Nikdy.

Nikdy.
Lubomír Tomik
Nikdy jsi mi nechyběla více,
než dnes v Dolních Kounicích,
nikdy.
Než ve zbytcích zdí vystavěných kolem mne,
můj šperku,
můj vltavíne.
Objal bych Tě poblíž zazděných očí,
které se dívají skrze ,
hledí na lásky lovčí.
Plíží,
blíží se ve skrytu kapradin,
nikdy mne nic nebolelo více,
jsem půlnoční Aladin,
v Dolních Kounicích,
tichem řvoucích,
běsnících.

Dolní Kounice

Dnes když jsem se vracel od soudního lékaře , jel zpět přes Dolní Kounice, mystický zážitek, byl jsem jediný návštěvník,průvodkyně tam měla dceru,ale byly chvíle kdy jsem tam byl úplně sám,šumění deště, ticho…
Myslel jsem na Tebe,
myslel jsem na Tebe mezi obvodovými zdmi Rosy Coeli v Dolních Kounicích,
pršelo,
byl jsem sám,
pršelo,
občas kolem proběhla dcera průvodkyně,
ticho bylo hmatatelné,
najednou ho zvuk ruční sekačky rozčísl vedví,
za zády studna obklopená zelenými karadinami,
stál jsem opřený dlaněmi o místo kde byla
zazděna řádová sestra,
ticho,
dětský hlas,
Ty, myslel jsem na Tebe,
na Tebe.
Pršelo v zahradě, v zahradě Rosy Coeli,
byla jsi se mnou.