poryv větru, zničehonic, zůstalo to na nahrávce. Přišel jsem na to teď, právě přenáším a popisuji soubory v pc, uslyšel jsem to ve sluchátkách, TY.

Román pro Tebe, kapitola sedmnáct..

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola sedmnáctá.

Tisíce slov.

Znovu očima do budoucnosti. Vpíjejí se netrpělivě přímo do srdce.
Právě se chtěl ohlédnout, studený a spěchající, jeho vzdálené nohy ho nesou-žít,žít! do minulosti povinností.
A znovu tisíce slov, trhají matčiny vnitřnosti, sepnuté ruce už patří minulosti, téměř nepřetržitě se ohlížet, netrpělivě slyšet a ze vzdálených věcí, světů a písmen, znovu ho ženou matčiny nohy a ruce už patří minulosti a spěchají a spěchají….
Je kluzko-kupředu! Poslechni si své srdce a tváře skryté v letní bouřce, v ránu kdy jsme se milovali a pak chodili po písečných plážích řeky nazí ,vzduch nasycený téměř na okraji exploze.
Impulsy.
A znovu slova, jako buňky, které kloužou neviditelným řečištěm vzduchu kolem nás, je to ta samá situace, stojím u kuchyňské desky, roztírám krabí pomazánku a pomyslím na všechny mořské potvory a mušle které jsem vylovil, na pláže, na Tvá ňadra, na pekelné slunce na nedostatek vzduchu, na vlny Itálie.
Křik a sny křik a sny křik a sny vytvářím svět teď! Teď! Teď! Teď!
Vyhrnovat límec si začal teprve nedávno. Stal se podezíravým, panicky se bál, že ho někdo pozná, chtěl zamířit na Jih, jízdy na židlích v šantánech světů.
Sundá si klobouk.
Sleduje pusté náměstí před sebou.
-Ukaž se. –
V jeho hlase je slyšet pomstychtivý tón.
Ale protože to byl muž skromný a spravedlivý jak už Angličané bývají neopomenul zdůraznit: – Necháme mouchu v témže bodu zemského povrchu, ale přeneseme ji o hodinu zpět. Zůstane v témže vagóně? Nikoli. Protože před hodinou byl náš vagón úplně někde jinde. Moucha by visela ve vzduchu nad kolejemi. Ovšem za předpokladu několika jiných dimenzí….
Už jsem to nemohl vydržet. Zmáčknul jsem spoušť. Einsteinův mozek odlétnul jako papírový drak. Ke stěně. Třepotal se a poletoval. Ticho.
Co je nejsmutnější? ptal jsem se sám sebe a najednou jsem zjistil, že mi některé znaky v předchozím textu mizí před očima. Je po nich veta! Vidíš je ?
Tolik pláče. Tolik pláče.
A proč?
Protože se potácíme temnotou otrocké noci.
A přesto jsem viděl do budoucnosti.
Přesto všechno, byl jsem naživu.
Usmíval jsem se.
A Ty ne?

Konec kapitoly sedmnáct.

Myslíš, že je v nebi internet ?

Nahráno 29.12.20 pro Tebe, v Mikulčicích, Masarykovo muzeum – Hodonín, čtu báseň Myslíš ? . Napsal jsem ji 2017, v Šumperku jsem zaslechnul útržek rozhovoru – Myslíš….,že je v nebi internet ?- Dnes jsem v Mikulčicích zalistoval sbírkou Mísa vymyšlených ryb, ze které jsem chtěl číst a padl mi zrak na ni…hodí se na tuhle šílenou dobu.

Mám na Mikulčice báječné vzpomínky…kdysi tam bydlela Bohumila.

Nechci, aby jsi se stala jen vzpomínkou, Ať se stane všechno, všechno.

Poprvé se změnilo počítání.

Obden kouknu na Youtube.com jak se vede našemu videu ,Paulem skvěle recitovaná má báseň pro Tebe, včera ráno na počítání shlédnutí číslo 509, překvapilo mne samotného…podívám se dnes- 467…odečítá …možná jsem zlobil ? Asi ano, cíl v nedohlednu, třeba to klapne, NAŠE číslo …vždyť víš, jediné správné.

Román pro Tebe, kapitola šestnáct.

A za ruku jsem držel držel astronautku Petersovou.

Kapitola šestnáctá. Hudba.

Hudba, která by vyjádřila jaké je to ráno, neexistuje.
Obloha je modrá, bez mráčku. Na té šmolce se třepotají křídla racků. A na červeném stožáru plechová ústa tlampače vydávají radostné tóny.
Když jsme odrazili od lodi a já se ještě ohlédl, šklebilo se na mě u brlení skoro celé mužstvo. Samotný rozsah zločinu, neuvěřitelnost a hlavně zbytečnost způsobily, že nikdo nechápal jeho smysl.
V ten první den, kdy se za svítání rozšířila zpráva o výbuchu na kosmodromu a kdy mnozí lidé viděli jak temný kosmický koráb zahalený do modré záře vzlétá k obloze, se pan Marek stále ještě pokoušel odmítnout to ,co bylo zcela jasné.
Konec.
I když je nakonec příliš patetický a banální.
Důstojník který před třemi dny velel ochrance kosmodromu najednou zmizel. Zadrželi ho v noci v údolí za jezerem. Mlčel ještě ráno. Přes den s ním mluvilo samo Veličenstvo. Slíbilo mu život. To byla velká slova.
Důstojník požádal o sklenici vody.
Teď bylo třeba shromáždit důkazy. Důstojníka museli odvézt do trosek Buckinghamského paláce bezprostředně poté co slíbil, že prozradí podrobnosti o spiknutí.
Voják přinesl vodu a postavil sklenici na stůl.
Důstojník ji přidržel u rtů, napil se a vzápětí zemřel.
Byl otráven.

-Lidi blázniví-rozzlobil se pan Marek-copak jste na moři?-
-Na tuto otázku Vám nemohu odpovědět-neboť to sám nevím.-řekl jsem . Byla to pravda.

Lojové svíce na stole ohořely o hezký kus, cikády ztichly a moskyti přestali bzučet.
Kapitán se odmlčel a nepromluvil skoro tři minuty. Všichni ostatní po celou dobu rovněž mlčel, protože nikoho tu ani nenapadlo kapitánovi odporovat.
Jenom podivné duté údery ve vedlejší místnosti poněkud kazily tu idylu ticha- Buch ! – Buch! Buch! Buch!-
Kapitán se zhroutil zcela znenadání. Upadl jak široký, tak dlouhý.


-Žijete, tak žijete? Řekněte něco!-
Otevřel oči: -Bolí to…musím k lékaři.-
Do nemocnice dorazili za půl hodiny.
Rychle vyběhli po schodech do kulatého sálu ve vestibulu.
Zdravotnické oddělení bylo jasně osvětleno.
Vypadalo zcela obyčejně. Ambulance a bílé dveře do lůžkového oddělení.
Lékař nám vykročil vstříct.
Panoval tu zmatek.
Policista a sanitář ,oba držely za ruce zamračeného člověka v zelené lékařské tóze. Jak se ukázalo,tento člověk před deseti minutami proniknul do pokoje kde ležel dispečer z kosmodromu a vbodnul do něj injekci bez označení.
Do obrazu vbíhá dlouhý řad třiceti boxerů ve svetrech, vede je maličký hubený trenér přísné, asketické tváře a hvízdavý rytmus kroků.
Je to boxerský fanatický voice band. -Zab ho! Zabal! Do papíru!Zmačkej! Trhej!Toho sraba! Znič ho ! Setři! Vem mu míru!-
Přibíhají výsadkáři ,vystřelí první uspávací střely a někteří z boxerů padají, ostatní však přibíhají k výsadkářům a tlučou pěstmi do přileb i umělé hmoty skafandrů.
Pak pronikavý zvuk píšťalky ukončí bitku.
Helene Blehárová se vzdaluje, posílajíc panu Markovi vzdušné polibky.
Trenér vyndá píšťalku z úst a křičí na své svěřence- A že je soustředění, to vám nevadí !? Na trénink se kašle…-
A to je teprve začátek.
U výtahu se motá další muž v zelené tóze.
Fanatický boxerský voice band tiše umlká.
Pan Marek se uraženě stáhne.
Trenér na něj zamžourá a muž v zelené tóze si odplivne na podlahu.
A pan Marek se rozhlédne a prahne po účasti.
Nedohledná kolona vozů sviští po zbraslavské dálnici.
Beatnický anděl Peter Orlovsky si v sámošce o kus dál kupuje zmrzlinu.

