Autor : Aleš Vencel

Výstava v námořnici.

Lubomír Tomik

Nejzazší hranice je výspa mysli,
tajuplný kraj,
můžeš mít jen čisté úmysly,
pohlédni dolů přes okraj.

Aby jsi viděla obrysy,
tyčící se věže myšlenek,
nechej se laskat heroicky ,
procházej s hlavou vztyčenou, s úsměvem, davem milenek.

Buď otevřená a já vím, jsi,
dívka, pohlížející na realitu
Svýma očima,

Vždyť Přece,
Vždyť Přece,
Všechno právě začíná,
Každý den znovu začíná.

Ty.
Jsi naživu.

Snad jsi v pořádku, Ty i všichni blízcí…nemůžu se ozvat napřímo, vzhledem …však víš, vzhledem k tomu, že máme na vše rozdílné pohledy-můj znáš, vše co jsem Ti řekl, je stejné, Tvůj znám já a proto Ti nechci působit ještě větší starosti, než teď určitě máš. Zmizet, žít s Tebou uvnitř ….je….komplikované ?

Ano.