Další krok.

Zajímavá věc, poslouchal jsem Alanovu starší přednášku o vývoji umění, myšlení, magii…obsahovala větu : – A další krok bude propojení vědy s politikou…- Neděje se to právě TEĎ? Stejně jako kdysi lučištníci proti doutníkům zepelínů nad bojišti první světové války , jak zaznělo v přednášce ? Mýty proti realitě…

Fantazie, smyšlenky, radikální islám, vraždy, hádající se politici, vroucí média, klepy, šuškanda … Sociální sítě- není to určitá forma magie, nabízející v dnešní době nekonečné možnosti – proti Covidu? Proti komu ?Pro koho ? Informační dálnice zahuštěná provozem gigabajtů dat ? Zatímco kdysi stačilo lidem žijícím v jeskyni otisknout dlaň na skálu ? Byla snaha o změnu reality už tehdy?

Jak asi rozuměli vojáci, pálící z pušek na první monumentální zepelíny, se zázraky z Mons v pozdějších jatkách za zády, tomu co se děje ? Rozumíme tomu ,co se děje právě TEĎ, my ?

Propojení vědy s politikou.

A také včera večer…pro Tebe.

Nahráno 28.10.20 na vlakovém nádraží ve Starém Městě, jedna z pěti verzí, na každé jsou jiné projíždějící vlaky, jiná hlášení, jiný hlas. Báseň jsem četl z mé sbírky Reanimovaná irská nevěsta aneb nimrati se v majounu. Pojednává o příjezdu do Tangeru, kde Burroughs drtí Nahý oběd a konec…byl jen okamžik…myšlenka. Ty. V originále není.

New theory of consciousness proposed by Surrey Scientist

Electromagnetic energy in the brain enables brain matter to create our consciousness and our ability to be aware and think, according to a new theory developed by Professor Johnjoe McFadden from the University of Surrey.

Getty Images

GETTY IMAGES

Publishing his theory in the eminent Oxford University Press journal Neuroscience of Consciousness, Professor McFadden posits that consciousness is in fact the brain’s energy field. This theory could pave the way towards the development of conscious AI, with robots that are aware and have the ability to think becoming a reality.

Early theories on what our consciousness is and how it has been created tended towards the supernatural, suggesting that humans and probably other animals possess an immaterial soul that confers consciousness, thought and free will – capabilities that inanimate objects lack. Most scientists today have discarded this view, known as dualism, to embrace a ‘monistic’ view of a consciousness generated by the brain itself and its network of billions of nerves. By contrast, McFadden proposes a scientific form of dualism based on the difference between matter and energy, rather than matter and soul.

The theory is based on scientific fact: when neurons in the brain and nervous system fire, they not only send the familiar electrical signal down the wire-like nerve fibres, but they also send a pulse of electromagnetic energy into the surrounding tissue. Such energy is usually disregarded, yet it carries the same information as nerve firings, but as an immaterial wave of energy, rather than a flow of atoms in and out of the nerves.

This electromagnetic field is well-known and is routinely detected by brain-scanning techniques such as electroencephalogram (EEG) and magnetoencephalography (MEG) but has previously been dismissed as irrelevant to brain function. Instead, McFadden proposes that the brain’s information- rich electromagnetic field is in fact itself the seat of consciousness, driving ‘free will’ and voluntary actions. This new theory also accounts for why, despite their immense complexity and ultra-fast operation, today’s computers have not exhibited the slightest spark of consciousness; however, with the right technical development, robots that are aware and can think for themselves could become a reality.

Johnjoe McFadden, Professor of Molecular Genetics and Director of the Quantum Biology Doctoral Training Centre at the University of Surrey, said: “How brain matter becomes aware and manages to think is a mystery that has been pondered by philosophers, theologians, mystics and ordinary people for millennia. I believe this mystery has now been solved, and that consciousness is the experience of nerves plugging into the brain’s self-generated electromagnetic field to drive what we call ‘free will’ and our voluntary actions.”

Výstava v námořnici.

Výstava v námořnici.

Lubomír Tomik

Nejzazší hranice je výspa mysli,
tajuplný kraj,
můžeš mít jen čisté úmysly,
pohlédni dolů přes okraj.

Aby jsi viděla obrysy,
tyčící se věže myšlenek,
nechej se laskat heroicky ,
procházej s hlavou vztyčenou, s úsměvem, davem milenek.

Buď otevřená a já vím, jsi,
dívka, pohlížející na realitu
Svýma očima,

Vždyť Přece,
Vždyť Přece,
Všechno právě začíná,
Každý den znovu začíná.

Ty.
Jsi naživu.