Hluk davů a reprodukovaná hudba smíchaná s výkřiky policie.
Davy se sunou ke schodišti u vestibulu.
Doktorům musí pomáhat výsadkáři, i ti sotva udrží nápor.
Spousty lidí se snaží uniknout ven i bez propustek.
U železných mříží ke vchodu do nemocnice to hučí jako v úle.
Dav objevil Siláka Béďu.
Náhle začnou švihat fotoblesky. Silák Méďa udělá pózu.
Nad tím vším výkřiky a volání policistů.
-Vraťte se! Liberec Vás postrádá!-
-Dohonit vůz AB 36-89.-
-To je vše co od Vás chceme. Nechte tady vaše oči. Vaši mysl.-

Byl z toho náramný poprask.

Konec kapitoly šestnáct.

vítr

jsem tam u Vás byl s Tebou celou duší, srdcem , slyšel jak fouká vítr a Ty …,… přitom řádí jako Aiolské harfy ,úplně stejně silný vítr tady u nás….po všech těch nekonečných měsících , jsem četl Tvá slova… všechno se změnilo, nevěřila by jsi, nepoznala by.jsi mne… objímám Tě před bouří… právě teď, ve 22.00 hodin…u nás docela běsní,,, jsem s Tebou

Román pro Tebe. Kapitola patnáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola patnáctá.

Teď je melodie jasná.

Teď je melodie jasná,je to šum rozhlasového přenosu,odněkud zdáli.
Zní v aleji vedoucí k moři. Sedne si na lavičku, okamžitě se zvedá. Jde dál. Nábřeží je prázdné. Zůstal sám. S tajemstvím, které nemohl nikomu sdělit. Byla noc a svět spal. Lidé se možná milovali nebo si povídali nebo se zabíjeli , žádný z nich nebyl v tu chvíli tolik bez naděje jako on. Tak zoufale sám.
-Nejsem už nikde…-
Zastavil se a uvědomil si , že mluví sám pro sebe.
-Kde to vlastně jsem? Jestli je smrt takováhle , není to nic pěkného…všemu konec! Konec lidem, konec stromům, ve vzduchu už nelétají ptáci…-
Kalnýma očima plnýma slz vzhlédne, když zaslechne kroky. Lidské kroky. Blíží se k němu zahalená postava.
Jde jí vstříct.
Pak jí pohlédne do tváře.
-Už jsem Vás někde viděl!-
-To je možné…-nesla se tichým nábřežím odpověď.
-Vaše tvář je mi odněkud povědomá!- a pak ho to napadne a vytřeští oči do prázdna té chvíle.
Postava promluví :-Podivné! Jak jste poznal ,že jsem Sherlock Holmes?-

Mlčení.

Rozběhne se ,vydávajíce z hrdla výkřiky děsu a hrůzy,bezútěšného zoufalství,nic jiného.

Holmes sledoval jeho divoký trysk, rty se mu zkřivily nenávistí s níž zařval-Neměj strach příteli, ještě máme před sebou dlouhatánský život,my dva…-
Poklepal jsem Holmesovi na rameno a když se otočil, vymazal jsem mu Imaginární ručnicí obličej z tohoto světa. Tělo se sesunulo k zemi a cákance krve pokryli dlažební kostky nábřeží. Bylo to o fous, málem jsem to nestihnul. Skoro toho nebožáka dostal. Přece jenom to bylo na druhý straně zeměkoule a přístroj pro prostorové skoky neměl ještě všechny mouchy vychytaný.
Rozhlídnul jsem se kolem.
Ach, Bombaj, sladká Bombaj. Všude bylo prázdno.
Jeden jedinej živej chlápek, no dobrá, dobrá, slyšel jsem ho sice i přes tu dálku, ale co to bylo platný, když jsem stejně přišel pozdě. Zešílel ,viděl jsem mu to na očích, když jsem ho o dvě hodiny později našel schoulenýho v koutě domu, nemohl jsem dělat nic jinýho.
Zmáčknul jsem kohoutek a namířil si to zpátky.

…půjdete do hloubi stinné aleje, dolehne k Vašemu uchu sotva slyšitelný šepot. Přemýšlíte odkud to může být. Šepot se opakuje, teď už můžete rozeznat i slova: -Vysíláme mimořádnou zprávu, vysíláme mimořádnou zprávu….Občané Země ! Občané Země! Zpráva pro všechny kteří zůstali naživu! Hovoří k Vám televizní studio! Vysíláme z úseku 4718,z odvrácené strany Měsíce! Občané Země! Naše přístroje zaznamenali podivuhodné sny…-

Konec patnácté kapitoly.

Red and black ink from Egyptian papyri unveil ancient writing practices

by European Synchrotron Radiation Facility

Red and black ink from Egyptian papyri unveil ancient writing practices
Detail of a medical treatise (inv. P. Carlsberg 930) from the Tebtunis temple library with headings marked in red ink. Image credit: The Papyrus Carlsberg Collection. Credit: The Papyrus Carlsberg Collection.

Scientists led by the ESRF, the European Synchrotron, Grenoble, France and the University of Copenhagen, Denmark, have discovered the composition of red and black inks in ancient Egyptian papyri from circa 100-200 AD, leading to a number of hypotheses about writing practices. The analysis, based on synchrotron techniques, shows that lead was probably used as a dryer rather than as a pigment, similar to its usage in 15th-century Europe during the development of oil painting. They have published their results in PNAS.https://75df2d23600370b8d130bc24b9c25211.safeframe.googlesyndication.com/safeframe/1-0-37/html/container.html

In ancient Egypt, Egyptians used black ink for writing the main body of text, while red ink was often used to highlight headings, instructions or keywords. During the last decade, many scientific studies have been conducted to elucidate the invention and history of ink in ancient Egypt and in the Mediterranean cultures, for instance ancient Greece and Rome.

The scientists used the powerful X-rays of the ESRF to study the red and black ink in papyri from the Tebtunis temple library, the only large-scale institutional library known to have survived from ancient Egypt. The samples studied in this research project are exceptional, not only because they derive from the famous Tebtunis temple library, but also because the analysis includes as many as 12 ancient Egyptian papyrus fragments, all inscribed with red and black inks.

„By applying 21st century, state-of-the-art technology to reveal the hidden secrets of ancient ink technology, we are contributing to the unveiling the origin of writing practices,“ explains Marine Cotte, scientist at the ESRF and co-corresponding author of the paper.

„Something very striking was that we found that lead was added to the ink mixture, not as a dye, but as a dryer of the ink, so that the ink would stay on the papyrus,“ says Cotte. The researchers came to this conclusion because they did not find any other type of lead, like lead white or minium, which should be present if lead was used as a pigment. „The fact that the lead was not added as a pigment but as a dryer infers that the ink had quite a complex recipe and could not be made by just anyone,“ adds Thomas Christiansen, Egyptologist from the University of Copenhagen and co-corresponding author .

A surprising fact is that the ink recipe can be related to paint practices developed many centuries later during the Renaissance. „In the XV Century, when artists rediscovered the oil painting in Europe, the challenge was to dry the oil in a reasonable amount of time,“ says Marine Cotte. „Painters realized that some lead compounds could be used as efficient dryers.“

Red and black ink from Egyptian papyri unveil ancient writing practices
Aerial view of the ESRF, the European Synchrotron, the world’s most brightest synchrotron, producing X-rays 10 trillion times brighter than medical X-rays. Credit: ESRF/Stef Candé

The scientists found that the red color in the ink is given by the ochre, as expected. More surprisingly, they discovered that this red pigment is present as coarse particles while the lead compounds are diffused into papyrus cells, at the micrometer scale, wrapping the cell walls, and creating, at the letter scale, a coffee-ring effect around the iron particles, as if the letters were outlined. „We think that lead must have been present in a finely ground and maybe in a soluble state and that when applied, big particles stayed in place, whilst the smaller ones ‚diffused‘ around them,“ explains Cotte. In these halos, lead is associated with sulfur and phosphorus. The origin of these lead sulfates and phosphates, i.e. were they initially present in ink or did they form during ink alteration, remains an open question. If they were part of the original ink, understanding their role in the writing process is also puzzling and the motivation of on-going research.

Román pro Tebe , kapitola čtrnáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou .

Kapitola čtrnáctá.

Děsil Whitman děti v Louisianě,když šel volnou ulicí?

Odnikud. Jsem ten muž skrytej v něčí pasti. Vyzvedni mne tak vysoko, abych se dotknul oblohy, aspoň ještě jednou.
Už jsi někdy viděl velkou nákladní loď, zvolna se za slunného odpoledne sunout zátokou, a když jsi napjatě pátral očima podél její hadovité železné délky a hledal lidi, námořníky, přízraky,kteří musí řídit tohleto zasněné plavidlo čeřící tak měkce vody londýnského přístavu, neviděl jsi nic, než čtyři světové strany a přehršel možností, kdo by to mohl být, tajemný lodivod, usmívající se pod vousy, které vlastně ani nemá?

