Při přepisovaní jsem teď narazil na zajímavou věc. Sbírku,ze které pochází následující ukázka-Veronica a jiné básně- jsem vydal vlastním nákladem v roce 2018, jedna z básní obsahovala následující řádky:

v barech po půlnoci v pršiplášti
se špičatým kloboukem komíhal lucernou na čáře přílivu pod stejnou polovinou Měsíce v záhybech Tvé roušky
v přízračných ulicích portugalských krčem, v očích sendwichových venkovanů,
ve vychýlení planet
v odrazech přídí čajových kliprů prorážejících záclony z parfémů
oči upnuté k západu, nahá kůže
posetá tříští oceánů

Tedy – v záhybech Tvé roušky- je to skutečnost ? Tehdy jsem měl na mysli arabskou roušku, stejně je to mrazivé, nakonec jsem Tě v roušce na fotografii viděl, na konci sbírky slova:

Napsáno léto 2017-jaro 2O18.

Dobrá , řekni , z milionu náhod, které se nám dvěma přihodily, není tato nejbláznivější?

Je to už podruhé, nejdřív jsem si napsal nehodu, která se mi stala, jestli to tak je a je to Dotek medúzy:

četl jsem Tvá slova, slyšel je, zas a znova se jimi opájel, jsi příliv, jímž stojí za to nechat se vláčet po písku a kamení, zkusit se usmívat, dekadentní seznámení, znovu, nikdy jsi mne nepoznala

Teď.

Protože nemůžu chodit, celý den v podstatě v nemocničním pokoji ,jen bez vřavy kolem, přepisuji starší sbírku, chci nechat udělat dotisk, už mám jen několik originálů, všechno je pryč, nebylo toho zrovna málo, snad si každá našla svého majitele. Pár předělávek,kudrlinek. Například:

K okraji jamky

Lehkým krokem nad schnoucími odstíny noci,
 hvozdem tesáků s růžemi v tlamách,

lýtka oděna v pavučinách s krůpějí rosy,
přiložila své rty
v barvě lesních jahod
k okraji mlčenlivé jamky

Hlasitě vysrkla, se zjevným požitkem,
vyhřeznutý oční nerv.

Není ten obraz …to už nechám na případném čtenáři, pro mne jsi tam stejně vždy Ty, krásko.

PS: NIKDY nevíš, tedy :

To the edge of the hole

A light step over the drying shades of the night,
a forest of fangs with roses in its mouth,

calves clothed in cobwebs with a drop of dew,
She pursed her lips
in the color of wild strawberries
to the edge of a silent hole,

She snorted loudly, with obvious pleasure,
protruding optic nerve.

Včera ráno mne musela odvézt záchranka, zbytek dne jsem prospal…stejně, i když už nejsou žádná ,,ale“, na zlomené srdce neexistuje žádný lék, snad jen rána z milosti.