Při přepisovaní jsem teď narazil na zajímavou věc. Sbírku,ze které pochází následující ukázka-Veronica a jiné básně- jsem vydal vlastním nákladem v roce 2018, jedna z básní obsahovala následující řádky:
v barech po půlnoci v pršiplášti
se špičatým kloboukem komíhal lucernou na čáře přílivu pod stejnou polovinou Měsíce v záhybech Tvé roušky
v přízračných ulicích portugalských krčem, v očích sendwichových venkovanů,
ve vychýlení planet
v odrazech přídí čajových kliprů prorážejících záclony z parfémů
oči upnuté k západu, nahá kůže
posetá tříští oceánů

Tedy – v záhybech Tvé roušky- je to skutečnost ? Tehdy jsem měl na mysli arabskou roušku, stejně je to mrazivé, nakonec jsem Tě v roušce na fotografii viděl, na konci sbírky slova:
Napsáno léto 2017-jaro 2O18.
Dobrá , řekni , z milionu náhod, které se nám dvěma přihodily, není tato nejbláznivější?
Je to už podruhé, nejdřív jsem si napsal nehodu, která se mi stala, jestli to tak je a je to Dotek medúzy:
četl jsem Tvá slova, slyšel je, zas a znova se jimi opájel, jsi příliv, jímž stojí za to nechat se vláčet po písku a kamení, zkusit se usmívat, dekadentní seznámení, znovu, nikdy jsi mne nepoznala
Teď.