Za rozbřesku stála na hřebenu a vzhlížela k přístavu.
-Ještě mne miluješ?- zeptala se.-Nezamiloval jsi se do nějaké krásky z dvacátého století?-
-Tobě to sluší,dnes Ti to opravdu sluší,moje milá.-odpověděl jí trhnutím rameny.
Často myslel na Krásnou dvorní dámu. A taky na Yvettu, která se jí tak podobala.
-Co rozežene mlhu?-zeptala se.
-Mlhu rozfouká vítr.-odpověděl pan Marek.
Bylo úplné bezvětří.
-Jdi pryč.-řekla Helene Blehárová.-Jdi odtud, tady dnes nebude veselo.-
Zavřela za sebou a rozhodně počne sestupovat ze schodů.
Pan Marek, celý nervózní z toho co způsobil ,za ní volá:-Ty jsi ta nejlepší žena, kterou jsem mohl dostat v tomhle městě a mě to děsně mrzí, co jsem Ti udělal….-

A tohle je můj pokoj , šedivý bez Tebe v nedělním ránu .
Edward Bengt měl osvědčenou detektivní metodu.
Pohodlně se uvelebil na pohovce a zavřel oči.
Myšlenkami teď býval často daleko, ani nevnímal, když na něj před spaním mluvily děvečky, i jim byl k smíchu a dobíraly si ho, jestli prý není zamilovaný.
Otevřel oči a utrhnul se na ně.
-Starejte se o sebe-
-Ahá, tak to znamená že pán je zamilovaný, když se tak zlobí!-
A chichotaly se dál.
Jenže Edward Bengt nebyl zamilovaný, byl posedlý, posedlý, posedlý Tebou, touhou polapit Davida Hamiltona alias Librového Davídka.
To bylo všechno.Nemohl však vědět,že se po Londýnu pohybuji ještě já a nemohl tušit co mám v plánu.
A kdyby to věděl, do smíchu by mu nebylo.

Děsil Whitman děti v Louisianě, když šel plnou ulicí?
Ne.

Konec kapitoly čtrnáct.

Román pro Tebe, kapitola třináct.

A za ruku jsem držel držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola třináctá.

Pan Marek procitá.

Pan Marek procitá z děsivé katatonie, do níž zabředl díky učenci Kometovi.
-Ajta krajta.- :řekne si sám pro sebe.
A v rozhovoru dál pokračuje s umývadlem.
Svírá ho koleny a vypadá přitom jako nehmotný stařec.
Pan Marek,kterého všichni milují.
Miláček davů.

Zakloním hlavu a vcházím jako slunce. Mizím v obrázkovém leporelu hrůzy.
Smutné obrazy se vracejí a míhají se mezi prsty a stejně tak mi proklouzne pan Marek, kterého jsem vlastně přišel zabít.
On ví proč. A ví to moc dobře.
Pálil jsem Imaginární Ručnicí kolem sebe, jediným úlovkem bylo pár mrtvých ostnavců a stíny zašlých galerií.

Konec kapitoly třináct.

Lék na všechno, nejen na podělaný covid jsou

„Pictures Of You“

I’ve been looking so long at these pictures of you
That I almost believe that they’re real
I’ve been living so long with my pictures of you
That I almost believe that the pictures are
All I can feel

Remembering you
Standing quiet in the rain
As I ran to your heart to be near
And we kissed as the sky fell in
Holding you close
How I always held close in your fear
Remembering you
Running soft through the night
You were bigger and brighter and wider than snow
And screamed at the make-believe
Screamed at the sky
And you finally found all your courage
To let it all go

Remembering you
Fallen into my arms
Crying for the death of your heart
You were stone white
So delicate
Lost in the cold
You were always so lost in the dark
Remembering you
How you used to be
Slow drowned
You were angels
So much more than everything
Hold for the last time then slip away quietly
Open my eyes
But I never see anything

If only I’d thought of the right words
I could have held on to your heart
If only I’d thought of the right words
I wouldn’t be breaking apart
All my pictures of you

Looking so long at these pictures of you
But I never hold on to your heart
Looking so long for the words to be true
But always just breaking apart
My pictures of you

There was nothing in the world
That I ever wanted more
Than to feel you deep in my heart
There was nothing in the world
That I ever wanted more
Than to never feel the breaking apart
ALL MY PICTURES OF YOU

Mé sny.

Mé sny.

Lubomír Tomik

Mé sny jsou sebevražedné mašiny
Mé sny jsou sebevražedné mašiny
Proto sním o Tobě

Jsem anděl s kápí Ku Klux Klanu
Jsem anděl s kápí Ku Klux Klanu
Vrah i svá oběť

Mé sny jsou sebevražedné mašiny
Mé sny jsou sebevražedné mašiny
Proto sním o Tobě

O Tvém srdci,
bezuzdném meteoru podzimních plískanic.





My dreams.

 Lubomír Tomik

 My dreams are suicide machines
 My dreams are suicide machines
 That's why I dream about you

 I am a hooded angel of the Ku Klux Klan
 I am a hooded angel  of the Ku Klux Klan
 The killer and his victim

 My dreams are suicide machines
 My dreams are suicide machines
 That's why I dream about you

 About your heart,
 unbridled meteor of autumn sleet.

In the shadows.

Text:

In the shadows.

Čte Paul Speckmann

Napsal, pro Tebe, Lubomír Tomik

She took another wet bloody patch of meat,
she rubbed it on both sides with a mixture of pain, desire and confusion,
sea urchins, porcupine needles,
packs craving the smell of prey,
reach into the heart, whisper:

Rusty wolf,
very beautiful
gateway for the defeated,
swaying censer,
photo trigger of my eyes.

Give up darling, tribute to poetics,
because what keeps us alive than our fantasies crumbling to pieces
outlines of reality:

Nothing,
than beauty
nothing but pain
tummy of the thumb passing through the sharpened edge of the razor.

Now,
coast,
coast of mind in flames,
every thought of you is a viking raider waving an ax,
tasting with a ladle from the cauldron of Macbeth’s witches,
a glass of wine from the walled cellars,
love of verses,
thousands of scents of Arabia.

PS LT: In the shadow it is called because a girl who rubs a mixture of thistle and other herbs pieces of raw meat, while depicting a trap for a pack of wolves, stands on the edge of the forest, in the shadow. Even in the shadow of thoughts, trying to separate reality from fantasy, but everything merges into one.
PS LT II: I try to write here in English as well, because I still believe in the possibility that you can take a brief look YOU … and because of that I will do my best if it happens.

a česky…..

Ve stínu.


/Pro Tebe/

Lubomír Tomik

Vzala ještě mokrý krvavý flák masa,
potřela ho z obou stran směsí bolesti ,touhy a oměje,
jehlice mořské, jehlice z dikobraza,
smečkám bažící po vůni kořisti,
šáhnout do srdce , zašeptat:

Rezavá vlčice,
nádherná velice,
slavobrána pro poražené,
komíhající se kadidelnice,
fotospoušť mých očí.

Vzdej miláčku, hold poetice,
protože co náš drží naživu než naše fantazie rvoucí na kusy
obrysy reality :

Nic,
než krása,
nic než bolest,
bříško palce projíždějící ostřeným okrajem břitvy.

Teď,
pobřeží,
pobřeží mysli v plamenech,
každá myšlenka na Tebe je vikingský nájezdník mávající sekerou,
ochutnávka naběračkou z kotle Macbethových čarodějnic,
pohár vína ze zazděných sklepů,
lásky veršotepců,
tisíce vůní Arábie.

PS LT: Ve stínu se báseň jmenuje proto, že dívka , která potírá směsí oměje a dalších bylin kusy syrového masa, když líčí past na smečku vlků, stojí na okraji lesa, ve stínu .Ovšem i ve stínu myšlenek, snaží se oddělit realitu od fantazie , přesto, vše jí splývá v jedno.

Román pro Tebe , kapitola dvanáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola dvanáctá

Tak na co čekat?

Nejdřív jdu po podlaze proti sobě,ale pak měním směr,procházím skříní a oknem a bezděčně obejmu tóny harmoniky.
Žaluziemi proniká stín a dav ostnavců se blíží, je slyšet dětský pláč.
Zvednu ze země udivené cigarety a pak je znovu odhodím na chechotající se promáčený chodník.
Kdosi se přikryje bezděčnou transplantací mozku a usne.
Mlha v dáli se soustředí a pomrkává.
Plížím se podél plotu,žhnoucí bod reflektoru je mi v patách,jsem tu jenom jako dlouhý výdech,dolů,dolů,dolů, k těm zhasínajícím přístavním světlům,stříbrné kontury pobřeží mizí v mlze když Don Hamilton Balosa odplouvá,jeptiška mizí v přízračné mořské vodě a copatí cizinci čekají na další nezbytné katastrofy,které musí přijít,mladík se drží zábradlí,oči mhouří do mlhy,mlhy,mlhy, a nevidí nic než ňadra žen a záblesky a vlasy které mění barvu v poryvech,poryvech,poryvech,ale nejenom jako, doopravdy.