Snad

Snad jsi v pořádku, Ty i všichni blízcí…nemůžu se ozvat napřímo, vzhledem …však víš, vzhledem k tomu, že máme na vše rozdílné pohledy-můj znáš, vše co jsem Ti řekl, je stejné, Tvůj znám já a proto Ti nechci působit ještě větší starosti, než teď určitě máš. Zmizet, žít s Tebou uvnitř ….je….komplikované ?

Ano.

Žilkův dub.

Ke stromu se vztahuje legenda o loupežníkovi, který se svou tlupou řádil v jeho okolí za časů velké bídy v druhé polovině 18. století. Údajně se jmenoval Vincenc Žilka a pocházel ze Skalice. Dlouho se nedal chytit, až vrchnost vypsala odměnu pro toho, kdo k němu ukáže cestu, a skutečně se našel pytlák, který Žilku zradil. Do nitra lesa se vypravilo vojsko, jenže lapka bystře vyšplhal do větví stromu a útokům odtud zdatně odolával. Bitka to byla nekonečná, jednomu z vojáků nakonec došly patrony, utrhl si tedy knoflík, nabil a loupežníka sestřelil.

Žilkův dub je památný strom nacházející se v lese Doubrava v okrese Hodonín, dva kilometry od Bzence-Přívozu, nedaleko lesní cesty vedoucí k turistické základně Littner a dále na RatíškoviceDub je vysoký 22 metrů, jeho kmen má obvod 4,8 metru a průměr koruny je zhruba 34 metry (je to největší strom České republiky spolu se stromem v Hýslích u zámku. Stáří stromu se odhaduje na tři sta let. 

Pod Holým kopcem.

Nějak jsem se včera dostal těsně pod Holý kopec, mlhavo, ze stromů padaly kapky předchozího vydatného deště, ticho. Vytáhnul jsem sbírku ,diktafon ,nahrál, udělal pár fotek místa ,později to doma zpracoval, pro Tebe. Nebylo jednoduchý se tam dostat, nedaleko leží zbytky keltského hradiště, ještě výše…to už jsem včera nedal, žádné hrdinství, snad se tam jednou podívám. Chtěl jsem, aby čtení bylo na nějakém zvláštním místě a ano. Později jsem nahrál další část u Trampa, kde jsem měl odvoz, svištící auta čtení dodávaly podivnou kulisu, nemám zatím zpracováno. Udělat Pod Holým kopcem znamenalo vybrat z dvaceti nahrávek v mp3, sloučit je do jednoho souboru, vytvořit ve windows video, přidat fotky ,titulky, publikovat, celou dobu jsem měl na mysli jen jednu věc:

Nebyla to současnost.

Strange machines po milionté

Nemůžu přestat sledovat tenhle klip, mám Anneke spojenou s Tebou, pro mne jsi ona, stejně milá, okouzlující, emotivní…in Strange Machines

Strange machines (album version)

it has always been in the back of my mind
dreaming about going to the corners of time
i always wanted to fly in strange machines

i wanna do centuries in a lifetime
and feel it with my hands
touch the world war II and Cleopatra
flying…

could it be that my dream would come true
building a machine that would actually do
what i want it to do

russian revolution, let’s do that in one day
Beethoven and Gershwin i think that would be o.k.
more than anything i wanna fly in strange machines

i wanna do centuries in a lifetime
and see it with my eyes
watch Jesus rise, if he ever did
flying…

i wanna do centuries in a lifetime
and feel it with my hands
touch renaissance and Chaka Khan
flying…

Královna ze Sáby.

Královna ze Sáby.

Lubomír Tomik

Vřítila jsi se do mého života 
rychlostí Královny ze Sáby  s úsměvem ,
za volantem přepychového bouráku
na cestě neosvětlenou Amerikou,
pohupující se do rytmu dunícího autorádia vyřvávajícího rock,
zaparkovala jsi , zazvonila ,
vůbec nikdo tam nebyl, 
když jsem šel otevřít...




Queen of Sheba.

Lubomír Tomik

You rushed into my life
the speed of the Queen of Sheba with a smile,
behind the wheel of a luxury wrecker
on the road through unlit America,
swaying to the beat of a car radio roaring rock,
you parked, rang,
no one was there at all
when i went to open …

Za čtyři roky

https://www.denik.cz/veda-a-technika/nasa-mesic-objev.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=444901&dop_req_id=RsleSPokoFb-202010231736&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

Za čtyři roky přistanou znovu lidé na Měsíci, pak na Marsu a budu vědět, že jsem se to dozvěděl dva měsíce potom, co … však víš, neumíš si představit, jaké to je.

Iškariotský.

Iškariotský.

Lubomír Tomik

Brána se zavírá,
oči osleplé životem,
tělo uvyklé Noci,
srdce do krve si rozdírá,
roztančené krůpěje  sešlé věkem,
tvář svítí,
lože plné
hřbitovního kvítí.

