Těch pár perfektních dní, které jsem s Tebou zažil jsou jako návrat domů, když na ně pomyslím, jen tak být s Tebou, ty vzpomínky se vynoří nečekaně, o to více mě to pak smete. Napsal jsem Ti, pak jsem si uvědomil, co jsi napsala Ty mě naposled a místo odeslání jsem ten mail smazal, navíc ani nevím jestli tohle budeš číst, nevím vůbec nic. Hodně se teď zabývám teorií Duende, když čtu o ,,umělohmotném smutku“ v textech současné pop music, rozumím, můj smutek nad tím co jsem ztratil a podle Tvých slov vlastně ani nikdy neměl, není hraný, je opravdový a stále je tady, více či méně. Ano, nikdo jen tak nezmizí , nemůžu být ten kdo se ozve, protože stále mám Tvá poslední slova před sebou a místo proplesknutí, abych se vzpamatoval, si je přečtu, kromě touhy po Tobě nemám žádné právo zasahovat Ti do života, tak rád bych se vrátil domů, už nejsou žádná ,,ale“.