Nejdřív jdu po podlaze.Pak se vše vrací a když obávaní obyvatelé Nilu rozeberou pyramidu a odtáhnou její bloky zpět do skal-tak na co čekat?
Na místa ! Na místa pro upomínkovou fotografii!!! Rakev plachtí vzduchem.Čtyři muži si v tichých a nesmluvných gestech vrážejí ruce do kapes.
Uvnitř rakve žena s dítěte. Nápověda : je to Danaé.
-Ó Danaé….
Danaé. –

A nic než tenhle hlas. O deset let později je na břeh vyvržena stejná rakev. Zarostlá mořskou zelení v agónii.
Nestane se nic. Místo aby dřevo prasklo a vyskočil Perseus-nic.
O pár hodin později: na obloze se objeví racek. Snáší se k rakvi a usedavě pláče. Když na rakev dosedne, dřevo se rozpadne a jeho prach spolu s prachem obou mrtvých odletí na moře.
Pozorovaná voda se totiž uvařila.
Uvař si čaj, anglický puritánský Lorde Bafomete!

Chci se otočit a vrhnout se do těžkých bouřkových mračen,chci svírat vidlice blesků a metat je do kraje pod sebou.
Loď Dona Hamiltona Balosy pohlcená závojem mlhy se pomalu prodírá zpět k pobřeží.

Diváci čekají.Jsou v bezpečí. V bezpečí na břehu. Ty i Já.
Tak na co čekat.

Ozubená kola zapadnou do sebe a s tichým jekotem přesné mechaniky začínají pracovat.

Paměť ,slova.
Slova.

Konec kolonií. Dvě postavy stojící tváří v tvář torzu Světa.
Už se nemůžeme vrátit.
I kdybychom chtěli.
Už se nemůžeme vrátit.

                                                        Konec kapitoly dvanáct. 

Román pro Tebe, kapitola jedenáct.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola jedenáctá.

Kočí Směrů.

Tragédie. Byla to tragédie .Ale on si nebyl tak docela jistý.
Nakonec se otočil, Kočí Směrů.
-Jak ho chcete zastavit.-
Zavrtěl jsem hlavou:-Nemáme žádnou naději….-
Otočil se a oslovil neviditelné davy svých věrných:-Rozloučíme se a poplujeme dál, bratři ,najdeme ostrov, dost velký a dost úrodný, aby tam rostl chléb pro nás, pro nás pro všechny.-

Žil v Londýně odnepaměti a věřil,že existuje něco jako ostrovy.

Mučilo jej to pomyšlení, odpočítával hodiny a skládal z nich pozitivní odpad. Sám si ani nepovšimnul, že dvě kovové desky ,jejichž blízcí a přátelé splývají v jediný obrovský kus kovu:-Nemohu jim pomoci- něco náhle přerušilo tok jeho myšlenek.
Pochod,cesta,kdy poryvy tlaku nutí jednotlivé dny,dny,dny,dny,dny…
Ještě nejedl části těl.
Plíce neměli dost vzduchu snídat, nyní vlny a nesouvislé úlomky impulsů vnesly do kabiny nábytek.
-Řečnění nám teď nepomůže.-
Za dveřmi čekala Smrt, Pravda, dunění hromu a čas mučivé neodvratnosti.
-Dost demagogie.- prohlásil.
-Chci označit vteřiny a minuty nitroatomovou strukturou.-
-To chcete?- zeptal se pan Marek.
-To chci…-zašeptal Kočí Směrů.
-Nuže?- zeptal se pan Marek a pomyslel si-Sny a touhy, sny a touhy, plány do budoucna, cha cha.-
-Budu na tom pracovat-řekl Kočí Směrů a odkráčel mezi své neviditelné věrné.


Krásná dvorní dáma spala. Oddychovala pomalu. Její renesanční oblečení bylo jako pláty cibule. Jen je sloupat, ale aby potom člověk nezaplakal!

Konec kapitoly jedenáct.

Román pro Tebe.Kapitola desátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola desátá.

Na místa! Na místa pro upomínkovou fotografiii!!!!

Ležel jsem na podlaze vedle postele, závěs na okně už blednul svítáním ,zvednul jsem ruku k očím, po kroužku nebylo ani stopy, tak přece to byl jen sen?
Postel je prázdná a ustlaná .
Někdo se snaží otevřít dveře zvenčí, z chodby, a několikrát stiskne kliku.
-Otevři Hamiltone!-
Hamilton s vytřeštěnýma očima zakřičí :-Zvyknete si ! Provedl jsem částečnou transplantaci mozku a omladil ta centra, která to nejvíce potřebovala.-

Ve dveřích se objevila rakev, kterou nesou čtyři muži. Za ní se tlačí lidé. Zahlédneme Hamiltonova otce.
Don Hamilton Balosa a dva ministranti vycházejí postranním vchodem a jdou se přichystat asi sto metrů od kostela. Za nimi se rychle řadí průvod. Na voze jsou rozvěšené věnce.
Kdosi oznamuje Donovi Hamiltonovi , že už může jít.
-Přihořívá-řekl. -Vlastně hoří…ano…přivezl jste něco…a pravděpodobně proto jste se vrátil živý…-
V těch v průvodu se rozhostí nedůvěra. kdosi se přikrývá, protože je vlhko.Je to čekání bez nadšení.
Stíny.
Žhnoucí bod cigarety.
Mlha v dáli přikryla světla na pobřeží.

Fotograf staví aparát a křičí : – Na místa! Na místa pro upomínkovou fotografii!!!-
A právě v této chvíli se pozornost všech soustředí na hluk ze vzdáleného břehu.
Ani později si nikdo nedokázal ujasnit co bylo součástí snu a co bylo skutečností.
Na velké lodi se Don Hamilton Balosa,jeho svěřenci a jeptiška modlí. Je slyšet tlumený šepot.
Jeden mládenec zvrací.
-Tak si mě sežerte…vy požírači lidskejch zdechlin…-Jeho velkorysá nabídka však nedochází naplnění.
A úzký pramínek krve jim z nepřehledné hromady plechu a těl běžel vstříct. Ozval se výkřik,bolestivý jako rána skalpelem.
Teď si slepý z Cantarel položil harmoniku na kolena a po několika akordech začal svým přiškrceným hlasem zpívat madrigal pro nevěstu.
Jeho hlas se začíná nést nad tou vší neskutečnou scenérií úsměvů a vzdálených křivd a útoků na svatostánky celého světa, žijeme v tom, nechává nás to chladné, nemělo by. A jsem to já a jsi to Ty a vědění prochází námi , když to cítíme je to jako pohlazení a ten hlas se začíná podobat kvílení utráceného psa.
Umlkne.
-Co to tu povídáte?- zvolala nevěsta přidušeně, v slzách.-To nevidíte ,že jste před mým domem?-
Pláče.
Slzy jako hrachy.
Staré,odulé a hořké.
Divoká koťata je slízávají ze země a za dlouhatánských bolestivých záchvatů umírají.

Číšník v Obchodní kavárně spí vestoje. Pes s vyplazeným jazykem se plíží těsně podél zdi.
-Ještě jedno bych se rád dozvěděl.-řekl jsem po určitém váhání.-Kde jste vzali zrovna takovouhle holku?-
Seděli jsme při tom rozhovoru na zemi,na podlaze proti sobě ,ale já ho slyšel jako z telefonu. On mě také. proud bzučel, magnetofon mluvil a mluvil, on pomrkával za skly, ruce položené na kolenou a beze spěchu říkal.-Ne ,neotevřu. Neotevřu.-
A svezl se na zem mezi skříní a oknem.
Sténání najednou ustalo. Napjatá tvář se uvolnila a on otevřel oči.
-No na výsledek rozboru si musíme počkat. Jedině chromatografií se dá něco zjistit, protože je všechno napadrť.-
-Ach tak-pochopil jsem. -Její sestra propadá záchvatům šílenství, které jsou pro okolí velmi nebezpečné.Musí být izolována.-
-Proč jste mi to řekl?- zeptal se a přitom se už vznášel.
-Protože jste sám trochu vysoko. Skoro u stropu.-Usmál jsem se.
Pak následoval pád a chrčení jeho průdušnice.
Nůž jsem si otřel o kalhoty a odešel.

