Na chvilku pojď ke mě.

Na chvilku pojď ke mě.

Lubomír Tomik

kdYž se Dívám doO výšky tvýcH očí nejsou tam

když na Tebe mluvím nejsi tam

když

nejsi tam.

Nejsem smutný ve své takovosti,

jsi se mnou ,

jen ne tak jako dřív, ale jsi.

Pocity ,

oblékneš si šaty můzy ,která ze zpěněných vod

vytahuje utonulého mořeplavce,

všednost a vášeň,

všedost a vášeň,

vášeň a

možná je tíha světa skutečně láska a ne nenávist,

proč tedy jen nežít a nemilovat ?

Come to me for a moment.

Lubomír Tomik

when I look at the height of your eyes they are not there
when I'm talking to you you're not there
when
…
you are not there.

I'm not sad in my kindness,
you are with me,
not just as before, but you are.

Feelings,
you will put on the clothes of a muse made of foamy waters
pulls out a drowned seafarer,
commonplace and passion,
commonness and passion,
passion and
maybe the weight of the world is really love and not hate,
so why not live and love?

Interpretation of duende.

,,All love songs must contain duende. For the love song is never truly happy. It must first embrace the potential for pain. Those songs that speak of love without having within in their lines an ache or a sigh are not love songs at all but rather Hate Songs disguised as love songs, and are not to be trusted. These songs deny us our humanness and our God-given right to be sad and the air-waves are littered with them. The love song must resonate with the susurration of sorrow, the tintinnabulation of grief. The writer who refuses to explore the darker regions of the heart will never be able to write convincingly about the wonder, the magic and the joy of love for just as goodness cannot be trusted unless it has breathed the same air as evil — the enduring metaphor of Christ crucified between two criminals comes to mind here — so within the fabric of the love song, within its melody, its lyric, one must sense an acknowledgement of its capacity for suffering.“

Australian music artist Nick Cave discussed his interpretation of duende in his lecture pertaining to the nature of the love song (Vienna, 1999)

Všechny milostné písně musí obsahovat duende. Láska není nikdy šťastná. Nejprve musí přijmout potenciál bolesti. Ty písně, které hovoří o lásce, aniž by v jejich liniích bolely , nejsou vůbec milostné písně, ale spíše nenávistné písně maskované jako milostné písně a nelze jim věřit. Tyto písně nám upírají naši lidskost a naše Bohem dané právo být smutní a vzduchové vlny jsou jimi posety. Milostná píseň musí rezonovat s upadnutím smutku, zabarvením smutku. Spisovatel, který odmítá prozkoumat temnější oblasti srdce, nikdy nebude schopen přesvědčivě psát o zázraku, magii a radosti z lásky, stejně jako dobru nelze věřit, pokud nedýchá stejný vzduch jako zlo – přetrvávající metafora Připadá mi zde Kristus ukřižovaný mezi dvěma zločinci – takže v rámci struktury milostné písně, v její melodii, její lyrice, je třeba cítit uznání její schopnosti trpět.