Broskve soumraku.

Lubomír Tomik
/věnováno Tobě, bez Tebe bych byl mrtev, Ty jsi má Šarlatová žena/

Otevřu oči,
jsem kus papíru v mém vlastním žaludku a na něm stojí, téměř namalovaným, okrasným písmem z konce 18.století :

Padala prostorem
Explicitních slov
Rychle vířících kolem ní
Dmoucí se ve rtech
Užaslé neschopnosti je vyslovit vyslovit vyslovit
Rozkouskována pocity
A přesto to udělala přesto
Brzy vložila svůj jazyk na její
Ochutnávka temnoty

Broskve soumraku
A hranice světla a tmy
Broskve soumraku
A počítá měsíce a počítá dny
Luk napjatý až k prasknutí
Oko pevné a jasné
Nedoufej v milost šarlatové ženy

Broskve soumraku
A vylepšené jsou pocitem sladkosti, marnosti,
Broskve soumraku
A měsíc pod nohama má
Luk napnuté duhy
Ohýbá ona samotná,
Nádhera šarlatové ženy

Broskve soumraku barokní
Aktivují primitivní živočišné pudy
Broskve soumraku
A cesta k tobě vede jen tudy,
Lovec visí u pasu bohyně
Osouložený zlomenou páteří,
Nástrojem šarlatové ženy

Broskve soumraku, světla , tmy,
A gramofonová deska se otáčí a otáčí
Broskve soumraku
A hledáš stíny nabroušeného bodláčí,
Luk napne lovce
Okrasně ho pošle napříč lesem,
Napříč srdcem šarlatové ženy

Platinová, úzká ústa
Extaticky tě
Rozevře
Drápy tvých rukou,
Ustaraná se mi podívá pokaždé do očí
Rve mne stále a znovu na kusy,
A sleduji tvé zorničky
Blikajícím fantastickým sos,
Opět krystalicky čistá něha ve tvém podání.

zavřu oči.
broskve soumraku zasažené lehkými šlehy.


při zalévání kávy horká voda vklouzne do hrnku s pop artovým
potiskem,
rozlévá se po stranách,
jako ruka sjíždějící po chlapeckém zadku džezové dívky,
její dva knoflíky do límečku schroedingerovy kočky,

oh,
to zásvětní počasí, v němž nemůžu být bez tebe,
nemůžu.