Konec kapitoly deset.

Mezihra je pravda.

Vzpomínka, zničehonic se vynořila, jak jsem minulý červen chtěl v noci s polámanýma nohama, krvácejicími ranami s vytrženýma kanylama od kapaček utéct z nemocnice, v noci se z lůžka způsobem záhadným dostal na sesternu a se slovy :-Jdu domů- spadnul k zemi…pak už mne kurtovali, asi jsem nebyl nikdy vzorný pacient… chtěl jsem jít za Tebou.

Mezihra je pravda.

Román pro Tebe. Kapitola devátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik


Kapitola devátá.

Helena Blehárová.

Učenec Maytáš Kometa vzlyknul. A znovu. A ještě jednou. Jeho oči byly rozšířené hrůzou.
Čelo měl zpocené, slané cukříky potu se mu krystalizovaly v oční víčka pocitů.
Byl jsem pěknej parchant ,chladnokrevnej zabiják, mířil jsem na něj Imaginární ručnicí a to rozhodně moc příjemný nebylo.
Měl jsem ho plný zuby.
Ale na druhou stranu-zapomněl jsem, proč ho mám zabít.
Všechny myšlenky na PROČ se mi vykouřily z hlavy.
Jediný co jsem věděl, že ho odprásknu-a to co nejdřív, protože jsem nechtěl čekat, až jeho slzy zaplaví pokoj a budou stoupat a dotýkat se mých nohou a stehen a mýho penisu a a zadku a výš a výš jako se to stalo tý holce v tom divným filmu Palba bubnů a tak jsem pronesl větu a on věděl co ho čeká :- Matyáši Kometo ty za chvíli chcíplej falešnej proroku, přišel jsem tě zabít-pozvednul jsem Imaginární ručnici do výše a zacílil . Prst laskal spoušť. Byla to jen otázka času.
Vrhnul se k mým nohám.
Snažil jsem se nevnímat jeho upocenej obličej.
Můj mozek vyslal povel-Zmáčknout kohoutek.-
Informace se řítila sítěmi neuronů, ale ten sviňák provedl něco na co jaktěživ nezapomenu, když si na to vzpomenu teď, ještě mi běhá mráz po zádech….mráz po zádech, přejíždění nože po skle.
Zatímco příkaz směřoval ke konečku prstu, kterej tak něžně a jemně a zamilovaně laskal tělíčko spouště, tak se ty slaný cukříky potu začaly na jeho tváři přibližovat k sobě, slévaly se jako horké olovo řítící se z tavící pece a začal se objevovat nějaký tvar.
Stalo se to během miliontiny vteřiny.
Velkej a těžkej kus slizovitýho potu odpadnul od jeho těla na zem. Tedy-dopadnul vedle něj, abych byl přesnej.
Ozvalo se mlasnknutí.
Vstal.
Přesně v tom okamžiku jsem zmáčknul spoušť.
Výstřel.
Tělo šílenýho učence sebou trhlo, prolítlo vzduchem a na konci svýho akrobatickýho kousku se rozpláclo o stěnu.
-Žuch.-A dopadlo na zem.
Sklonil jsem Imaginární ručnici a věnoval se tý kupě slizu, což bylo fakt pěkně děsivý, protože ten tvar byl konečně konkrétní.
Znal jsem ty obrysy.
Byli to obrysy ženskýho těla.
-Miláčku…-řeklo to.
Když se mne to dotklo, zkameněl jsem hrůzou.
Drželo to něco v ruce. Zavřel jsem oči a cítil jsem, jak se po mý pravý ruce sune ňákej ocelovej předmět.
Otevřel jsem oči .
Byl to zlatej kroužek se vsazenejma diamantama.
-No dobrý- řek jsem si v duchu ,byl jsem jako omámenej, vypil jsem dryják z kotle těch šéfek.
-Williame-znělo v mý hlavě-Williame,to jsem já, musím ti něco říct- a před mejma vnitřníma očima se začaly objevovat nepopsatelný znaky a já je zaznamenával a pamatoval si je.


-Sbohem-řekla Helena Blehárová.


Pak už tady nikdo nebyl, jen chladnoucí tělo Matyáše Komety světélkovalo v kostře kotěte královského pokoje.

Ve stínu.

Text:

In the shadows.

Čte Paul Speckmann

Napsal, pro Tebe, Lubomír Tomik

She took another wet bloody patch of meat,
she rubbed it on both sides with a mixture of pain, desire and confusion,
sea urchins, porcupine needles,
packs craving the smell of prey,
reach into the heart, whisper:

Rusty wolf,
very beautiful
gateway for the defeated,
swaying censer,
photo trigger of my eyes.

Give up darling, tribute to poetics,
because what keeps us alive than our fantasies crumbling to pieces
outlines of reality:

Nothing,
than beauty
nothing but pain
tummy of the thumb passing through the sharpened edge of the razor.

Now,
coast,
coast of mind in flames,
every thought of you is a viking raider waving an ax,
tasting with a ladle from the cauldron of Macbeth’s witches,
a glass of wine from the walled cellars,
love of verses,
thousands of scents of Arabia.

PS LT: In the shadow it is called because a girl who rubs a mixture of thistle and other herbs pieces of raw meat, while depicting a trap for a pack of wolves, stands on the edge of the forest, in the shadow. Even in the shadow of thoughts, trying to separate reality from fantasy, but everything merges into one.
PS LT II: I try to write here in English as well, because I still believe in the possibility that you can take a brief look YOU … and because of that I will do my best if it happens.

a česky…..

Ve stínu.


/Pro Tebe/

Lubomír Tomik

Vzala ještě mokrý krvavý flák masa,
potřela ho z obou stran směsí bolesti ,touhy a oměje,
jehlice mořské, jehlice z dikobraza,
smečkám bažící po vůni kořisti,
šáhnout do srdce , zašeptat:

Rezavá vlčice,
nádherná velice,
slavobrána pro poražené,
komíhající se kadidelnice,
fotospoušť mých očí.

Vzdej miláčku, hold poetice,
protože co náš drží naživu než naše fantazie rvoucí na kusy
obrysy reality :

Nic,
než krása,
nic než bolest,
bříško palce projíždějící ostřeným okrajem břitvy.

Teď,
pobřeží,
pobřeží mysli v plamenech,
každá myšlenka na Tebe je vikingský nájezdník mávající sekerou,
ochutnávka naběračkou z kotle Macbethových čarodějnic,
pohár vína ze zazděných sklepů,
lásky veršotepců,
tisíce vůní Arábie.

PS LT: Ve stínu se to jmenuje proto, že dívka , která potírá směsí oměje a dalších bylin kusy syrového masa, když líčí past na smečku vlků, stojí na okraji lesa, ve stínu .Ovšem i ve stínu myšlenek, snaží se oddělit realitu od fantazie , přesto, vše jí splývá v jedno.

Román pro Tebe, kapitola osmá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou .    

                                                                                                                                                                                                                  

Kapitola osmá.                                                                                                                                                                                                                     

Nakonec nic.                                                                                                                                                                                                                       

Profesor pomalu oddálí cigaretu od úst a snaží se aby popel neodpadnul. -Dobře. Soustřeďte se, nechte klidně plynout své myšlenky a popište mi příklad, nějakou Vaši halucinaci, pokud možno co nejpřesněji a nejúplněji.-                                                                        Hubený mužík, s brýlemi jako Harold Lloyd, promluvil vtíravým hlasem -Povolila mi nejzazší důvěrnosti. A já jsem jich využil delikátně a taktně, abych jí nezpůsobil bolest.-                                                   

Vzpomínka oživne, vyvolána   slovy.  Maurské věže zmizely ve vrstvách slin a mlhy.                                      

Drsné betonové stěny, prudké nárazy větru,  vír prachu se zvedá, slabé zamručení lodní sirény. Pohled, který propaluje šaty.                                                                                                                                                                                         Osvětlená luminiscenčními lampami potřásá prsy zahalenými jenom lehkou blůzkou.  Rychlým pohybem si stáhne spodní prádlo.                                                                                                       

-Drahý, mám Vás v hrsti, pochopte mne přece.-                                                                                               

Stravovaná svou divokou kočičí ženskostí , její poprsí se znovu otřásá.                                                                                                     Nazim nadzvedne závoj a spatří tvář arabské ženy. Úžasné. Zmocní se jí. Z úst mu vychází zvuk skoro odporný.                                                                                                                                                               Když se ukojí je ticho. Oba mlčí. Nazim si prohlíží své přirození. Jsou na něm stopy po kopytech.                                                                                                                                                                                                                              

Chlapci vzrušeně a s vyvalenýma očima pozorují ohňostroj zadků vybuchující kolem dokola. Ach, ty arabské harémy!                                                                                                                                    

Konečně pak otevře oči a zjistí…                                                                                                         

-Ne,ne. Já se ptát. Já se ptát a ty říct.-                                                                                                      

Slon na plátně dojde na mýtinu pokrytou kostrami svých soukmenovců. Vyčerpán a blízek smrti se sesune na zem. Diváci užasle vydechnou.                                                                                           

Někdo řekne:- Sloní hřbitov!-                                                                                                                                                                                                                               

                           Ale nakonec nic než jen procházky s Buroughsem a lehké ženy v mým pokoji.