Brokátů plná náruč,
sbíráš je stínem kadeří,
vsadila jsi své sny 
oproti démantům krve,
Iokasté.

Mé sny .

Mé sny.

Lubomír Tomik

Mé sny jsou sebevražedné mašiny, mé sny jsou sebevražedné mašiny,

 když bolest na chvíli utichne a můžu spát,
sním o Tobě.

Mé sny jsou sebevražedné mašiny.
Mé sny jsou sebevražedné mašiny.

Používám všechny značky okolní krajiny,
mapu kontinentu Tvého srdce,
cesta plyne, 
chutná trpce.

Mé sny jsou sebevražedné mašiny.
Startuji je znovu a znovu,
bezuzdné meteory podzimních plískanic.

Torpéda boha zasahující 
s nevídanou přesností,
v záchvatu Noci se chytím do Tvých vyřčených slov,
lapen v nejpevnější pavučině.

Mé sny jsou sebevražedné linie sebeklamu,
jsem vrah i svá oběť,
anděl s kápí Ku-Klux-Klanu,
prodavač na bazaru sladkostí.

Mé sny jsou sebevražedné mašiny  a proto sním o Tobě.

Nejkrásnější úkol.

Přinesl jsem z tiskárny dvě poslední sbírky, sám si je nachystal k dotisku, změnil rytmus některých básní, doplnil interpunkci, změnil adresu netu, papír nádherný, voní tiskem,novotou…50 x Noční stěhováky, 50x Veronicu, jsi předělaná komplet, teď si budou hledat své čtenáře, začalo to, nejkrásnější úkol.

Jednosměrná krutochvíle.

Jednosměrná krutochvíle.

Lubomír Tomik

A zatímco palec a ukazováček, 
tisknoucí se pomalu k sobě,
nevytvoří nic,
rychlým pohybem rozvibruješ lusknutím vzduch kolem sebe,
realita je pryč a nastoupí ON,
speciální efekt,
chůze po vodě a taškařice s vínem.

Věřím jedině v Tebe,
má nádherná nezvěstná můzo, plná smutku.

Když na to přijde,
není  svět který bych znal,
války viry safíry omyly,
kdo si užívá, zmršenou kratochvíli?

 Jednosměrnou krutochvíli ?

Orionidy

https://www.space.com/orionid-meteor-shower-2020-peaks-soon

Jelikož nemůžu kvůli bolesti moc spát… Orion je přímo nad naším dvorem, před chvílí , o čtvrt na šest venku jasno, pouze 3 stupně Celsia, během asi 1O minut tři velké jasné meteory, skoro by se chtělo říci bolidy…jen další pocit neskutečna, před nehodou jsem pravidelně sledoval Perseidy, Leonidy, oblohu…to, že by existovaly Orionidy …nikdy jsem o nich neslyšel, poprvé včera na Grahamových stránkách, ano, jsou. Jsou nádherné. Jako Ty.

Burroughs zemřel 2. srpna 1997

Burroughs zemřel 2. srpna 1997 v 18.50 následkem srdečního selhání, ke kterému došlo předchozího dne, ve městě Lawrence ve státě Kansas. Duchovní cvičení tibetské školy Ňingma nad jeho tělem po čtyři dny prováděl jeho blízký přítel a básník John Giorno. 6. srpna kolem desáté hodiny se dostavili James Grauerholz a Ira Silverberg, aby připravili Burroughse na cestu do zásvětí.

Do rakve mu dali osmatřicítku s pěti náboji, neboť Burroughs tvrdil, že v žádné situaci nemůže být člověk dost ozbrojen, dávku heroinu, něco marihuany, zlatou minci do kapsy, na klopu řád francouzské i americké Akademie, vycházkovou hůl s kordem uvnitř, oblíbený klobouk, červený šátek, vestu, kterou dostal od Briona Gysina, a několik dalších předmětů včetně oblíbené propisovačky. Uložen byl do rodinné hrobky v Bellefontaine Cemetry v St. Louis ve státě Missouri na 38.690310° severní šířky a 90.231720° západní délky.[6]

Několik měsíců po jeho smrti byly vydány Burroughsovy rané literární počiny pod názvem Word Virus (editory se stali Grauerholz a Silverberg). Vydání sbírky časopiseckých dílek z pozdního období pod titulem Evil River se neustále odkládá.

