Dvě srdce.

Dnes se mi podařilo najít , zcela neplánovaně , dvě srdce, už jsem se s nimi rozloučil, jedno je z doby PŘED a druhé PO….hodně pro mne znamenají…jedno skleněné, jedno tygří oko na zlomeniny…možná léčí i zlomené srdce….,ale skleněné…je, jako by jsi byla tady.
Srdce a poháry.

Lubomír Tomik

Zcela nenadále se rozevřela džungle náhle,
kosti z tygra byly hostie vkládané na jazyk.

Fyzický pocit Tvého doteku,
jarní tráva ,
                            rašící na 
                            propadajících se  masových hrobech.

Expedice vyrazila, 

ladně
 začala
 karavana,

velbloudi,
 komíhající se ,
prachem cest.

Znenadání  z šera vystoupily dvě postavy s klobouky nakřivo, 
mne přepadli,
drsně a nečekaně,
bandité lásky.

Hearts and cups.

Lubomír Tomik

Suddenly, the jungle opened suddenly,
the bones of the tiger were the host inserted into the tongue.

The physical feeling of your touch,
spring grass,
sprouting on
decaying mass graves.

The expedition set out,

gracefully
began
caravan,

camels,
swaying,
dust of roads.

Suddenly, two figures emerged from the gloom,
with hats crooked,
they attacked me
harshly and unexpectedly,
bandits of love.

Kde ?

Napsala Magdalena Verneová , pseud. / vl.jm. Lenka Karhanová /
Čte Lubomír Tomik
Hudba Lubomír Tomik

Hudba je v popředí záměrně, text :

Kde?

Magdalena Verneová

Mé srdce stále odchází k tobě
jak dešťové kapky co mizí,
když stékají po stéblech divokých trav.
Ti vlnící se hadi v písku
bez konce a začátku.

Mé srdce odchází k tobě
jež jsi beze jména.
Nevím kde se skrýváš
kam tě jít hledat
kde je tvá krajina beze spánku a snů,
zavíráš se v ní sám a sám
s myšlenkou na koho?

Nebo se touláš kdesi
nad vlnami nezralého obilí
nebo na lukách jež nepatří nikomu
v temně zlatém svitu podzimního slunce?
Na lukách jež nemají hranic ani cest.

Vstaň a na chvíli pootevři dveře,
od kterých jsi nenašel klíč,
dovol vejít světlu a zavolej vítr,
vždyť svoboda je jedno z jeho jmen.

Odcházím neboť jsi mi dal
jen zbytečný lék co jmenuje se čekání.
Horkem léta stéká ti pot
po tváři v níž po úsměvu zůstal jen stín.

Ale vítr není jen vítr
nechceš aby zchladil tvoji tvář?
Už můžeš otevřít dveře
nikdo za nimi už nestojí,
to jen falešný lék jménem čekání
uvolnil zrezivělý zámek
od něhož ztratil jsi klíč,
a ten kdo čekal už je daleko.

                                                                    podzim 1990

http://www.lenkakarhanova.cz/

https://midianpoet.wordpress.com/