Konec osmé kapitoly.   

Jeden z dárků.

Jeden z dárků měla být Vánoční kapitola mého Románu pro Tebe, udělal jsem teď houbovou polévku k obědu a večeři, jdu dodělat formátování a když ji opravenou dopíši…podívám se na ni znovu a zakroutím hlavou…

-Tohle Ti nemůžu udělat…každá věc má své místo a čas….. tyhle dvě věci, Vánoce a obsah kapitoly se minuly, těžce. Až zítra.

Zítra též po 12.00 hod. budu mít tu čest s panem Paulem Speckmannem.

Román pro Tebe .Kapitola sedmá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.   

Lubomír Tomik    

                                                                                                                                                                                                  

Kapitola sedmá.    Pití mlhy.                                                                                                                                                                                                                          

Když odešel, stál jsem hodnou chvíli uprostřed pokoje. Bezmyšlenkovitě jsem upíral pohled na závěs u okna. Stropní lampa najednou zhasla. Věděl jsem , syndrom zažíhaných lamp, někdy si všimněte, jak při chůzi ulicí ve tmě zhasne lampa blízko Vás, pocestní kteří se potácejí nočním městem a lampy se zhášejí a zažínají, jakoby náhodou přitom se mozkové frekvence spojí a z myšlenky se stane skutečnost. Napiš si skutečnost!      A tu se sluch znovu soustředí na zvuky harmoniky, venku za oknem, oknem.                                                                                                                                                                                             V uličce napůl vymazané mlhou je slyšet hlasy. Mluví dva muži. Jeden je v okně a druhý dole na ulici. Ale nic není vidět, jeden z hlasů vypadá na Rozumka.   

 -Pil jsi dnes ráno mlhu?-                                                                                                                     –

-Ano.-                                                                                                                 

 –  Jed? –                                                                                                                                                                    

-Řekl bych ,že ano. Musel jste být zneškodněn, ne hned zabit. To myslím ne. Člověk se musí vmyslet do jejich hlediska. Mrtvola by pro ně nebyla výhodná. Rámus ,podezření,tisk,pitva,řeči. Co by z toho bylo? Naproti tomu-pořádná psychóza, to je něco jiného! Jako výsledek mnohem elegantnější. Takových preparátů je dnes plno. Depresívní stavy,halucinace,útlum. Myslím,že po vypití sklenice vína by jste necítil nic. Až teprve zítra, či mnohem později. Kdo se dneska může zbláznit? Každý. A já první pane Marek. Já první.-                                                                                                                                                                                 Moře kolem dokola stále více tmavne. Pobřeží se rýsuje ve velké dálce jako pruh světelných bodů.                                                                                                                                                                                                                     

Pan Marek a tajemný muž,sklonění přes okraj lodičky,pozorují černou hlubinu s množstvím rybek světélkujících jako světlušky v klidu vedle sebe.Lehce se pohupují.                                                                                                                                                                                                                                

Zvony smutně vyzvánějí. Před kostelem se v mlze rýsují obrysy pohřebního vozu.                                                                                                                                                                                                                        

V přístavu na vodě se jako velká bludička, v temnotě a mlze houpe sud, nacpaný hořící slámou a hadry. Z loděk zakotvených u obou mol sledují sud námořníci a jejich rodiny.                                                                                                                                                                                                                           

Stranou stojí povoz Kočího Směrů. Je tu i jeden automobil.                                                                                                                                                                                                                            

Z pohybu siluet je vidět,že se hudebníci řadí k pochodu.                                                                                                                                                                                                                                 

Tma je něco docela jiného.                                                                                                                                                                                                                           

Úroveň lidské inteligence byla překročena.                                                                                                                                                                                                                           

Mezitím jsem se hnal prozatím plesnivým podivným dnem kupředu ,míjel jsem časové západky, míjel jsem explodující slunce, padal jsem a vstával, rodil se a umíral, tančilo kolem mne všechno? To si pište že tančilo!                                                                                                                                                                                                                                  Vzduchem svištěla vůně čerstvě posečené trávy a kluci na poli pouštěli draka, oči jim svítili, pozorovali mne a já je míjel, zdáli se mi tak nějak osudoví a důležití, věční a nekoneční uzavření v této scéně-pak se jeden z nich rozběhnul a druhý vymrštil draka do výše, ruka se mu v sádrovém obvazu komíhala sem a tam a drak vzlétnul, provázek se napnul a drak stoupal výš a výš a ocas mu vlál ve větru-andélé,andélé-usmíval jsem se a můj úsměv se zvětšoval tak jak drak prořezával oblohu, místo kostí špejle a místo kůže balicí papír ,jen jsem čekal kdy se ozve to burácení…..Nic.

Konec kapitoly sedmé.                                                                                                                                                                                  

V předvečer Štědrého dne.

Nahráno pro Tebe dnes, 23.12.20 ve Starém Městě, jeden z prvních vánočních dárků.
Snad se Vám budou líbit i ty , které máš u sebe, ten největší čeká na první svátek vánoční.

Čtu ze své sbírky Veronica a jiné básně , /2018/, zvukový doprovod el.kytara.

Těkavé .

Těkavé.

Lubomír Tomik

Ráno jsem našel v kapse malé rudé skleněné srdce od Tebe,
těkavé 
a 
jemné :
 zkapalnělovteklomidozápěstížil
obejmulo vlásečnicevydalosenacestuktevnímřečištěmvešlajsidomne

jako milionkrát.


22.12.20 čtu ze své poslední sbírky Noční stěhováci, na kopci Modla v buchlovských horách,
mlha, déšť, mrazivý vítr, pro Tebe.
Letní pohled na Chřiby (Holý kopec,Buchlov a Barborka) | Mapio.net
Letní pohled na Chřiby. Nalevo zbytky keltského osídlení, Holý kopec. Uprostřed hrad Buchlov. Napravo kopec Modla, Kaple Svaté Barbory.

Román pro Tebe, kapitola šestá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou. Kapitola šestá.  
                                                                                                                                                                                                                     
  Lubomír Tomik 
                                                                                                                                                                                                              
  Kapitola šestá.  
                                                                                                                                                                                                                   
  Hodina bdění a melancholie v noci 13.července 1839.Věnována mému druhu v deziluzi. Pouze jemu. 
   
 Tou kapkou žluči jsem Tě nijak neobviňoval Není to žluč klamu,ani falši,nikoli, já nepíši lidem kteří klamou. Byla to žluč jiného druhu. Na dně každého sladkého poháru je kapka žluči. Žluč…velice hořká žluč je lhostejnost. 
 Malomocný se nehýbal ,posadil se na bobek u příkopu a sklonil hlavu,          bylo slyšet slabé dřevěné bubnování a jednotvárné slovo nečistý.                                                                                                                                                             Postavil jsem se k němu zezadu a zvedl oběma rukama nůž.                                                                                                                                                                                                                          
  Zůstal tak několik blýskavých vteřin, jako by se svět zastavil, pak s dychtivým -Ach-jsem zarazil nůž mezi lopatky.                                                                                                                                                                                                                           
  Sir William Dobrosrdečný klopýtl a stanul s rukojetí v zádech. Krev stékala jako červený prst, stékala a svinila jeho drahé roucho.                                                                                                                                                                                                                      
  -Splatil jsem Ti, sire Williame, spal mosty a zmiz v zátočinách ticha, ukonči sezení, zavři nad ránem dveře do pochybných barů, prach a dým, prach a dým…-                                                                                                                                                                                                                    
  Slunce stoupalo výš a výš.    
                                                                                                                                                                                                                         
  Tržiště ,jiný svět akkarských stánků ,začíná docela nenápadně ,počet malých krámků a prodavačů,                 rozesazených  podél obou uliček smutku se zvolna množí, míjíte hromady nejrůznějšího ovoce,oříšků,podzemnice olejné,hřebínky a bižutérie-lidé nejen nakupují a prodávají ale i smlouvají-   
                                         