Teorie viru
„Představme si životní formu B parazitující na životní formě A,“ říká Burroughs v polovině padesátých let, a předjímá tak memetiku. Virus je mentální nákaza, možná mimozemského původu, šířící se prostřednictvím slov. Úkolem intelektuála je odhalovat působení tohoto mimozemského viru, pronásledovat jeho nositele a zastavit mimozemskou invazi. V Místě slepých cest Burroughs agituje s nesmírnou přesvědčivostí (Volvox Globator, 2001): „Nikdo z těch, kdo se přihlásí, nebude vyřazen. Nikdo se nemůže hlásit, dokud není připraven. Přes kopce a daleko, daleko, do Západních zemí. Kdokoliv se vám postaví do cesty, ZABIJTE HO. Tato planeta je trestaneckou kolonií a nikomu není povoleno ji opustit – na cestě ven proto budete muset zabíjet. Zabijte stráže a jděte.“ Na jiném místě téže knihy píše: „Jistěže, stále ale zůstávají bacilonosiči, nositeli viru. Jak lze ovládnout žlutou zimnici? Nejdřív je nutný vybít moskyty, jasný? A teďko poslouchejte, někteří bacilonosiči jsou silnější, než ostatní. Krucinál, jen se koukněte na Ježíše Krista. Jakožto nedílná součást Programu sráčocidy budou dominantní bacilonosiči zaměřeni a zabiti. Pánové, vy a frekventanti kurzu, kteří přijdou po vás, jste vybráni, abyste se stali elitou.

W. S. Burroughs, archanděl apokalypsy je pro beat generation tím, čím byla Gertrude Steinová pro ztracenou generaci – teoretikem jazyka. Očistil své vnímání a použil metodu střihu jako způsob objektivního reprodukování vlastního vědomí. Kritici často nechápali jeho přínos a posuzovali jeho knihy jako nepodařenou sci-fi. Marshall MacLuhan k tomu podotýká: „Je to jako kritizovat oděv a slovní projev člověka, který klepe na dveře, aby nás upozornil, že nám hoří střecha nad hlavou.

Zdroj: Wikipedie

Sheldrake.

The beginning of wisdom, I believe, is our ability to accept an inherent messiness in our explanation of what’s going on. Nowhere is it written that human minds should be able to give a full accounting of creation in all dimensions and on all levels. Ludwig Wittgenstein had the idea that philosophy should be what he called „true enough.“ I think that’s a great idea. True enough is as true as can be gotten. The imagination is chaos. New forms are fetched out of it. The creative act is to let down the net of human imagination into the ocean of chaos on which we are suspended and then to attempt to bring out of it ideas.

Rupert Sheldrake

Mám na mysli Alana , Tebe a tak.

V pořadí :

1/ Mám na mysli Alana, včera jsem slyšel část jeho přednášky ve veřejné knihovně někde v Británii, ano, když něco děláte delší dobu, tak se to stane přirozenou součástí Vás, jako řídit auto, dýchat, kdysi bych napsal i jezdit na kole, něco z říše sci-fi pro mne teď.,pravda, Alane. Můžu tohle napsat. Můžu, něco neuvěřitelného. Můžu. Jsem naživu. Znáš mne.Když se jen staneme součástí myšlenek druhého, vše se uloží do zasutých šuplíků paměti, když jsou šuplíky plné, vzpomínky se z nich vyvalí ven a teď se to stalo mě.

2/Mám na mysli Tebe …….. za to co jsi mi ve chvíli na dětském hřišti dala a je to smutné, přímo teď píšu slova:

Ty i já jsem si prošli
ostřením hrany diamantu,
chvílí naděje,

na mapě vyhroceného neskutečného, pro mne, mapě viru,
koukám na místo kde žiješ,
kam jsem tak rád jezdíval,


Sny o něčem
co mohlo být skutečné,
co mohlo být reálné,
žít si vlastním, životem.


Viděl jsem záblesk
Budoucnosti
Když jsem se všichni tři vedli za ruku, místem bývalých zdí dětského hřiště prosvítalo slunce,
děti si hráli na prolézačkách, kousek od nás starostlivá máma učila syna jezdit na dlouhém laně, držet se jen rukama zavěšené přezky z červeného plastu, kluk klouzal sem a tam, sem a tam, chlapec výskal vzrušením a
Tvůj úsměv,
V té chvíli už vědoucí,


mýdlová bublina explodovala
S jehlou v ní mízéjící,
Násílné chládné píchnutí,
Úúúúúúúúúúúder srdce buch,

jako když tenkrát v jiné básni vyšlo na oblohu,


Milion střepů z nichž jeden,
jeden byl skutečný,
Dokonalý.

Dokonalý dokonalý dokonalý

dokonalý dokonalý,

dokonalá Jsi.

Ty.

Skutečnost.

……

a …zdá se jako by všechny špatné věci , všechny byly teď, učím se trpělivosti, už není co ztratit…pak slyším …..thousand scents of Arabiaaaa……. jsi mi věnovala skoro všechno, přitom ..možná ani nevíš.