 Upejpavý miláček škemrá u zarostlého obchodníka :                                                                                                                                                                                                                         
  -Kolik stojí tenhle bič?-                                                                                                                                                                                                                     
  Obchodník:-Ať mě bohové zatratí, nemůžu to dát laciněji než za pět šilinků…-                                                                                                                                                                                                                               
  Upejpavý miláček: Pět šilinků? To by koupil leda blázen!-                                                                                                                                                                                                                               
  Kolikrát odešel a vrátil se už se ani nepamatuji. Nakonec:                                                                                                                                                                                                                               
  -Dám ho za dva šilinky, jinak jsem docela zničený ,okradl bych svou rodinu, v životě už bych Ti nemohl nic prodat…-                                                                                                                                                                                                                   
  Upejpavý miláček-Dám ti šest pencí!-                                                                                                                                                                                                                       
  -No dobře, že jsi to Ty, tak tady ho máš! To je můj konec, v životě už nebudu moct nakoupit kůže,půjdu domu po kolenou jako žebrák…-                                                                                                                                                                                                                          
  Upejpavý Miláček hází peníze k nohou obchodníkovým a rozkošnicky šahá po biči. Bere jej do svých zpocených rukou a mizí v davu,tělo rozklepané vzrušením..míří do temných slují svého domu,zákoutí a další těla…    
                                                                                                                                                                                                                       
  A když spokojený kupec zmizel,Obchodník se zaradoval a promnul si ruce-gesto Všech obchodníků světa, úlisných.  
                                                                                                                                                                                                                             
  Otevřel jsem oči a usměvavá tvář mého černého přítele, která se po chvíli objevila ve dveřích koupelny dala za pravdu myšlence,že lidé, chtějí-li, si dokáží vždycky přijít na jméno-To já tady být, a usmívat se na Tebe,já být dobrá přítel,já mít ráda Tebe,jít sem, být nádherná,cítíš jak bezcená je tento svět a jeho mrzká radovánka,adiós můj drahá, oh! quil enniue,mon ami,de passart tant des temps sans t endre parler../ Ach jak se mi stýská můj příteli,         když Tě dlouho nevidím/ 
                                                                                                                                                                                                                         
  Je to jak v jedné africké pohádce-Hledáš přítomnost a najdeš ji mezi stíny minulosti, hledáš budoucnost a ona je na výsluní přítomného dne.                                                                                                                                                                                                                             
  Sevřeš ruku a přítomnost Ti proklouzne skrz prsty do minulosti a můžeš se za ní jen melancholicky ohlédnout-v uličkách smutku.      
                                                                                                                                                                                                                 
  Začalo to všechno vlastně dávno.                                                                                                                                                                                                                               
 Minerviny sovy létají až za soumraku.            


  
 Konec kapitoly š.š. šest .  

Román pro Tebe . Kapitola pátá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik

Kapitola pátá. Co napsala tato krásná dvorní dáma?

-Přijď, jak Ti to vyjde, nebudu už od Tebe nic chtít,ale až se uvidíme,řekni mi,že mi odpoušťíš a nech, a’t Ti políbím ruku, Tvou milovanou ruku, kterou jsem dnes nechtěla přiblížit ke svým rtům! Sbohem ,mám Tvůj dopis, tady ,na srdci. Neměla jsem od Tebe očekávat nic jiného, neměla jsem se divit…nemám se čeho obávat, mohu Tě jedině zbožňovat,adiós! –
My šli a šli tmou -prokletými invazními ulicemi bez konce, zdi a sady, zdi a sady…tiše jako stín jsme klouzali tmou. Ó, jak vítr vyje, jak teď vítr vyje, neslyšně a studeně, potom následují otázky: Ach,kde jste mé milé známé jevy? A zde, co je to zde? Je tento svět a tato chvíle ,tento pohled, dotyk cit jsou skutečné??? Jednou rukou píši, druhou se držím přepážky, psací stůl leze na mne, já lezu na stěnu….Na shledanou!!!!-

Konec kapitoly páté.

Román pro Tebe, kapitola čtvrtá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou .

Lubomír Tomik

 Kapitola čtvrtá. Oči jako talíře.     

                                                                   

Cizí šepot starých sousedek. Pavlačemi se nese hlas:-Dva miliony anglických liber uloupeny v pravé poledne! Co dělá anglická policie?-V městském parku na rozbité lavičce líbá mladík svou přítelkyni a šeptá jí do ucha: – Nic. Lordi jsou stářím znavení a na zasedání spí. Lord Kancléř jakbysmet.-

-Komisaři, ovládejte se přece!-řekl Edward Bengt.  -Už jste četl noviny?-    Policejní komisař Sullivan okamžitě přestal klepat ukazováčkem do stolu. Bengt mu podal Timesy. Na straně tři byl ve výrazném rámečku otištěn článek s nadpisem: Kate- Kate opět nad Tiquinou- a pod tím bylo svědectví několika Indiánů, kteří při rybolovu viděli ze svých člunů, svázaných z jezerního rákosu tototry ,letět v noci nad úžinou Kate-Kate. Byla to krvácející lidská hlava bez trupu. Pohybovala se několik metrů nad hladinou jezera, vydávala zvuk vrat skřípajících ve veřejích a rybářů si nevšímala. Odletěla po Malém jezeru směrem k Londýnu. Kate-Kate byla něco jako indiánské ztělesnění svědomí. Vytrvale pronásledovala zlé lidi. Sedalo si na střechu domů občanů s pokřiveným charakterem, vydávalo příšerný vrzavý zvuk a dělalo jim ostudu.

Edward Bengt vypustil z lulky obláček dýmu a řekl:-Je to on. David Hamilton.-

Komisařův medový hlas se rázem změnil v žihadlo. -Vím o tom. Přijel v devět hodin a ubytoval se v hotelu Hilton .Ovšem pod jménem baronky z Kentu. Pamatuji si ho z dřívějška, kdysi prodával bohatým študákům na záchodcích dýky…- Detektiv se spokojeně usmál a zavěsil si deštník na předloktí tak, aby se na rukojeti mohl pohodlně usadit papoušek Jim. -Vrátil se. Vrátil. Určitě tu má nedokončenou práci..- a pak si pomyslel:-Je tu ještě tolik věcí k vidění prostřednictvím mých očí….-a měl se k odchodu. Sullivan se na něj smutně podíval:-To je škoda, že nemohu jít s Vámi. Máme zprávy o cizím vrtulníku, který soustavně narušuje naši a sovětskou hranici.- V tu chvíli zazvonil telefon. 

Volal pan Marek :-Všechno jde správně Edwarde. V hlubokém pralese na březích řeky Kongo žije černý bůh Akwakvasongo, žije tam odnepaměti, zná řeč vody a řeč trávy, řeč stromů, řeč tygra, řeč hada a řeč ptáků. Zná i řeč lidí. Tu zná ale nejméně, protože lidé přišli na svět až poslední, ale to vůbec nevadí, i tak je to skvělý informátor!-

-Co se stalo?-řekl nedočkavě Bengt.                                                 

-Na břehu Konga byl nalezen nedopalek doutníku Havana a kostkovaná dudácká suknička. Nesmíme ztratit ani minutu!-skončil pan Marek a zavěsil. Bengt pohlédl na komisaře.  -Budete spokojen.-zakřenil se. -S mou prací budete spokojen.- A odešel.                                                                                               

Hned za dveřmi komisařství se Bengt zastavil. Pozorně se rozhlédnul, jestli není sledován a pak tiše zahvízdal. Z šera schodiště se ozvalo chraplavě:-Buďte klidný. Znám jména členů soudu. Budou instruováni.-

Voda, kterou nikdo nepozoroval se zatím totiž uvařila.               

Město leží na vyvýšeném pahorku a je obklopeno tropickou vegetací. Otvírá se do zátoky zvané Bombertoka. Vlévá do ní své černé vody řeka Temže. Pláže jsou nádherné a zlaté a slunce, slunce nás spaluje. O kus dál začínají kopce a na obzoru se táhne vysoká náhorní plošina Centrálního pobřeží. Za ní je buš a les, čerstvě prosekávaná cesta a na ní se čas od času objeví vojenské pevnůstky. Vedro je čím dál víc nesnesitelnější.                                                

Mezitím šílený génius William Seward Burroughs sedí ve svém zahradním bytě, vlasy zježené píšící na stroji následující slova: motelová motelová motelová osamělost vzdychá nad tou pevnou pevninou jako mlha nad stojatými olejnatými vodami přílivových řek David Hamilton zvaný též Kulhavý či prostě Librový Davídek s jedním okem vzadu je v Londýně.

A udělal zázrak! Vstaň a choď!                                                          

Děsil Whitman děti v Londýně, když šel volnou ulicí?   

Konec čtvrté kapitoly.

Krátké info pro Tebe, o mém dni na kopci Modla.

Román pro Tebe, kapitola třetí.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Kapitola třetí.