In order, as I just thought:

1 / I mean Alan, yesterday I heard part of his lecture in a public library somewhere in Britain, yes, when you do something for a long time, it becomes a natural part of you, like driving a car, breathing, I would once write and ride a bike, something from the realm of science fiction for me now., true, Alan. I can write this. I can, something incredible. I can. I’m alive. You know me. When we just become part of another’s thoughts, everything is stored in the tucked-in drawers of memory, when the drawers are full, the memories roll out of them and now it’s happened to me.

2 / I mean You …….. for what you gave me in the playground at the moment and it’s sad, I’m writing the words right now:

You and I went through
sharpening the edge of a diamond,
moments of hope

on the map of the aggravated unreal, for me, the map of the virus,
I look at the place where you live,
where i loved to go

Dreams of something
what could be real
what could be real
to live your own life.

I saw a flash
The future
As the three of us held hands, the sun shone through the former walls of the playground,
children were playing on climbing frames, not far from us a caring mother taught her son to ride a long rope, holding only red plastic buckles hanging with her hands, a boy sliding here and there, here and there, a boy screaming with excitement and
Your smile,
At that moment, already knowing

the soap bubble exploded
With the needle in it,
Violent cold sting,
Úúúúúúúúúúúnder heart boom,

as when he came out into the sky in another poem,

A million shards, one of which,
one was real
Perfect.

Perfect perfect perfect

perfect perfect

perfect You are.

You.

……

and … it seems like all the bad things, they were all now, I’m learning patience, there’s nothing left to lose … then I hear ….. thousand scents of Arabiaaaa ……. yes ……you gave me almost everything, yet ..maybe you don’t even know.

Možná, pokračování I.

Možná žijeme v simulaci, možná ne, každopádně věc pro Tebe na které teď pracuji s neuvěřitelným člověkem je tak….povedená ? Možná ten tunel a zážitky klinické smrti a Tvůj hlas jsou jen sen a možná slova jen, přesto je mám vyryté do paměti, snad si i Ty jednou poslechneš to co jsme pro Tebe vytvořili, dvě mysli na správné frekvenci stvořili něco pro třetí mysl…když jsem poprvé uslyšel- Whisperrrrr….a Thousand scent of Arabiaaaaa….byl jsem ztracený a znovu bych chtěl slyšet Tvůj hlas, jsi někde v dálce, znovu, nemůžu na Tebe přestat myslet….

17.10. Je to jako ve westernu Magnificient seven, zatímco několik dalších přátel se rozmýšlí, zda ano, ráno jsem se dozvěděl , že jeden přítel do toho jde taky, nabaluje se to jako sněhová koule, řítící se po úbočí hory, ano. Několik myslí proti světu, pro Tebe. Ano.

Možná

Možná žijeme v simulaci, možná ne, každopádně věc pro Tebe na které teď pracuji s neuvěřitelným člověkem je tak….povedená ? Možná ten tunel a zážitky klinické smrti a Tvůj hlas jsou jen sen a možná slova jen, přesto je mám vyryté do paměti, snad si i Ty jednou poslechneš to co jsme pro Tebe vytvořili, dvě mysli na správné frekvenci stvořili něco pro třetí mysl…když jsem poprvé uslyšel- Whisperrrrr….a Thousand scent of Arabiaaaaa….byl jsem ztracený a znovu bych chtěl slyšet Tvůj hlas, někde v dálce,znovu, dát šanci té krásce….

One Thousand Years Of Rain a vrtěti psem krát dva

To není nějaké přístavní město, to je UH s Moravou až na úrovni mostů včera večer, děkuji MT za poskytnuté fotky…a song od Enslaved, současný déšť se vládě hodí, Covid odvádí pozornost od jiných problémů, déšť a hladiny řek od Covidu, takže to co mělo být skryto zůstává zakopáno ještě hlouběji, takové ,,vrtěti psem“ krát dva…vrtěti státem.

Teď

Milionkrát proklínám osobu která mne v květnu minulého roku srazila autem , ať Tě karma dostane,svině, víš kolikátá je to noc co nemůžu bolestí spát a musim žrát patáky? Nevíš…PROKLÍNÁM TĚ!!!!!!TEĎ!

Kde se ve mě bere tolik nenávisti…kombinace bolesti srdce a bolesti fyzické? Ju.Proklínám tě, 73 letá osobo!!!! TEĎ

Teď.

Při poslechu Witch hunt.

Dnes jsem dostal velkou lekci od úžasného člověka, člověka který věří tomu co dělá a tak by to přece mělo být, ne ? Věřit v to co dělám. Jednoduchá věta, kolik však vyžaduje odvahy a obětí, pevného objetí ? Příjemné překvapení, život dokáže připravit takové setkání opravdu nečekaně.