Mustafa Hamid a Nazim Kemal.

Na konečné je všechno šedivé, hlína i paneláky vzadu. V poledním parnu seděli na prázdném tržišti dva hrnčíři.
William Sevard Burroughs se objevil ve svém vlastním burácení a viděl rudě. Ochotně začal promlouvat k oběma hrnčířům.
-Už týdny jsem na cestách,na západ od New Yorku, od bývalýho Jórku, jak se teď říká a poslouchám, že Mustafa Hamid má zas velký plány.-
Mě se z toho dělalo nanic. Stál jsem opodál ve stínu. Ach ,kdybych tak mohl, vypálil bych po tržišti dávku z kulometu……
Mustafa Hamid chtěl promluvit, ale William ho zadržel.-Nepřerušuj mne, nekecej blbosti, modrý soumrak se změní v noc, rámcem a účelem tohoto příběhu je obrazová nespoutanost, poezie, Homunkulus bude oživen až při zítřejším soumraku a já sám ho pak neprodleně přivedu až do Parlamentu.
Nazim Kemal řekl:-Nebyla by to nádhera, dyby jsme byli opravdoví američtí túristi a najednou by jsme se tam rozeběhli s foťákem a vybleskly by sme si ho?-
William zakroutil hlavou:-Budete teď oba nositelé strašlivého tajemství….Doufám, že jej budete umět zachovat.-
Ukázal do kouta.
Ležela tam smetená hromádka skla, všelijakých titěrných součástek, jako kdyby tam někdo vykuchal živou loutku. Pohlédl do stínu, kde jsem se skrýval a ušklíbnul se.
-Končím spojení.-řekl.
-Náš úkryt je obklíčen. Myslel jsem, že se nám podaří skrývat se až do rána, ale vidím, že je to marné. Sejdeme se spolu na Polích Hojnosti.-

Pole Hojnosti znamenala Onen svět.

Všude je plno hlídačů.

Konec třetí kapitoly.

Miláčku, nebýt Tebe, …jsi čarodějka, tvůrkyně myšlenek… jsou jako žhnoucí uhlíky a

občas vyrazí plamen. Stačí …jen mít před očima Tvou tvář.

Nábytek ze zbytků OSB

Jelikož mi knihy začaly trochu přerůstat přes hlavu, ze zbytků osb desek a plovoucí podlahy jsem si vyrobil stabilní skříňku… usměj se prosim….ano, dnešní karta tarotu měla ráno pravdu, dostal jsem úřední dopis na nějž jsem čekal několik měsíců…a teď …jdu pro Tebe číst své věci… víš co chci říct…

Uskutečnění.

Crowleyho Tarot, karta dne, před šestou: Uskutečnění.

Crowleyho tarot  – Malá arkána – Hole
 
 Crowley - ctyrka holi
Čtyři hole – Uskutečnění
 
Čtyřka holí je symbolem ukončení. Tato karta upozorňuje na to, že než budeme moci přesměrovat svou energii jiným, novým směrem, ke kterému nás nabádá hlas srdce, je potřeba dokončit to, co jsme uvedli do pohybu.

Tento symbol zastupuje také princip dosažení cíle, který rovněž souvisí s ukončováním.

Kdykoli si tuto kartu vytáhnete, znamená to, že něco končí a současně něco začíná. Čtyřka holí je obrazem citové touhy (Venuše) vykročit novým směrem (Beran), ale jenom tehdy, pokud bylo dokončeno vše, co bylo započato, ať jsou to projekty, vztahy, některé záležitosti a podobně. Tato karta vám naznačuje, že během příštích čtyř týdnů nebo měsíců nastane vhodná doba, abyste se vydali novými směry a současně uzavřeli vše staré. Případně abyste vykročili novou cestou pouze v případě, že máte jistotu, že jste v sobě určité záležitosti, projekty a vztahy uzavřeli. Tento symbol může také naznačovat, že během příštích čtyř týdnů nebo měsíců budete chtít něco nového začít, případně ukončit s osobami narozenými ve znamení Berana (21. února – 21. března), které jsou pro vás něčím důležité. Pokud pro vás žádný zrozenec v Beranu není takto významný, pak to znamená, že měsíc v tomto znamení pro vás bude tím správným obdobím, ve kterém byste se měli pokusit v určitých oblastech života dosáhnout svých cílů. Měli byste je uskutečnit a současně s jejich ukončením začít pracovat na něčem novém. Čtyřka holí v podstatě odráží stav, kdy se určitý aspekt našeho „já“ nachází v procesu završení a cítí se být naplněn, zatímco jiný touží po tom, aby mohl prožít něco nového, což naznačuje Venuše v Beranu. Tato karta jednoduše představuje naši schopnost, platnou během příštích čtyř týdnů nebo měsíců, vnímat se jako celek, který tak vystupuje i navenek.

Uvidíme tedy , co dnešek přinese, mám na mysli jen jedinou věc.

Ty.

V den zimního slunovratu…

…jsem stříhal tři větvičky břečťanu do domu, myslel při tom na Tebe, posílám Ti ze zámku Napajedla, z holandského pokoje, v němž kouzelně vrzaly parkety:

Jen Tobě.

Některé nahrávky jsou pro vyjímečné chvíle, jako jsou Velké setkání Jupiteru se Saturnem 21. prosince 2020 | Úkazy | Články | Astronomický informační server astro.cz právě dnes, zimní slunovrat právě dnes, jsi mi nějak nejvíc nejblíže, právě dnes, celý den.

Jsi všude.

Jsi všude, všude a nikde, vidí Tě v každé věci, činnosti, tváři , bundě, autě, slyší Tvé jméno v rádiu, titulek, útržek náhodně zaslechnutého rozhovoru naše číslo, všude. Učím se s tím žít, nejde to, přestal jsem počítat dny, už jsou to měsíce.

Chci něco napsat, koukám před sebe a stojí tam :

Jako psa.

Lubomír Tomik

-Utratit. - řekla.
- Co s ním...zamilovaný,
nesmysl !-

Utratit jako zatoulaného prašivého psa,
nevěřícný pohled,
vážně špatný nápad,
musela jsi mne, musela...
očarovat,
krásko.

Román pro Tebe, kapitola druhá.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou.

Lubomír Tomik


Kapitola druhá- Soudruzi,máte slovo.

Ministr dopravy a železnic Peleaez:- Soudruhu prezidente, dovolte, abych se vyjádřil k sovětské nabídce. Je bezpochyby velmi atraktivní a stojí za posouzení.-

Ministr práce Aguilar:-Lituji,že nemohu souhlasit s názorem našeho kolegy ministra dopravy a železnic Peleaze.-

Ministri vnitra Fortin:- Podle mého názoru není dobré se ukvapovat.Snad by tento návrh mohla posoudit komise,protože realizace sovětské nabídky může mít dalekosáhlé důsledky.A to kladné, i záporné, že pane prezidente.-

Prezident:- Náhle vidím sám sebe a ty dva malé hochy jak volně visíme v nekonečném vesmíru, nic nad námi a nic pod námi, jen nekonečná nicota, ve své obrovitosti, nespočetní mrtví ve všech směrech existence ať už dovnitř směrem ke světu atomů mého vlastního těla nebo ven do vesmíru, který je ale zase jen atomem v nekonečnu všech atomových světů a každý z těchto světů je jen slovním obratem-dovnitř ven,nahoru,dolů-nic než prázdno a božský majestát pro ty dva chlapce a mě.
Lidé se zastavovali a dívali se na nás,děvčata se smála, jednoho dne k nám o krok přistoupil starší muž ,smekl před námi a řekl pohnutě:-Naděje vlasti!- V jeho očích byli vidět slzy. Naděje vlasti!!! To jsme byli my! –
Udeří do stolu a to tam je jeho ovládání.

A protože medicinbal byl první co mu padlo do oka, sehne se ,popadne jej a v mohutném výbuchu vzteku jím mrští proti zdi.
Křachne to a dvacetikilová kožená koule proletí zdí a vypadne z obrazu do vedlejšího bytu, zanechávajíce za sebou velký otvor, jímž spatříme rodinu u večeře.
Členové rodiny se zvednou od stolu a vyčítavě zpívají k prezidentovi:
-Zaženeme všechny důvody
pro whisky ,pivo a gin!
Nebudeme skákat do vody,
to Ty si pustíš plyn!
Ty hezoune!
Ty Apollo!
Ty vrahu!
Že za svoje hnusné podvody
budeš-až pomstíme se-
jak žebrák
klečet na našem prahu!

Rodina dozpívá a sedne si zpět k jídlu.
Na prezidentově tváři se rozhostí výraz naprosté beznaděje.

Konec druhé kapitoly.