Po 15 letech jsem zkusil malovat temperkama,při poslechu Witchhunt jsem najednou uviděl Hrnec s naběračkou uhánějící pouští palmou tajemnou.

Též však

Domorodá sukýnka dráždící malého levharta.

Též také

Žirafí krk na okraji řeky vyplazující jazyk v rákosí zabedněném.

Stále stojím.

Stále stojím.

Lubomír Tomik


Skluzavka,
 hadova burka,
 hadovka okurka ,
 snědla rozpitého Turka vnadná Sněhurka,
 dcera plachého marabua,
žena mameluka,
 cukla sebou bačkůrka,
 vůně jasmínu v lese plném zoufalství,
 plachty skasány, 
Ty,
Ty,
stále se vracím a stále stojím
na místě,
Ty.

Jak můžeš být,
jak můžeš být,
tak neuvěřitelná,
nesdělitelná ?




Místa se nemění.

Od roku 1993, kdy mi přítel z vojny ukázal tato místa- spali jsme v únoru pod stanem a když jsme se ráno probudili, na řece plavaly ledové kry…- tam jezdíme a je to poprvé, co jsem nemohl, kvůli svým zraněním. Jela tam dcera s kamarádkami , nafotila tam tyhle úžasné snímky
Místa se nemění, jen lidé.

Autor snímků: Klára Tomiková

The Ghost of

Snad po půl roce…nádhera, nádhera. Venku podzim barví listí už odstíny žluti, úplně mě štve , že kvůli pitomému kolenu nemůžu moc chodit… snad to neskončí. Nejradši bych Tě obejmul, učím se teď jak vytvořit e-publikaci, piluji angličtinu, zítra budu s tiskárnou řešit dotisk starší sbírky básní. Dny bez Tebe letí, psal jsem teď příteli mail, koukám a napsal jsem mu: – Ostatně, jsme jen projektily do dělových hlavní keců a pomluv- přesně. Ten udělal tohle, řekl tamto, chová se takhle… Všem těm lidem : Ju. Na každou svini se vaří voda. Momentálně se v ní koupu já. Hned budu, jen posbírám kousky kůže, osuším se a je to. Další prosím.

Scházíš mi, tohle není volání o pomoc, nejsou žádná ,,ale“, prostě to tak je.

Rouška v roce 2018.

Při přepisovaní jsem teď narazil na zajímavou věc. Sbírku,ze které pochází následující ukázka-Veronica a jiné básně- jsem vydal vlastním nákladem v roce 2018, jedna z básní obsahovala následující řádky:

v barech po půlnoci v pršiplášti
se špičatým kloboukem komíhal lucernou na čáře přílivu pod stejnou polovinou Měsíce v záhybech Tvé roušky
v přízračných ulicích portugalských krčem, v očích sendwichových venkovanů,
ve vychýlení planet
v odrazech přídí čajových kliprů prorážejících záclony z parfémů
oči upnuté k západu, nahá kůže
posetá tříští oceánů

Na obálce herečka Veronica Lake.

Tedy – v záhybech Tvé roušky- je to skutečnost ? Tehdy jsem měl na mysli arabskou roušku, stejně je to mrazivé, nakonec jsem Tě v roušce na fotografii viděl, na konci sbírky slova:

Napsáno léto 2017-jaro 2O18.

Dobrá , řekni , z milionu náhod, které se nám dvěma přihodily, není tato nejbláznivější?

Je to už podruhé, nejdřív jsem si napsal nehodu, která se mi stala, jestli to tak je a je to Dotek medúzy:

četl jsem Tvá slova, slyšel je, zas a znova se jimi opájel, jsi příliv, jímž stojí za to nechat se vláčet po písku a kamení, zkusit se usmívat, dekadentní seznámení, znovu, nikdy jsi mne nepoznala

Teď.

K okraji jamky.

Protože nemůžu chodit, celý den v podstatě v nemocničním pokoji ,jen bez vřavy kolem, přepisuji starší sbírku, chci nechat udělat dotisk, už mám jen několik originálů, všechno je pryč, nebylo toho zrovna málo, snad si každá našla svého majitele. Pár předělávek,kudrlinek. Například:

K okraji jamky

Lehkým krokem nad schnoucími odstíny noci,
 hvozdem tesáků s růžemi v tlamách,

lýtka oděna v pavučinách s krůpějí rosy,
přiložila své rty
v barvě lesních jahod
k okraji mlčenlivé jamky

Hlasitě vysrkla, se zjevným požitkem,
vyhřeznutý oční nerv.


Není ten obraz …to už nechám na případném čtenáři, pro mne jsi tam stejně vždy Ty, krásko.

PS: NIKDY nevíš, tedy :

To the edge of the hole

A light step over the drying shades of the night,
a forest of fangs with roses in its mouth,

calves clothed in cobwebs with a drop of dew,
She pursed her lips
in the color of wild strawberries
to the edge of a silent hole,

She snorted loudly, with obvious pleasure,
protruding optic nerve.

Píseň písní Šalamounova

Krása milé
 1. Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu.
 2. Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před střiháním, jež z brodiště vystupují, a každá z nich vrhne po dvou, žádná z nich neplodná nezůstane.
 3.  Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, ústa tvá půvabu plná. Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skráně pod závojem.
 4.  Tvé hrdlo je jak Davidova věž z vrstev kamene zbudovaná, tisíc na ní zavěšeno štítů, samých pavéz bohatýrů.
 5.  Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou. 
6.  Než zavane den a stíny dají se v běh, vydám se k myrhové hoře, k pahorku kadidlovému. 
7  Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není.

Ty.

Opačně.

June Chua

June Chuapřed 3 dny The meaning of this song lies in a person who lost someone so close to her that he was her entire life. Her world. Her emotional pillow. She depended on him for her sanity and even her life itself was never the same since losing him. Even after he has gone, he remains such a important part of her world that time can never erase the memories of the one she thinks off. She recalls holding his hand through all of the years and he stills haunts her long after he’s gone. As the song progressed she realizes and comes to terms he would never really leave as a huge chuck of her life and memories consisted of him. To forget this person would be to forget her own life and happiness she has shared with this man. …. this song. Mám to opačně.

Blog.

Tohle je můj blog, tedy si sem můžu dávat co chci a když zveřejňuji něco někoho jiného, pouze s jeho svolením. Dnes jsem musel udělat vyjímku a použil část sms komunikace z telefonu. Zeptal bych se, zda můžu uvedené použít, není to však možné, prostě jsem to musel použít, bez těch slov by mi chyběla část pilíře, byla mým záměrem odvčerejška. Prosím, nezlob se.

Stejně se mi někdy nenápadně vplížíš do myšlenek, jakoby jsi žila někde v koši balonu zavěšeném na mém pravém uchu a vždy po ránu jsi mi vlezla okem přímo do hlavy a večer se spustila dolů, zpátky do koše , protože vládu přebírá Velvyslankyně snů, sloučených, když spíš v koši balonu , zdají se Ti též sny, tam i tady, sloučené.

Koneckonců, tohle je můj blog a já si sem můžu psát co chci.

Blog.

Velvyslankyně Sloučených snů.

Velvyslankyně Sloučených snů.

Lubomír Tomik

Čelem vycházejícímu slunci.
Předení motoru vozu.

Musím mít nablízku Tvou siluetu,
bez ní jsem jen prolínající se stopa někoho jiného,
šlehem vzdálených kopřiv,
dávných výstav, recitálů,
černých závojů, slov, pojmů a dojmů protože,
když pak stojím čelem slunci mizícímu za kopci v explozích
                          drážďanské
žluti
  a     
      červeně,      
            jasu a postupně noci zamykající den,
očekávám příchod velvyslankyně Sloučených snů,
ústí pušek budou razítka pasové kontroly  a

vzal jsem za kliku v kostele ,prý je brutální,
zmrzka se už dávno neprodává, byť parádní,
u kašny zbytky tvého stínu a

Nevadí, musím se s Tím naučit žít, otevřu oči, postavím na kávu.
Její vůně ti pohladí nos,
stál bych s prvními paprsky rána u Tvých nohou,
s hrnkem v ruce,
jen tak,
nevěřil.

Chvíli před probuzením si to představ.

Ambassador of the United Dreams.

Lubomír Tomik

Facing the rising sun.
Car engine spinning.

I have to  your silhouette nearby,
without it, I'm just an intertwining trail of someone else,
whipping of distant nettles,
ancient exhibitions, recitals,
black veils, words, concepts and impressions because,
when I face the sun disappearing behind the hills in explosions

D
re
sden
yellow
and
red, 
brightness and gradually night locking day,

I await the arrival of the Ambassador of the United Dreams,
rifle mouths will have passport control stamps and

I took the handle in the church, they say it's brutal,
ice cream is no longer sold, albeit great,
at the fountain the remains of your shadow and

Never mind, I have to learn to live with it, I will open my eyes, stand for coffee.
Her scent caresses your nose,
I would stand at the feet with the first rays of the morning,
with a mug in his hand,
just,
did not believe.

Imagine for a moment before you wake up.

Docela…

Na spaní jsem si od sympatické terapeutky vyžádal ortézu, na zraněné koleno. Podle všeho se zdá že krev v místě nárazu zvápněla. Drobné kostní výrůstky, ortézu natočím tak , aby titanové výztuže tlačily přímo na ně. Je to jako bych měl pod kůží drobné kamínky a ty se drolily. Ju. Docela…veselo, na Starém Bělidle. Bělidlo… není to příliš rasistické? A polévka z vrány? Co jsi to provedla, Boženo?!!!!

Když jsem poprvé slyšel, že bude v Praze demonstrace, Proti rasismu v díle Boženy Němcové, uvěřil jsem tomu ,byla to součást docela komplikované historky, výborné.

Domů.

Těch pár perfektních dní, které jsem s Tebou zažil jsou jako návrat domů, když na ně pomyslím, jen tak být s Tebou, ty vzpomínky se vynoří nečekaně, o to více mě to pak smete. Napsal jsem Ti, pak jsem si uvědomil, co jsi napsala Ty mě naposled a místo odeslání jsem ten mail smazal, navíc ani nevím jestli tohle budeš číst, nevím vůbec nic. Hodně se teď zabývám teorií Duende, když čtu o ,,umělohmotném smutku“ v textech současné pop music, rozumím, můj smutek nad tím co jsem ztratil a podle Tvých slov vlastně ani nikdy neměl, není hraný, je opravdový a stále je tady, více či méně. Ano, nikdo jen tak nezmizí , nemůžu být ten kdo se ozve, protože stále mám Tvá poslední slova před sebou a místo proplesknutí, abych se vzpamatoval, si je přečtu, kromě touhy po Tobě nemám žádné právo zasahovat Ti do života, tak rád bych se vrátil domů, už nejsou žádná ,,ale“.

Tortoise .

In reflecting on the key images of Western music’s two-part invention — the duende of the tortoise and the radiance of Apollonian emotional geometry — we are reminded that originality is truly radical, that it comes from the root, from the mythic origins of the art.[4]
(Note: in Greek mythology, Hermes killed a tortoise to create the first lyre, which he traded to Apollo who was enamored by its music.).

Na chvilku pojď ke mě.

Na chvilku pojď ke mě.

Lubomír Tomik

kdYž se Dívám doO výšky tvýcH očí nejsou tam

když na Tebe mluvím nejsi tam

když

nejsi tam.

Nejsem smutný ve své takovosti,

jsi se mnou ,

jen ne tak jako dřív, ale jsi.

Pocity ,

oblékneš si šaty můzy ,která ze zpěněných vod

vytahuje utonulého mořeplavce,

všednost a vášeň,

všedost a vášeň,

vášeň a

možná je tíha světa skutečně láska a ne nenávist,

proč tedy jen nežít a nemilovat ?

Come to me for a moment.

Lubomír Tomik

when I look at the height of your eyes they are not there
when I'm talking to you you're not there
when
…
you are not there.

I'm not sad in my kindness,
you are with me,
not just as before, but you are.

Feelings,
you will put on the clothes of a muse made of foamy waters
pulls out a drowned seafarer,
commonplace and passion,
commonness and passion,
passion and
maybe the weight of the world is really love and not hate,
so why not live and love?

Interpretation of duende.

,,All love songs must contain duende. For the love song is never truly happy. It must first embrace the potential for pain. Those songs that speak of love without having within in their lines an ache or a sigh are not love songs at all but rather Hate Songs disguised as love songs, and are not to be trusted. These songs deny us our humanness and our God-given right to be sad and the air-waves are littered with them. The love song must resonate with the susurration of sorrow, the tintinnabulation of grief. The writer who refuses to explore the darker regions of the heart will never be able to write convincingly about the wonder, the magic and the joy of love for just as goodness cannot be trusted unless it has breathed the same air as evil — the enduring metaphor of Christ crucified between two criminals comes to mind here — so within the fabric of the love song, within its melody, its lyric, one must sense an acknowledgement of its capacity for suffering.“

Australian music artist Nick Cave discussed his interpretation of duende in his lecture pertaining to the nature of the love song (Vienna, 1999)

Všechny milostné písně musí obsahovat duende. Láska není nikdy šťastná. Nejprve musí přijmout potenciál bolesti. Ty písně, které hovoří o lásce, aniž by v jejich liniích bolely , nejsou vůbec milostné písně, ale spíše nenávistné písně maskované jako milostné písně a nelze jim věřit. Tyto písně nám upírají naši lidskost a naše Bohem dané právo být smutní a vzduchové vlny jsou jimi posety. Milostná píseň musí rezonovat s upadnutím smutku, zabarvením smutku. Spisovatel, který odmítá prozkoumat temnější oblasti srdce, nikdy nebude schopen přesvědčivě psát o zázraku, magii a radosti z lásky, stejně jako dobru nelze věřit, pokud nedýchá stejný vzduch jako zlo – přetrvávající metafora Připadá mi zde Kristus ukřižovaný mezi dvěma zločinci – takže v rámci struktury milostné písně, v její melodii, její lyrice, je třeba cítit uznání její schopnosti trpět.